Herečka Táňa Pauhofová: Je pro mě čím dál náročnější hrát nevinné dívenky

Sedmadvacetiletá Táňa Pauhofová už několik let pendluje mezi Bratislavou, kde je členkou Slovenského národního divadla, a Prahou, kde od svých devatenácti prakticky bez přestávky natáčí. Naposledy Román pro muže podle románu Michala Viewegha, který bude mít premiéru letos v září.

Dívku, která má velké srdce a malé morální zábrany. Má v životě jasný cíl: mít se dobře.

Zároveň jsem ve Slovenském národním divadle začala zkoušet Markétku v Goethově Faustovi.

Jsem za ni vděčná, ale je pro mě čím dál náročnější hrát nevinné dívenky, aby byly pokaždé jiné. Netrpělivě čekám, až mi nabídnou něco žánrově odlišného. Je mi ale sedmadvacet a jsem nejmladší členkou našeho souboru. Divadlo každopádně považuji za základ herecké práce a ráda se mu odevzdávám.

U filmových scénářů jsem vybíravá. Chci dělat jen věci, za kterými si mohu stát. Nevadí mi, když nějaký čas nic netočím, je to pro mě lepší varianta než dělat deset věcí najednou. Měla jsem takové období a člověk je pak vyčerpaný a přestane mít z práce radost.

Tu mám moc ráda, protože jsem tam nemusela hrát princeznu. Dokonce jsem chvíli mohla být čertem. To se mi moc líbilo. Nevím, jestli si ještě nějakého zahraji, ale aspoň čarodějnici bych moc uvítala.

Ne, vždycky se hrozně snažím. Mám to těžší v tom, že jsem tady nikdy nežila. Naštěstí při natáčení mívám kolem sebe tolerantní lidi, kteří mi drobné prohřešky odpustí. Doufám, že je odpustí i diváci.

Na Slovensku to je to samé, jenomže se míň točí, tak to není tak vidět. Není jediný slovenský seriál, kde by nehráli čeští herci. Nikdy by mě nenapadlo říkat: „Máme toho tak málo a ještě tady hrají Češi.“ Naopak jsem ráda, že přijde nová energie.

Jsem šťastná, že i po tom, co jsme se rozdělili, existuje taková intenzívní spolupráce. Já to vůbec neberu tak, že jsem sem přišla dělat kariéru a někoho vytlačovat. Moc se mi líbí, jak to vyjádřil pan Chudík: že si „Česi slovenských hercov prichýlili“. Já jsem tu ráda prichýlená.

Já jsem Čechoslovenka. Že se někdo dohodl jinak, mě nezajímá. Narodila jsem se v Československu, čtu české knihy, sleduji dění v Česku, žije tu můj otec, moje milovaná macecha je Češka.

Říká se, že ano, že Slováci jsou emocionálnější, Češi formálnější. To je blbost. Hraju v Česku tak často, že bych si toho snad všimla.

V Česku naštěstí ne, ale na Slovensku je terčem bulváru můj šestiletý fungující vztah s kolegou hercem. To je přece v očích bulváru hrozná nuda! Takže se na prvních stránkách bulvárních novin už několikrát rozcházíme. Naposledy proto, že jsem se na premiéře objevila se svým starým milencem. Hned řešili, kdo to tedy je ten nový muž po mém boku, a dali k tomu i názor psychologa na velký věkový rozdíl mezi partnery. Přitom jsem tam šla s otcem. Proč by se ale zeptali, že?

Minimálně. Asi se bojí dát nás dohromady. Máme spolu jeden výstup v Anně Karenině – on hraje Vronského, já Kitty. Ve Třech sestrách hrajeme sourozence. Manžele jsme hráli jen jednou v dramatu německého autora Maria von Mayenburga Ksicht.

Určitě.

To jsou přece naše soukromá tajemství. Když to přijde, tak to přijde. A nemám vůbec potřebu o tom veřejně informovat. Taky se neptám na ulici kolemjdoucích, kdy porodí.

Nikdy bych nedovolila, aby práce, i když ji miluji, získala navrch nad tím mým opravdovým životem. Všechny ty role, to je fikce. To není můj život. Tahle práce se nemá brát příliš vážně, ale má se dělat vážně.

Nemohu říct, že bych se na ty scény těšila. Má-li to svůj význam, vím-li, proč tam má být, pak to a priori neodmítám. Kdyby se to nadužívalo v duchu: máme mladou herečku, tak ji svlékneme, to bych odmítla. Už se mi to stalo. Samoúčelná nahota je pro mě nepřijatelná. Dost se stydím a vůbec si o sobě nemyslím, že jsem se svými 47 kily nějak zvlášť přitažlivá.

Na takovou otázku je moc brzo. Ještě do sebe hodně vstřebávám a určitě nemám na to, abych rozdávala rozumy. Zpočátku se dá těžit z věku: je mi osmnáct a umím hrát osmnáctiletou – to trvá krátce, když však chce člověk naplnit postavy nějakým charakterem, tak musí zapojit emoce i rozum.

Postavu němé dcery v Brechtově Matce Kuráž. Projde celým tříhodinovým dějem bez jediného slova, jako rovnocenný partner nesoucí svůj příběh. U téhle role jsem měla pocit, že jsem zestárla o deset let.

Kdepak! Maminka byla zásadně proti tomu, abych byla herečkou, měla za to, že skončím jako žebračka. Měla pro mě vysněnou kariéru právničky. V naší rodině se divadlu nikdo široko daleko nevěnoval.

V osmi letech jsem šla na konkurz do dětského rozhlasového souboru, vypravila jsem se tam sama. Chodila jsem pak i na dabing, později jsem hrála v televizi. Dělala jsem to celé dětství, ale stále to bylo na úrovni nějakého kroužku, jako jiné děti chodí třeba na housle nebo na hokej. Nepovažovala jsem to za nic výjimečného, ani za něco, čemu bych se v životě věnovala. Původně jsem chtěla studovat medicínu a stát se patoložkou nebo soudní lékařkou.

Doteď nevím, jak to přišlo, že když jsme vyplňovali přihlášky na vysokou, napsala jsem tam Vysokou školu múzických umění. Řekla jsem si, proč bych to, co dělám jako koníčka ve volném čase a baví mě, nemohla dělat jako povolání.

To mi vůbec není jasné. Podle mě nebylo široko daleko škaredější dítě. Spolužáci mi říkali zrzavá mrkev. Měla jsem asi 14 kilo, velikost nohy jako dnes, zuby taky stejně velké. Nedokázala jsem koordinovat ruce, nohy. Vždy jsem ale měla spoustu energie a byla jsem zodpovědná a učenlivá.

Obrovský kulturní šok. Ocitla jsem v šestnácti sama za oceánem, na malém městečku ve státě Oregon, v prostředí totálně odlišném od toho, ve kterém jsem dosud vyrůstala. Byla to zkušenost k nezaplacení. Každému bych to doporučila.

Maminčin perfekcionismus mě dohnal k tomu, že jsem si za ušetřené peníze koupila studijní pobyt v Americe. Byla to cesta, jak odejít a ještě se naučit anglicky. Taky jsem se tam naučila spoléhat sama na sebe.

V Thajsku, kde jsme točili televizní film Vlna. Byly to nádherné tři týdny. Všichni se tam usmívají, jsou ochotní a úslužní, člověk tam nemusí mít z ničeho obavy.

Plánuji si jen práci. To je nutnost. Další věci neplánuji. Poslední dva roky vedu tak hektický život, že se vědomě a pracně snažím vydělit nějaký čas sama pro sebe a svoje blízké. Jednou mi odpadlo večerní představení. Bylo to na poslední chvíli a já byla úplně paralyzovaná. Nedokázala jsem se hned do něčeho pustit. Přitom jsem měla tolik věcí, kterým bych se měla věnovat.

Odmalička hodně čtu, je to pro mě velký zdroj myšlenek, různých pohledů a fantazie. Zajímá mě historie: mám pocit, že je v ní mnoho ukryto. Když se nepoučíme z chyb, které jsme dělali, budeme je stále dokola opakovat. Nejjednodušší je sedět a nadávat, složitější je porozumět. K tomu jsou však třeba informace a zkušenosti.

Dostává mě emocionálně do úzkých, cítím z ní beznaděj. Vždyť politici myslí jen na sebe, je jim jedno, co bude za čtyři roky. Říkám si, co můžu dělat, aby to nebylo tak hrozné?

Když se to nezmění nahoře, tak je třeba začít zespod. Na Slovensku máme projekt Dobrá krajina, který funguje na internetu. Organizují ho neziskové organizace, každá tam vloží nějaký svůj projekt: od sociálních přes ekologické po vzdělávací. Je jich tam přes padesát a dá se pomáhat finančně i dobrovolnickou prací.

Naposledy jsem podpořila projekt Majáček, jehož cílem je vybavit výtvarnou dílnu pro mentálně postižené děti. Protože jsem pořád na cestách, těžko se mohu nějakému projektu dlouhodobě věnovat, a tak některé projekty podporuji finančně.