Herečka Pavla Beretová: Za talent nikdo nemůže, to je dar od boha

Myslíte to, jak jsme dali na internet, že jsem vyučená v oboru horník-razič a Vojta Dyk zase jako stylista-vizážista?

To ukazuje moc médií. Vymyslíte cokoli a lidé to schlamstnou.

Jen jednoho rodinného známého ve Frýdku-Místku. V Ostravě už jsou doly zavřené. Tu práci si moc neumím představit. Jednou jsem byla v hornickém muzeu, kde jsme navštívili šachtu, která byla jen pár metrů pod zemí, a i tak to bylo dost děsivé. Myslím, že si ani nedovedeme představit, jak to tam dole vypadá. Asi žádná sranda. To, co se nedávno stalo v Handlové, je velká tragédie.

To víte, že fandím Baníku, a fotbalu vůbec nerozumím.

Ostrava je skvělá! Říká se, že tam nic není, ale právě naopak. Má velkého silného ducha jako málokteré město. Já jsem tam žila své hezké dětství. Teď se mění v město kultury, i když na ni dlouho stát kašlal. Vyčerpal ji a pak ji nechal. Ona se ale nenechala a ještě se o ní uslyší. Slezané jsou velcí patrioti. Neznám Ostraváka, který by nebyl na své město hrdý a nemiloval je. A všichni se tam neustále vracíme, ať už z jakéhokoliv důvodu.

To je bohužel pravda! Domů jezdím tak jednou za dva měsíce, ale teď o prázdninách jsem tam strávila spoustu času. Mám to tam fakt moc ráda. Z jedné strany jsou Beskydy, z druhé strany Jeseníky, dobré, ne? Ostrava je prostě moje.

V ostravském studiu se točil pořad pro děti Klubíčko a štáb jezdil na reportáže do škol…

Ne, to ne. Oni tam tenkrát přišli a já jsem je neustále otravovala, že bych chtěla něco hrát. Řekli, že se s něčím podobným ještě nesetkali, a odvezli mě do studia. Byla jsem neuvěřitelný rarach. Takže jsem v deseti letech něco uváděla v Klubíčku a pak jsem dostala roli v pohádce u Juraje Deáka.

Mám sestru Janu, nedávno jí bylo 37, a bratra Tomáše. Tomu je 33 a žije už třináct let v Torontu. Má tam firmu na pokládání koberců.

Ulítla. Už si mysleli, že mají hotovo, a neměli.

Nevím, u nás v rodině není nikdo s uměleckým zaměřením. Možná jsem po všech a teď to jen potřebuje jít ven. Divadlo jsem odmalička milovala. Pořád jsem se motala kolem, nedokážu to vysvětlit. Divadlo pro mě bylo posvátné. Líbilo se mi, jak vypadá, jak voní, bylo to zvláštní.

Chodila jsem na představení, kde hrál můj vedoucí ze skauta, Ondra Nosálek. Byla jsem do něj zamilovaná. A on mě nakonec asi dostal k divadlu. Ve čtrnácti jsem pak dělala uvaděčku, ale ani jsem se neodvážila pomyslet na to, že bych sama mohla hrát.

Ne, já nejsem ten typ. Ale pak přišla maturita na gymnáziu a já jsem zvažovala, jestli budu studovat jazyky nebo religionistiku. A najednou jsem si řekla, proč to nezkusit na DAMU?

Do Brna jsem hodně chtěla, protože Praha na mě byla velká. Dám ale hodně na pocity a po prvním kole zkoušek na DAMU mi bylo jasné, že už na JAMU nechci. To souviselo i s vedením našeho ročníku, to bylo dobré - pan Nebeský, paní Ulrichová, Alois Švehlík, Eva Salzmannová. Oni si i ty přijímačky udělali podle svého.

Pohovory byly důstojnější a kreativnější. Nemuseli jsme tam stát jako ve frontě na maso, čekat, až nás vyvolají a pak v křeči a hysterii rychle předvést ten svůj um. Hráli si s námi a dokonce to vypadalo, že se o nás i zajímají. To jsem v Brně necítila, ale ono vždycky záleží na tom, jaké vedení ročník otvírá. Nicméně když mě pak na DAMU pozvali na druhé kolo, nepřišla jsem.

Nevěřila jsem, že je to možné a hrozně jsem se bála. Sice jsem do Prahy přijela, ale nešla jsem tam. Jenže mi odpoledne zavolala Eva Salzmannová a řekla: Beretová, kde jsi? A já jsem plakala do telefonu, že se bojím, ať mi promine, a ona řekla: Neštvi mě a přijď znovu! Ještě máš jednu šanci!

Ono se toho napovídá. Za talent nikdo nemůže, to je dar od boha. Já děkuju za to, co mám. A možná je to o to horší, protože když nadání člověk dostane, musí s ním správně nakládat. Zase taková výhoda to není, s obdarováním roste zároveň odpovědnost.

Úžasné a zároveň mám trochu ostych. Ona mi, stejně jako řada jiných kolegů v divadle, nabídla tykání. S ostatními nemám problém, ale s ní a s panem Švehlíkem ano. Tedy místy jim už tyknu, ale to se musím odvážit. Pro mě jsou velké autority.

Hraju s ní ve Sněhové královně, v představení Mikve jsem její dcera Eliševa, jsme spolu v Rock’n’Rollu, v Davidovi a Goliášovi spolu máme báječný dialog. Ona ho má moc ráda. V té komedii má roli vznešené paní, krásně to hraje, je vtipná, legrační a mě to s ní baví. Jsou lidé, kteří nestárnou, a takovým člověkem ona je. Pořád mám pocit, že jí je dvacet. Jsem jí nesmírně vděčná za spoustu věcí.

Některé věci si člověk nevybírá. V Národním jsem hostovala od prváku, znám ho a cítím se tam jako doma. Je to vlastně první jeviště, na kterém jsem stála. Je pro mě pokračováním školy. To divadlo mám moc ráda.

Spíš než obor naivka je můj obor holčička. Ve „Sněhovce“ hraju dvanáctiletou Gerdičku, v Mikve také dvanáctiletou Eliševu, a dost mě to baví!

S Vojtou jsme tandem. Jak říká paní Salzmannová, na první schůzce jsme se chytli za ruce a už jsme se nepustili. Hraje se s ním skvěle, nic si nemusíme říkat. Jsme na sebe tak napojeni, že spolu vymýšlíme věci a nebojíme se navzájem poslat do háje, když něco nejde, ale taky se pochválíme. Hodně se podporujeme.

Původně měla Mahulenu hrát Magda Borová, ale ta teď bude hrát důležitější roli, roli mámy. Pan režisér Pitínský a samozřejmě Majda pak divadlu schválili mě, a tak jsme se s Vojtou dostali k sobě. Pana režiséra jsme si oba zamilovali. To představení vznikalo tak nějak přirozeně. Myslím, že nás to všechny bavilo, i když to nebylo jednoduché.

Jsme kamarádi, takže ano, pokud je čas. Známe se už opravdu dlouho. Na DAMU jsem si našla spoustu dobrých přátel. Všichni už mají hodně práce, ale snažíme se vídat. Teď naposled jsem byla na výletě s Leničkou Zahradnickou a Markétou Frösslovou, Vojtovou přítelkyní. Byly jsme v Londýně. Holčičí výlet. Viděly jsme tam pár muzikálů a byly jsme úplně nadšené. Smály jsme se, že tady hrajeme a pak stačí odjet pár kilometrů a vidíme divadlo na úplně jiné úrovni. Nevím, jestli jsme neměly spíš plakat.

Cože? Proč? Jsme kamarádky. O nějaké rivalitě jsem vždycky jen slýchala, ale nikdy jsem se s tím nesetkala. Také ženský soubor v Národním divadle je úžasný - od nejmladší po nejstarší herečku.

Já neodmítám nic, pokud mám pocit, že mi to může něco dát, ale oni mě asi holt nechtějí. Momentálně se na plný úvazek věnuji divadlu, takže vlastně není čas na něco jiného. Taky věřím, že člověk dělá to, co chce. Já jsem chtěla dělat divadlo, tak ho dělám. Sláva mě spíše straší, než abych po ní toužila. Jako děsí člověka všechny neznámé. Třeba se to všechno časem změní, ale teď na to nemyslím.

Ne.

Ne. Mělo by?

Tam mám jedno představení, pak jedno ve Fabrice a další dvě mám v Divadle Rubín, kde šéfuje můj spolužák Petr Kolečko. Tam máme prostor dělat si svobodně, co chceme, myslím s bývalými spolužáky. Je to velká změna proti velkému jevišti a je to pro mě hodně důležité, ne-li důležitější. 

Na začátku jsem byla dost vyplašená. Dlouho mi trvá, než se cítím dobře, potřebuji poznat lidi. Ale tím, že v Národním nastal baby boom, neměla jsem čas se rozkoukávat, spadla jsem jako záskok do šesti představení. Během prvního roku jsem zažila tři premiéry. To je docela dost.

Národní divadlo má podle mě velký potenciál jak lidský, tak umělecký. Je tam toho hodně dobrého i špatného. Ale dokud se to tam hýbe a nechybí vůle divadlo měnit, tak je to pro mě jedno z nejlepších angažmá, které v Praze může být. Pokud se to zastaví a lidi začnou ulpívat na starých řádech a principech, tak to pro mě ztrácí hodnotu.

Tradice ani náhodou. Ty miluji a vážím si jich, je třeba z nich čerpat. Jenže svět se hýbe, a i když ta budova má tolik let, tak se musí dívat i na nás. V českém i světovém divadle jdou věci dopředu. Myslím si, že v Národním je tendence prosazovat nové směry, jen je to běh na dlouhou trať. Šéf činohry Michal Dočekal si to, podle mě, uvědomuje, bojuje a táhne divadlo s sebou dopředu. Nesmí se to zastavit. Nesmí se polevovat.

Vadí mi dělat věci beze smyslu. To je možná odpověď i na to, proč netočím. Když něco dělám, musím vědět, proč to je.

Rozhodně, ale režisérů, se kterými má smysl dělat, není mnoho, nebo jsem se s nimi ještě nepotkala. Já opravdu do světa filmu moc nevidím. Zatím mě nejvíc bavilo pracovat s Ivo Trajkovem. Tomu jsem rozuměla, přestože šlo o malou roli. Měla jsem pocit, že mu na tom záleží.

Na to jsem sama zvědavá. Asi to bude sezóna plná překvapení. Začínáme zkoušet s Martinem Čičvákem Kupce benátského, kde hraju Jessiku. Jeho pohled na divadlo se mi líbí. Viděla jsem v jeho režii hrát Slováky Úklady a lásku a bylo to krásné. Premiéra bude koncem roku.

No právě, když začnete dělat divadlo, všechny koníčky odcházejí. Zase ten čas. Ale to se změní. Určitě.

Ne! Divadlo je tak vrtošivá věc, a když nejste celebrita, nemusíte mít práci navěky. A co mám ráda? Klidnou hudbu, hory, knihy, poezii. Můj kamarád David Šiktanc, což je vnuk Karla Šiktance, mě neustále zásobuje. Sám také píše, takže můj nejoblíbenější básník je David Šiktanc.

Velmi miluji přírodu a starám se o psa. Je to staford, má osm let a jmenuje se Kulich. Vzala jsem si ho loni z útulku den před jeho utracením. Má velké srdce a denně bere drahé prášky, na které útulek neměl. Já jsem čerstvě nastoupila do Národního divadla, začala jsem si vydělávat, tak jsem si řekla, proč ty peníze nevrazit do pejska. Dávají mu rok života, ale já myslím, že nás ještě všechny překvapí.

Mám velký byt a tam se krásně vejdeme. Samozřejmě že na něj nejsem úplně sama. Navíc všichni kolem mě si už zvykli, že ho všude beru s sebou, také do divadla. Na zájezdech s ním bývá sranda, i když někoho tím možná dost štvu. Kulich je fakt všude!

(dlouho mlčí) Aby se věci hýbaly, aby nestagnovaly. Všechny. To mě rozčiluje nejvíc. Ať to hodím na divadlo, na lidi, na cokoli. Já většinou neprosím, já spíše děkuji, že ty věci jsou tak, jak jsou. Ale je třeba, aby se tady něco dělo, aby nám to tady nezahnívalo.

Nevím. Snad jo. Když se mi něco nelíbí, řeknu to. To jsou malé krůčky k tomu, něco změnit.

Samozřejmě. Nic si nenechávám pro sebe. Myslím si, že mezi režisérem a hercem by měl být dialog. Jinak to nemá smysl. Někdy se stane, že k dialogu nedojde, pak se herec stává loutkou. To není příjemné ani pro jednu stranu. A někdy se stane, že se o dialog pokoušíte, ale druhá strana je hluchá. To se mi taky stalo a pak jsem si na jevišti připadala jako znásilněná. Lidi spolu mají komunikovat, ale nejde to holt s každým.

Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla. Měla jsem pocit, že narážím do zdí. Praha je nádherná, ale člověk musí mít možnost úniku. Jak je tu všechno nakumulované, žije se rychleji. Mám tady několik oblíbených míst - Jelení příkop, Nový svět, Kampu. A kdo ví, možná se nakonec v Praze usadím. Uvidíme, kam mě vítr zavane.