Herečka Simona Babčáková: Pánové, poddajné blondýnky vymřely, je čas si toho všimnout

Bylo to tak. Skončila jsem tehdy střední školu a nastoupila v mém rodném Šumperku na úřad. Do kanceláře se můžu vrátit vždycky, řekla jsem si, když mě kamarádka přihlásila na herectví.

Ano, s mým souhlasem vyřídila přihlášku. Hrály jsme spolu amatérské divadlo a ona mě velmi povzbuzovala.

Mě to ani ve snu nenapadlo. Dělat herečku, to chce každá, říkala jsem si. Když mě přijali na Zlínskou školu umění, zprvu jsme si myslela, že stihnu pracovat i studovat zároveň, ale pak se ukázalo, že to rozhodně nepůjde.

Ne vůbec, bylo jim úplně jedno, co budu dělat. Nikdy jsem se nemusela konfrontovat s jejich přáními či představami nebo očekáváním.

Úplně. Vždycky a ve všem.

Ale ano, proti společnosti a lhostejnosti. Prostě normálně.

.: V Hřebejkově filmu U mě dobrý si zahrála bláhovou Jíťu. foto: Právo/Archiv

Jako všude, klasicky se sebedestruuje. Alkohol, cigarety a spousta jasných názorů na svět.

Jsem taková horalka, co chodí do hor až od svých třiceti. Vyrůstala jsem v horách, a tak mě moc nezajímaly.

Já tedy rozhodně ne a ani nepěstuju žádný zimní sport. Mně je zima a čekám na jaro. Zimní sport mě prostě nezajímá.

Ve sportu?

Jsem zaměřená na kulturu, mám ráda výtvarné umění. Ráda chodím do kina a na koncerty.

Plánuju velice. Jsem narozená ve znamení Ryb a neustále se ve mně snoubí protiklady. Jsem velký plánovač. Musím mít jasnou co budu dělat příští den, týden, případně celé prázdniny. To, že potom plán málokdy dopadne podle předběžného očekávání, mi už nevadí. Ale abych v klidu usnula, plán mít musím.

Ano, přesně tak. Nebo někde úplně jinde a byla bych docela spokojená.

Kdo je profesionální manželka?

Tak to rozhodně jsem profesionální manželka.

Rozhodně. Neměla jsem pocit, že by něco nezvládala ona. Bylo jí jasné, že se ve vztahu něco změní, že manžel se na ni dívá jinak. Ale ona k tomu přistupovala jako k běžné součásti dlouhodobého soužití. Nějaká ta krize prostě jednou za čas přijde. Ona svému muži věřila, byl to otec jejího dítěte. A až to přejde, tak se tomu zasmějeme, říkala si možná.

.: Tříletého syna Alberta vychovává tak, aby věděl, že ho bere vážně. foto: Právo/Petr Horník

Mně je spíš mužů trochu líto. Mám dojem, že to mají náročnější. Ženy jsou spoustou věcí, například těhotenstvím a porodem, v kontaktu s jasnými a danými pravidly. S tím, co opravdu existuje a co je důležité. Kdežto muži si na to musí přicházet sami a často intelektuálně.

Nejsou úplně zvyklí poslouchat svou intuici a instinkty, které ženám běhají většinou úplně automaticky. Samozřejmě nemluvím o všech mužích, jsou i výjimky. Ženy se v různých situacích snadněji orientují a jednají jasně, s vědomím následků a s odpovědností.

Jenže je v tom rozdíl. Pro ženy je pozitivní a jsou v ní aktivní. Vědí, že jde o jejich růst, pro který dlouho nebyly vhodné podmínky. Ale muži si emancipaci nevybrali. Oni na ni jen reagují, jsou v ní pasivně, i když je to i jejich emancipace. Protože, pánové, submisivní blondýnky vymřely, je čas si toho všimnout! Už není moc žen, které si nechají líbit všechno. Většina žen už klade požadavky na své partnery, protože si uvědomují, co nabízejí.

Jde o to, aby si i muži všimli té změny a nějakým způsobem na ni zareagovali. Aby se krizi středního věku, která existuje a je vědecky doložená, naučili řešit tak, aby tím všichni zdárně propluli.

Když takový chlápek odejde od rodiny s mladou kočkou, stejně si bude později, až vyšumí hormonální bouře, rozumět lépe se svojí stejně starou manželkou než s o dvacet let mladší ženou, která ho bude chtít tahat na mejdany.

Na úrovni porozumění a spolubytí je mu nejlíp s vrstevnicí, která má stejný nadhled, humor, podobné zkušenosti a zážitky jako on. Myslím, že to lze ustát. A klidně ať mají i milenky, to je v pořádku!

To mluvím o komkoli. Zkrátka o mužích. Mě představa milenky moc netrápí.

Ne. Když jste si jistá sama sebou, nemusíte být žárlivá.

Nezažila jsem žárlivou scénu. Mému partnerovi musí být jasné, s kým má co do činění. Nic neskrývám, nikde za rohem na něj nečeká žádné překvapení. Moje práce je taky jasná, takže je jasné, že se stane, že hraju intimní scénu s cizím člověkem.

.: Ve filmu Nestyda, který právě běží v kinech, hraje Zuzanu, kterou opustí manžel. Ona však potká nového přítele v podání Pavla Lišky. foto: Právo/Archiv

Ne, to jsem v životě neslyšela.

Nelíbí se mi výraz, že někdo má nějakou stáj. To může mít agent, který by se o mě staral a zadal mi práci. To, že si mě Jirka obsadil do tří ze svých devíti filmů, neznamená, že jsem u něj ve stáji. On obsazuje herce, se kterými se mu dobře pracuje.

On o mně věděl jako o herečce ještě za mého působení v Hradci Králové, kde jsem měla dost výrazných rolí. Tak asi počkal, až se mu budu hodit, a když to nastalo, tak po mně sáhl. V Nestydovi, kde hraje roli velký nos, se to prostě nabízí.

Všichni.

Dvanáctkrát jsem říkala, že jo, že s tím žiju v pohodě, ale po třinácté už jsem začala pochybovat, jestli je se mnou všechno v pořádku. Dělám si z toho srandu, s tím člověk musí počítat. Každý z nás je nespokojený s nějakou částí svého těla a tady je to tak evidentní, že se každý zeptá: dá se to zvládnout? Odpověď zní ano, dá se to zvládnout, a celkem s grácií. Není to zas tak velký problém, jak by se mohlo zdát.

Moment, mně byla sympatická!

.: S Pavlem Šimčíkem jako barmanka ve hře Černá díra. foto: Právo/Archiv

(Směje se). Ano, i v životě často používám humor a sebeironii. To je pro mě dost vysoká hodnota a orientační bod v komunikaci s okolím. Když to má někdo podobně, velice rychle si porozumíme.

Holka z malého města, která jistě měla svoje sny. Představte si to, celé dny o něčem sníte a pak přijdete domů, kde na vás čeká nekňuba.

Někdo je aktivní, někdo prostě není. Vsadila na nějakého koně, ale vsadila špatně. Když jí to začalo docvakávat, ve vztahu už byla časová i citová investice, zvyk, pohodlnost. Myslím, že role Jíti i Zuzany zrcadlí mnoho žen. Třeba na mém rodném Šumpersku mě vždycky děsilo, že ženy tam běžně žijí vedle chlapíka, který se jim namanul v šestnácti, byl z vedlejší vesnice, v osmnácti si udělali dítě, a tak už spolu zůstali.

A vzdali se svých snů a nadějí. Jaký pak má taková existence smysl? Ale po tom se asi tihle lidé neptají. Pro mě je však nepředstavitelné tu být a neptat se proč. Tato otázka se přinejmenším vkrádá.

To zcela chápu. Mám analytické myšlení a taky potřebuju důkazy. Teď půjdu na tenký led, který může být pro mnoho lidí nepřijatelný, ale dejme tomu existence andělů.

.: Na domovské scéně pražského Dejvického divadla ve hře 39 stupňů s Jaroslavem Pleslem. foto: Právo/Archiv

Několik let mi z různých zdrojů přicházely informace o existenci andělů. Brala jsem je s ironií, jako kudrnaté blonďáčky v modrých košilkách. Na to, že jsou, jsem vůbec nechtěla přistoupit. A pak se v mém životě začaly dít věci, které poukazovaly na to, že nejde o košilatého roztomiláčka. Přihlásila jsem se na andělský seminář a chtěla jsem jasný důkaz o existenci andělů.

Toho, že hlasy, které jsem vnímala, neplynou z mého podvědomí či nevědomí, ale že pocházejí skutečně od vyšších inteligencí. Dostala jsem zcela neoddiskutovatelný, pro mě naprosto konkrétní důkaz. Jasný fyzický zážitek. Tím pádem jsem neměla co řešit. Dál mi to tak funguje, takže mi je jedno, zda tomu ostatní věří, nebo ne.

Radím se s anděly a nejraději konzultuju s kamarádkami. Mimo jiné i proto, že moje kámošky jsou moji andělé. Všichni jsme si anděly a je jen otázka času, kdy to pochopíme a začneme se podle toho chovat. I naši nepřátelé jsou našimi anděly, těmi nejoddanějšími, protože na sebe berou role malých tyranů. Takže ano, komunikuju s anděly.

.: S Marthou Issovou, Davidem Novotným, Václavem Helšusem a Lenkou Termerovou se sešla ve filmu Michaely Pavlátové Děti noci. foto: Právo/Archiv

Ano, nedobrovolný. O tom jsem si nerozhodla a byla jsem radikálně proti. Rodiče argumentovali, že aspoň mám pokojíček pro sebe, a já jim odpovídala, že mě to nijak zvlášť netěší.

Dokáže mě vytočit, jsem normální ženská. Ale četla jsem báječnou knížku Respektovat a být respektován, která je o základních pravidlech komunikace ve výchově i mezi partnery. Je v ní návod, jak prakticky řešit nejrůznější situace.

Aplikuju to na svém synovi už od roku a půl, a i když zpočátku nerozuměl slovům, věděl, že s ním komunikuju a že ho beru vážně. Ty jsi dítě a já matka, a tak mě budeš poslouchat, to u nás nefunguje. Ale dostane i na zadek, pokud po třech varováních nepřestane něco provádět.

Mám ráda všechny svoje role, ale nejoblíbenější představení je pro mě teď Černá díra. Pumpařka z té hry mi sedí úplně nejvíc, je podobná jako barmanka Simona ze sitcomu Comeback. Ostatně sama jsem kdysi asi dva měsíce v nonstopu barmanila, takže mám praxi.

Dotočila jsem film Zoufalci o krizi třicátníků, ten však půjde do kin až za rok. Takže je to práce, která teprve bude vidět. Jsem teď ve fázi odpočinku, otevřená dalším nabídkám. Jinými slovy, mám za sebou kus práce vnější a teď mě čeká zas nějaká ta vnitřní.