Herečka Markéta Frösslová: Negativní kritika nikdy není moc příjemná

No, to bych asi netvrdila, spíš se mi prostě zatím dařilo. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

Ještě jsem nechodila do školy, takže necelých šest let. Pamatuji si, jak jsme se s tátou učili texty. Taky vím, že jsem měla dát Petrovi Formanovi pusu a hrozně jsem se styděla. Ani nevím, jestli jsem mu ji nakonec dala. Měl tenkrát nalepovací vousy a jak jsem mu sáhla na tvář, zůstaly mi v prstech. Pak už jsem se ho bála dotknout, abych mu je zase nesundala. Ale vím, že na mě byli všichni moc hodní. Celé filmování jsem brala jako hru.

Ano, to už jsem asi byla, tedy jestli se tomu tak dá říct. Bylo mi osmnáct. Film se odehrává v Chorvatsku, ale natáčelo se v Itálii. A kdo by nejel rád k moři!

Mám tam jen maličkou roli, hlavní postavy ztvárnili Lenka Zahradnická společně s Petrem Lněničkou. Bylo to moc prima natáčení a další výborná zkušenost. Ale ještě předtím jsem dělala s Dušanem Kleinem do televize detektivku Hrobník. Půjde pravděpodobně někdy na jaře. Při natáčení jsem se potkala s Vilmou Cibulkovou. To je, pane, herečka! Na tu bych se mohla koukat od rána do večera.

Vybrali si mě jako šestnáctiletou na castingu. Byla to moje úplně první zkušenost, protože Akumulátor si nepamatuji. Byla jsem zvědavá, jestli mě to vůbec bude bavit a musím říct, že jsem byla ze začátku spíš zaskočená. Točilo se v době prázdnin, tak proč je netrávit před kamerou! Nakonec mě to úplně vtáhlo. Redakce pro mě byla odpichová. Říkala jsem si, jestli i potom přijdou nějaké další nabídky, zkusím se možná do budoucna věnovat herectví. Třeba se přihlásit na DAMU.

Ano, režisér Petr Nikolaev si mě vybral do seriálu Proč bychom se netopili, který se začal točit v roce 2006.

Lukáš je úplně normální, kamarádský. Je samozřejmě starší, ale to mě vůbec nesvazovalo. Je to díky Lukášovi, protože on se do té pozice nestavěl. Natáčení bylo prima a my všichni, herci i štáb, něco podobného už asi nezažijeme. I pro režiséra Petra Nikolaeva to bylo srdcové. Myslím, že na to budeme vzpomínat do konce života. Ještě pořád se scházíme.

Lužnici, Sázavu a Vltavu. Ale pochopitelně nejvíc Lužnici a bydleli jsme hlavně na kolejích v Českých Budějovicích. Natáčelo se i v Ostravě. Předtím jsem vodu nikdy nejela, potom na DAMU už ano, v rámci kurzu. Díky seriálu jsem už Vltavu zkušeně odkormidlovala.

S Vojtěchem Kotkem hrají manžele v Pojišťovně štěstí. V následující sérii oba zmoudří. FOTO: archív TV Nova

V té době jsem procházela etapou, kdy jsem sama zažila odmítnutí, takže jsem k té roli měla docela blízko. Nedělalo mi problém Křižáka, tedy Lukáše, uhánět a obdivovat a zároveň proklínat za to, že mě nechce a jak se ke mně chová. I když pravda, postava Dany je podstatně naivnější a zarputilejší než já. Doufám, že je to trochu vidět. Bylo tam skvělé prostředí. V té základní partě deseti lidí nikdo neprudil, a to se pak dobře pracuje.

Ale s tím já nemůžu nic dělat, jen se snažit zahrát to co nejlíp. Nedávno jsme se o tom bavili s tátou. Negativní kritika nikdy není moc příjemná a s touto profesí je zkrátka nemilosrdně spojena. Ale bez ní by to nešlo, takže se s ní člověk musí naučit žít.

Oba rodiče se zajímají o věci, které dělám. S tátou se o tom asi bavíme víc, protože tomu i víc rozumí a tím mi jistě i určitým způsobem pomáhá.

Teď už do toho vidím víc, ale že bych nějak extrémně dokázala posoudit, co je dobré a co je špatné, to tedy ne. Spíš koukám na to, jak kdo hraje, nebo vnímám kameru.

Maminka je lékařka - dermatovenerolog. 

:.Postelovou scénu s Jaromírem Noskem ve filmu bez tváře chtěla mít rychle za sebou. "Musela jsem se obrnit," říká. FOTO: archív ČT

Jo, to se hodí. Já třeba mám sluneční alergii. Osypu se a hrozně to svědí. Tak mě léčí. Jednou jsem si omylem vzala o prášek víc a musela jsem předčasně odejít ze školy. Prášky mají tlumící účinek a na hodině angličtiny jsem mluvila v mikrospánku. Asi to na mně poznali nebo co.

Hraje se to vlastně dobře, ale taková postava mi není blízká. Lidi z ní dělají mrchu a já jsem si to ze začátku taky říkala. Ale ona není mrcha, je ovlivněná svojí maminkou. V další sérii se její osud vyvíjí, má už jiný pohled na život. Nechci to dál prozrazovat.

Ano, chodili jsme spolu na španělské gymnázium v Praze. Naši chtěli, abych uměla perfektně alespoň jeden světový jazyk. A tohle gymnázium bylo blízko mého bydliště, a to byl taky jeden z důvodů, proč zrovna španělština.

Vojta? Hrozně fajn. Docela jsme spolu na škole pekli, jsme kamarádi.

Spíš, kterou jsem chtěla mít hodně rychle za sebou. Ve filmu Bez tváře jsem měla postelovou scénu s Mírou Noskem a tam jsem se hodně styděla. Nakonec není nic vidět, ale stejně to musíte točit tak, aby to bylo pokud možno co nejreálnější. S Mírou se známe a zvládli jsme to, ale bylo to pro oba dost choulostivé. Vlastně by se mi možná dost hereček vysmálo, kdyby to viděly, ale já to mám tak, že se musím opravdu hodně obrnit.

:.Vodácký seriál Proč bychom se netopili aneb jak dostat Lukáše Vaculíka v roli Křižáka. FOTO: archív ČT

K dramatickému oboru jsem přičichla už ve třetí třídě na základce, kdy jsem začala chodit k paní učitelce Marii Spurné. Bavilo mě to a pak mně kamarádka Verunka Koloušková, také herečka, řekla o Divadlu Radar, kde mě vedla Radka Tesárková. Loni na podzim mě oslovil umělecký šéf Divadla Rubín Petr Kolečko, jestli bych si nechtěla zahrát v jeho hře Soprán ze Slapské přehrady. Takže kromě školy jsem teď i občas v Rubínu a moc mě to baví. S ročníkem také hrajeme malé roličky v Národním divadle v Cyranovi. Je čest stát na jevišti s herci, jakými jsou David Prachař, Saša Rašilov, Alois Švehlík nebo Jana Janěková.

Mám ráda obojí, zvlášť co jsem na DAMU. Kdybych dělala jenom film, divadlo by mi chybělo.

Těžké? Určitě ne! Naopak děkuji rodičům, co všechno mi umožnili.

Byla jsem tam od pěti do osmi let. Nás hodně učila jeho tehdejší žena a také jeho maminka. Na pana Kulínského si pamatuji jen matně. Na mě si nic nedovolil, byla jsem ještě moc malá.

Lyžování je rodinná záležitost. Táta závodně lyžoval, jeho sestra, moje babička a děda také. Se závodním lyžováním jsem ale skončila ve čtrnácti na gymnáziu, kdy jsem přestala mít definitivně čas. Táta z toho nebyl zrovna nadšený. Trochu do mě vkládal naděje, jenže já, když jsem viděla brány, jako bych zapomněla lyžovat. Říkal mi, že bych možná vyhrála, kdyby se lyžovalo na krásu ve volném prostoru, ale v tyčích jako bych neviděla. Bála jsem se. Mrzelo mě to hlavně kvůli němu.

Zvlášť když ani bratr nepokračoval v rodinné tradici. Ondřej hrával hokej a softbal. Zkoušela jsem hrát závodně tenis, ale pak z toho sešlo. Ještě mě hodně bavil softbal, ale to bylo taky časově hodně náročné. Nakonec jsem se věnovala atletice, za Spartak Praha 4 jsem běhala sprinty, ale jen necelé tři sezóny. Ve finále jsem se vykašlala na jakékoli závodění a šla jsem tancovat. Je pravda, že táta trochu remcal. Říká, že co se nedá změřit, není sport.

:.Další Vojtěch, tentokrát Dyk, je jejím skutečným přítelem...FOTO: Michaela Feuereislová

Hrála, ale máma mi zakazovala stát se doktorkou. Když jsme s bráchou byli malí, sloužila na Bulovce a neměla moc času. Do školky nás vodil táta, a když nás vyzvedla máma, byl to svátek. Zejména v době, kdy se učila na druhou atestaci, říkávala: „Opovaž se jít na medicínu!“

Ale čím víc se blížily přijímačky na vysokou školu a čím víc se blížilo moje rozhodnutí jít na herectví, tím víc mě máma přemlouvala, abych přece jen šla na medicínu nebo případně na práva. Mámin obor mě baví hodně. Když mají kamarádi třeba nějaký problém, konzultuji to s mámou. Ale po gymnáziu jsem byla z učení dost vyřízená, protože jsem se nikdy nespokojila s málem v tom, abych jen tak proplouvala, takže jsem se hodně učila a stresovalo mě to. Při studiu medicíny je také chemie a fyzika a to jsou předměty, které by mě zničily. Nejspíš bych se je dokázala naučit, ale už asi ne pochopit.

Ale DAMU je také náročná škola, člověk musí mít pevné nervy, protože jste od začátku na pochybách, jestli ta škola k něčemu bude, pak zase hledáte angažmá. Snažím se ale užívat si ty bezstarostné roky, kdy jsem ještě na škole, než budu hledat práci.

Vojtu jsem poznala v amatérském Divadle Radar, ještě dávno předtím, než jsme oba začali chodit na DAMU.

Mám ráda malé scény, například Rubín, ale i velké divadlo má své kouzlo. V Praze je tolik sympatických divadel - Činoherní klub, Zábradlí, Dejvice.

Nevím, co bude za dva za tři roky, ale teď bych tam šla.

FOTO: Michaela Feuereislová