Herečka Pavla Tomicová boduje především v "nekonečném" seriálu

„Tehdy jsem zvolila jen manželovo jméno, takže se oficiálně jmenuji Pavla Malá, ale teď vážně uvažuji o tom, že se opět stanu Malou Tomicovou,“ směje se herečka z Klicperova divadla v Hradci Králové. Stává se jí totiž, že například sedí v čekárně u doktora a na jméno Malá vůbec nereaguje.

S oblibou tvrdí, že se narodila v Ráji, což je čtvrť v Karviné. Doma ale byla v Havířově. Ve městě, které vzniklo na zelené louce. Bydlela s rodiči a o pět let starší sestrou Naděždou v cihlové zástavbě s náměstíčkem, obchody a dvěma školami. Dnes tato část patří k nejstarším ve městě.

„Havířov jsem měla hrozně ráda. Hned za barákem byl les a potůček, a tam jsme si s dětmi ze sousedství užili spoustu legrace, vlastně jsme i tady měli dětský ráj. Dnes je tam sídliště a bazén, příroda ustoupila další výstavbě. Teď žiju v Hradci Králové, neuvěřitelně rychle jsem si tam zvykla. Stala jsem se patriotem. Je to krásné město s historií, úžasné místo na žití.“

V Havířově hrála amatérsky loutkové divadlo. Když jí bylo sedmnáct, viděla na přehlídce v Chrudimi představení Těžká Barbora hradeckého Divadla Drak. Fascinovalo ji to a řekla si, že by přesně tohle chtěla dělat. Bylo to něco mezi klauniádou a cirkusem, a ji alternativní věci vždycky přitahovaly.

„Byl to tak silný impulz, že jsem se přihlásila na pražskou DAMU na katedru loutkářství. Lidé z oboru mi potvrdili, že je to skvělá škola, a opravdu tam byla úžasná atmosféra. Ve druhém ročníku jsem ale zjistila, že tak úplně klasické loutkářské srdce nemám. Při jednom školním představení jsme hráli s jamajkami, to jsou loutky, které mohou věrně napodobit lidský pohyb, drží se trochu jako maňásek a mají i ovládací tyčky.

Herci byli vidět jen do pasu. Já jsem hrála malou zoufalou holčičku, která plakala, mně také tekly slzy, byl to srdceryvný příběh. Ruka s loutkou mi klesala a pak jsem to začala hrát sama za tu holčičku. Spolužáci se strašně smáli. Pan profesor byl zděšený a málem mě kvůli tomu vyhodil ze školy.“

Pavla připouští, že jí občas nebylo jasné, proč má některé věty říkat loutka, když to může udělat ona. Ale na škole pokračovala se stejným zaujetím dál. Když byla ve třetím ročníku, přijel si do svého Divadla Drak vybírat nové herce režisér Josef Krofta.

„A stal se zázrak, kromě jiných si vybral i mě a dokonce mi zařídil i stipendium. V Draku jsem zažila deset úchvatných let. Byla tam dobrá parta. Josef Krofta je úžasný a geniální režisér, nesmírně jsem ho uctívala. Říkala jsem si, že už nikde jinde nechci dělat. Měla jsem pocit, že jsem na správném místě.“

Jenže pak přišel do Klicperova divadla v Hradci Králové režisér Vladimír Morávek s hrou Buldočina a chtěl ji uvést v koprodukci s Divadlem Drak, protože hra i způsob práce byl daleko víc žánrově podobný tomu, co hrálo Divadlo Drak. Došlo k dohodě a na postavu blbé paní Milady Otrlé si půjčil Pavlu. A tak začala v Klicperově divadle hostovat. To představení se už nehraje, ale postava paní Otrlé se objevila v několika dalších inscenacích, například i v aktuálním Hadriánovi z Římsů. Tak moc si ji režisér oblíbil.

„Ta role se hraje krásně, přestože je Miládka trochu lidská kreatura. Ve vzpomínkách jsem našla konkrétní osobu, kterou kopíruji. Je to učitelka, ale já přidávám ještě manýry jiných učitelů. Doufám, že se jednou nepozná a neurazí se.“

Setkání s Vladimírem Morávkem ovlivnil její další život. Vzájemně si rozuměli, jeho představa divadla se jí líbila. Myslela si, že tak velké nadšení jako v Draku už v životě nezažije. A teď poznala, že by tohle mohla být její další cesta. A pak jí režisér nabídl roli Jenůfy v Její Pastorkyni.

„Myslela jsem si, že ji typově nemůžu hrát, ale zkusila jsem to. Věřila jsem, že režisér ví, co dělá a proč chce zrovna mě. Nechtěla jsem z Divadla Drak odejít, ale práci na obou scénách jsem nedokázala skloubit. Tak jsem šla na volnou nohu, abych to představení mohla nazkoušet. Zažila jsem úplně jiný způsob práce - bavilo mě hledat postavu výrazně jiného charakteru, zažívat emoce někoho jiného.

Měla jsem tak trochu ze sebe šok, ale zároveň jsem byla nesmírně šťastná a už jsem nechtěla dělat něco jiného. V roce 1997 jsem přijala angažmá. Dostávala jsem nečekané další krásné role - Julii v dramatu Romeo a Julie, Agátu v Ženitbě, Cílu v Noci antilop, Arkadiovou v Rackovi, Mařku v Maryše nebo Štěpu v Petrolejových lampách.“

Za herecký výkon v roli Maryši dostala prestižní Cenu Alfréda Radoka a za roli Arkadiové měla nominaci na Cenu Thálie. Nicméně u lidí boduje hlavně v televizním seriálu Ulice. Pavla v něm už tři roky hraje kadeřnici Simonu. Aktuálně se pokouší s gayem v podání Otakara Brouska mladšího o umělé oplodnění.

„Mým úkolem, tedy Simony, by mělo být, aby do kadeřnictví vnesla čerstvý vítr, ale tak, aby se diváci rozdělili na dvě poloviny. Jedna aby ji odsuzovala, druhá naopak chápala. Ona to s muži neumí a já jsem si ji sama pro sebe charakterizovala jako dítě s dospělým tělem, která byla rodiči hýčkaná. A tak se to snažím hrát. Zatímco Simona svého muže a lásku stále hledá, já žiju s úžasným chlapem. S Ondřejem jsme spolu od roku 1997, vychováváme dvě děti, osmnáctiletého Adama a desetiletou Anežku.“

Seznámili se v hradeckém divadle a může za to režisér Vladimír Morávek, protože si Ondřeje přivedl z Ostravy. Herec vyrůstal jen deset kilometrů od místa, kde Pavla žila. Jeho maminka ale pochází z Hradce Králové.

„Herecké partnerství je příjemné. Ondra přesně ví, co obnáší generálkový týden. Říká, že v té době jsem hájená. Náš vztah se velice upevnil, když jsme oba zkoušeli Maryšu, kterou jsem hrála já, a on měl roli Vávry. Na pódiu jsem ho otrávila a krátce na to jsme se vzali. Když se nám pak narodila holčička a já jsem se po mateřské vrátila do divadla, už jsme se na jevišti nesešli. Vedení vyhovělo naší žádosti, abychom spolu nehráli a mohli tak střídavě pečovat o děti. A opravdu jsme se na scéně potkali až teď ve hře Odcházení a v Hadriánovi z Římsů.“

Manžel Pavly Tomicové, který je o čtyři roky mladší, dostal prestižní Cenu kritiky za výkon v hlavní roli ve filmu režiséra Radima Špačka Pouta. Zvítězil s velkým náskokem a stal se také Objevem roku.

„Myslím, že Ondra velmi věrně ztvárnil člověka tak patologicky zlého, psychopatického, že mně samotné, byť je to můj manžel a dobře ho znám, běžel mráz po zádech. Po premiéře jsem dostala od kamarádů několik textovek, ať se zamyslím, s kým to vlastně žiju, že to není jen tak a musí to být i v něm.“

Debatám o své práci se manželé doma sice nevyhnou, ale snaží se také věnovat svým zálibám. Ondřej je vášnivý cyklista, jezdí maratóny, podle Pavly je závislý na endorfinu. Nejspokojenější bývá, když sedí na kole čtyři až pět hodin. Má rád hory. Pavla je vodomil, každý rok musí být alespoň pár dní u moře. V mládí dělala sportovní gymnastiku.

„Oba ale lpíme na rodině a na zázemí, to považujeme za nejdůležitější. Doma je mi dobře, tam relaxuji nejvíc. O Vánocích jsem si hezky hnila doma (smích). Jsem strašně ráda s dětmi. Adam studuje na gymnáziu, Anežka je na základce. Oba jsou naprosto rozdílní. Kde má jeden slabinu, tam druhý vyniká, zapadají do sebe jako puzzle. Mají spolu nádherný vztah, a to mi dělá velkou radost.

Trochu jsem se jejich věkového rozdílu bála, ale skvěle se doplňují. Adam je pohodář, Anežka je divočejší. Jednou jsem tajně zaslechla, jak vedle v pokoji Adam říká - Anežko, prosím tě, tohle mi neber! Anežko, tak mi to alespoň nerozbíjej! Anežko, tak jdi aspoň vedle, ať to nevidím!“

Svoji mámu Adam s Anežkou v seriálu Ulice moc nevidí. Televizi příliš nesledují, mají už své zájmy. Adam je v období, kdy rád s kamarády zajde do čajovny, nebo sedí u počítače a Anežka si s oblibou pouští DVD. Takže nejvíc seriál změnil život představitelce Simony.

„Naprosto jsem ztratila anonymitu. Stalo se to ze dne na den a já jsem na to nebyla připravená. Jsem ráda, že ta moje postava, kterou hraji, není lidem nepříjemná. Dokonce si ji mnozí docela oblíbili, i když to není moje zásluha. Je to ale pro mě mnohem jednodušší, protože lidé si herce spojují s rolí. Kdybych hrála zlou protivnou figuru, a hrála bych ji určitě ráda a možná by se mi i povedla, tak bych asi neunesla tlak a pohledy lidí. Asi bych v pohodě nebyla, nezvládala bych to. Zatím mi lidé v Hradci dávají najevo, že jsou rádi, že jsem z jejich města.

Role mě spojuje i s kadeřnictvím. Trošku schizofrenie přiznávám a Simonu přijímám za svou také. Když jdu kolem nějakého kadeřnictví, proběhne ve mně něco podvědomého, že se mě to týká, že je to můj život. Podobné spojení mám, když vidím nádraží. Vyrůstala jsem v Havířově vedle něj, naše okna vedla přímo na koleje, takže nádraží je dodneška pro mě symbol domova.

Vždycky mi dlouho trvá, než si zvyknu na nové prostředí. Když jsem přišla na DAMU do Prahy, bylo mi na začátku strašně smutno, i když jsem měla bezvadné spolužáky. Tak jsem zamířila na Hlavní nádraží. Vypadalo sice jinak než to naše havířovské, ale stačilo sednout si na lavičku, poslouchat zvuk vlaku, hlášení z ampliónu, vnímat ruch kolem sebe, všechno, co podporuje první signální. Pro mě to byl v tu chvíli domov a uklidnila jsem se,“ vysvětluje Pavla.

Nelze přehlédnout, že herečka v poslední době zhubla. Dokonce o deset kilogramů. Odjakživa se potýkala s nadváhou. Začalo to v pubertě, něco přidala v těhotenství, až si připadala těžká. Občas před autory seriálu prohodila, že jí k hubnutí chybí správná motivace, a kdyby Simona měla zhubnout, uvítala by to.

„Potom v seriálu Simoně lékař opravdu doporučil, aby kvůli dítěti zhubla. Tak jsem se o to snažila pod vedením odborníka, kterého mi vybrali na Nově. A nenechali mě v tom samotnou. Přidala jsem se k Lumírovi Nyklovi, kterého hraje Vašek Svoboda, ten také před zraky diváků podstoupil hubnoucí kúru. Ale u něj šlo o sázku, zatímco já jsem to chtěla sama. Princip je jednoduchý. Dietolog mi doporučil, abych si nic nezakazovala a jedla pravidelně po třech hodinách. Řekl mi, že hubení lidé často jedí, takže jejich organismus si nemusí nic ukládat do zásoby. Dělám to jako oni.“

Pavla neuvažuje o tom, že by se s rodinou přestěhovala do Prahy. Radši bude dál trpělivě dojíždět na natáčení do hostivařských ateliérů.

„Když jsem dostala pro mě asi tu nejzajímavější nabídku z Prahy, uvědomila jsem si, že vlastně nikam nechci. A nejde jen o mě, ale také o celou rodinu, a ta je spokojená v Hradci,“ pokyvuje hlavou Pavla.

„Myslím, že Klicperovo divadlo je moje oblíbená scéna a myslím, že i zůstane. Pětkrát za sebou se stalo Divadlem roku, sešel se v něm skvělý soubor. A navíc pan režisér Josef Krofta, můj velký guru, vždycky říkával, že svět se musí dobývat z provincie. Já pro to dělám, co můžu!“