Herečka Petra Bučková: V emočně vypjatých chvílích brečí ti druzí, klauni ne

Naprosto. Pořád řeší svoji modelingovou kariéru a to, jak být stále krásná. Radši bych hrála, jak zamazaná od bahna bojuje o život. Konvenuje mi naopak v energii.

S kompletní nahotou před kamerou jsem se poprvé setkala v Soumraku templářů (výpravný americký historický seriál – pozn. red.), kde jsem hrála prostitutku.

Nakonec nebude na obrazovce skoro nic vidět, ale při natáčení muselo jít všechno dolů. Ten moment byl divný. Probíhalo to ale naprosto profesionálně, byli tam jen ti, kdo tam být měli, stále mě zakrývali. To si u nás moc nedovedu představit. Stačí jedna poznámka, jeden nevhodný dotek a naskakují zbytečné zábrany.

Jinak se řídím slovy britské herečky Helen Mirrenové: „Když rozhodujete o nahotě, musíte si říct jasné ANO, nebo NE, žádné jen napůl, trochu. Když se rozhodnete, že ano, už to dál neřešte.“

Tam to je těžší, protože jsme u toho dva. Chcete, aby na diváka vyzařovala nějaká vášeň, a to jde nejlépe s někým, s kým máte společný smysl pro humor. To se nám naštěstí s Mirkem Etzlerem, mým partnerem v Ordinaci, podařilo.

Na nějaké rozkoukávání nebyl čas. Je to zaběhnutý kolos, kde se prolínají nováčkové se „starousedlíky“. V životě mi zavládla téměř vojenská disciplína: skončím v divadle v jedenáct a musím myslet na to, že ráno v pět vstávám a jedu do hostivařských ateliérů, kde musím mít v hlavě spoustu textu.

Všechno tomu musím přizpůsobit: když bych potřebovala volno, musela bych to nahlásit několik měsíců dopředu, protože u tak velké role je na mě navázaných hodně kolegů. Herecky mě to nezaskočilo, myslím, že jsem si seriálový styl dost rychle osvojila.

Musí, jinak bych to při tom kvantu natáčecích dnů nemohla dělat.

Brzy budu v režii Filipa Renče točit krimiseriál Hlava medúzy, kde hraju vyšetřovatelku. Už na to trénuju, abych byla na zločince dobře fyzicky připravená. (smích)

Začala jsem běhat, nedávno jsem absolvovala desetikilometrové charitativní běhy Běhám a pomáhám a Běh pro Paměť národa. Tolik jsem ještě nikdy neběžela, ale zjistila jsem, že mě to baví. Čistím si hlavu, posiluju tělo a ty endorfiny po skončení – to je paráda.

Do toho posiluju s trenérem, trénuju i box. Doufám, že toho v seriálu využiji. A když ne v tomhle, tak někdy jindy. Chci být připravená.

To je, ale i to umím zahrát: oběť dohnanou k šílenství, klauna i blbku. Moje škála je široká. Mě jen nebaví šedivý střed.

Když jsem po škole nastoupila do angažmá v Ostravě, inspirovali mě dva kolegové, kteří navštěvovali dětskou onkologii. Přihlásila jsem se na konkurz na zdravotního klauna.

No jéje! Tenkrát jsem jím úspěšně prošla, protože nás nebylo tolik, ale řekla bych, že dnes je těžší se tam dostat.

Nezkoumá se tolik, zda umíte hrát, ale jak reagujete. Třeba na vás uprostřed výstupu hodí botu, aby viděli, jak si poradíte s nečekanými i nepředvídatelnými emocemi. Musíte je nejen zvládnout, ale přetvořit v něco pozitivního. Je za tím spousta tréninků. Postupně jsem se od dětí propracovala ke geriatrii a paliativní péči.

V emočně vypjatých chvílích brečí ti druzí, klauni ne. Slzám jsme se někdy neubránili, když jsme vyšli z nemocnice ven.

Jeli jsme třeba za holčičkou, za kterou jsme chodili na oddělení. Když ji pustili domů bez naděje na uzdravení, jeli jsme za ní s lékařem, který jí šel aplikovat léky proti bolesti. Když skončila návštěva, vyšel za námi její táta a plakal. V té chvíli přestanete být klaunem. Společně jsme tam stáli a objali se. V autě pak bylo ticho.

Byla jsem přemoudřelá doktorka René Rentgenová, která se považuje za nejchytřejší, nejkrásnější ze všech. Byla jsem často a ráda úplně blbá. Vedle sebe jsem měla sestru Sádru, která musela moje kiksy napravovat.

Základ se naučíte na workshopech – od dramaturgie přes základy psychologie, komunikace, dezinfekce, po různé akrobatické a kouzelnické triky, zpěv či nápady, jak využít různé předměty v místnosti. Pak je to na vás a vaší schopnosti improvizace. Klauni se věnují i rodičům, sourozencům, ošetřujícímu personálu.

Na práci herečky, i když tohle slovo mě moc nebaví, raději říkám hráčka, nemáte okamžitou odezvu. Jednou za čas vás někdo pochválí, nebo osolí. Na nemocničním pokoji tu odezvu máte ihned, proudí to oboustranně, jen na to musíte mít sílu.

Princip je stejný: chcete děti potěšit, uvolnit, zabavit. Ono to někdy opravdu vede k malým léčebným zázrakům. Stane se, že přijdete do pokoje a vidíte prázdnou postýlku: zprvu se leknete, ale pak se dozvíte, že došlo ke zvratu a pacienta přeložili na lehčí oddělení, nebo jej dokonce propustili. A vy můžete věřit, že jste k tomu nějak přispěla.

Děti v Kamerunu se smály stejným situacím jako u nás, ale okolnosti byly jiné. Já to nestrávila. Tu beznadějnou chudobu, hlad, nesmyslné násilí, hory plastů. Po návratu jsem cítila, že se potřebuju zaměřit na něco jiného, a dala jsem si po dvanácti letech od klaunství pauzu.

Došla jsem k tomu, že život nemá smysl. Což zároveň bylo osvobozující zjištění. Sice nemá smysl, ale stojí za to hledat a nacházet v něm radost. Každopádně mě opustily velikášské ideje a projekty a dokážu se teď radovat z maličkostí. Jsem v tom spokojená.

Když v nějakém vztahu jsem, žiju ho naplno. Neřeším ale, co bude za několik let.

Jistě. Proto nám to s mým rakouským přítelem Thomasem vydrželo už šest let. Nebydlíme spolu, navštěvujeme se. Oběma nám to vyhovuje.

Přes klauny, na jednom mezinárodním workshopu. On to v Rakousku dělá už víc než dvacet let. Profesí je psychoterapeut, věnuje se i hypnoterapii. Je taky kouzelník. Ono to česky nezní úplně přesně. Spíš je iluzionista. Zabývá se tím už od svých devíti let.

Ne. Okolí ví, že se na nic takového nechystám, takže na mě nějaké tlaky nevyvíjí. Včetně Thomase, který má sedmnáctiletou dceru a další děti mít nechce. Jsem ale nadšená, pyšná teta dvouletého synovce Matěje.

V žádném případě se ale nespojuju s hnutím nemít děti kvůli zachování klimatické rovnováhy, to mi je naprosto cizí. Je to čistě moje osobní rozhodnutí.

Spíš naopak! (smích) Kdo tohle v zamilovanosti řeší? V mém prvním několikaletém vztahu už bylo všechno nachystané: barák na hypotéku, pes, auto – a rozešli jsme se. Do zlaté klece jsem nechtěla.

Partner tehdy děti chtěl, což se mu splnilo, má teď čtyři děti. Bylo dobře, že jsme se rozešli, protože naše životní programy se míjely. O svém rozhodnutí jsem nikdy nezapochybovala, zvlášť po té africké zkušenosti.

Před čtyřmi lety jsem si potřebovala od divadla odpočinout, dvanáct let jsem hrála skoro každý den. Teprve minulý rok jsem na opakovanou nabídku ze Zábradlí kývla. A líbí se mi tam.

Jsem v souboru trochu exot, vůbec nejsem typickou představitelkou ženských postav, tíhnu k mužským rolím. Když mám hrát nějakou zprůměrovanou manželku, moc mě to nebaví.

Většinou se mi nelíbí, jak jsou napsané, co řeší… Nedávno jsem přišla na to, proč. Mám ve svém čtyřicetiletém těle pětiletého kluka. Včetně té bláznivé energie, hravosti, touhy objevovat. To je na mně možná herecky zajímavé.

V inscenaci Zlatá šedesátá hraju režiséra Pavla Juráčka. To je sen.

Umím si užít ty kostýmy, ale být hezká a svůdná – to je příliš jednoduché.

Ne, protože když se do něčeho nastylizuju, nevím pak přece, proč se se mnou ten druhý baví: zda proto, že jsem ho okouzlila, nebo že jsem ho zaujala jako člověk.

Mě ani nebaví nějaké velké zdobení: pořád se v práci za někoho převlékám, líčím, zdobím. V civilu si od toho ráda odpočinu. Nejsem ale žádná mužatka, mám svůj styl, jen jeho základ netvoří sukně a šatičky. Ty mě baví jen na jevišti.

Tak to můj motiv rozhodně nebyl.

Nenašla jsem jiné povolání, které by v sobě slučovalo tolik faktorů, které mě baví. Můžu být vlastně vším, pořád se něčemu učím. Kdybych měla jiné povolání, musela bych se věnovat jenom svému oboru, takhle si můžu vyzkoušet všechno.

V sedmnácti jsem odešla z domu, pracovala jsem tři roky v kanceláři – uměla jsem francouzsky, takže jsem pracovala v zastoupení jedné francouzské firmy. Chtěla jsem jít na vysokou školu, ale chyběly finance. Naši se rozvedli a maminka na nás se sestrou byla sama.

Pomohl mi pak děda a mohla jsem se přihlásit na vysokou. Na JAMU mě vzali hned napoprvé, moc jsem si toho, že mohu studovat, vážila. Vždycky mě rozčilovalo, když to někdo flákal, nepřišel třeba ráno na hodinu akrobacie.

Bavilo mě na něco si hrát, převlékat se, vymýšlet si postavy, do kterým se převtělím, o herectví mi primárně nešlo. Nikdy jsem třeba nechodila do dramatického kroužku. Na přijímačky jsem se připravila sama. Naučila jsem se monolog Seppa Jörgena z Krysaře. Klečela jsem před komisí a proklínala je slovy šíleného rybáře.

Vůbec ne. Dělala jsem všechno, co přicházelo. Hrála jsem na velkém jevišti i na malých experimentálních scénách, v Brně jsem účinkovala snad ve všech divadlech, co tam jsou. Mám k téhle profesi spoustu výhrad, ale nikdy jsem nepoznala jinou, která by mě tak bavila.

Odvedete nějaký výkon a nedají se na rozdíl od jiných profesí změřit výsledky. Často ani nemůžete ten výsledek ovlivnit. Práce přichází ve vlnách, často musíte zvážit, do čeho se pustit a co už by bylo moc. Chybí pravidelnost.

Nemůžu si říct, že budu chodit každé úterý ráno cvičit a každou středu večer na angličtinu. Často nerozhoduje talent, ale spousta jiných faktorů. Ale beru to tak, že každé povolání má svoje výzvy. Neměnila bych.

Tak dobře, jak moc je používám. Hrála jsem třeba s Prague Shakespeare Company v Othellovi v originále, měsíc jsem zkoušela s rodilými mluvčími a tehdy jsem se opravdu zlepšila. Jakmile jsem obklopená češtinou, tak angličtina stagnuje. To samé s francouzštinou a němčinou.

Točit se zahraniční produkcí je sen. Máte čas na přípravu, pracuje s vámi jazykový a pohybový kouč, zkrátka všestranný servis. Pokaždé jsem se něco nového naučila. Vede k tomu však těžká cesta, od castingů až po řešení termínů.

Zahraniční produkce potřebují ve vašem diáři velký manipulační prostor, což bývá u divadelních herců potíž.

Anglicky. Je to ale angličtina, která se moc neposouvá dál, mícháme do toho francouzštinu, němčinu, češtinu.

Thomas je z Tyrolska, jejich němčina se naučit nedá.