Herečka Lucie Benešová: Jsou horší věci než rozchody

To víte, že mám taky starosti. (směje se) Člověk bez starostí asi neexistuje. Trápí mě teď děti ve škole, protože zapomínají úkoly a věci. To zná snad každá matka. Takže se rozčiluju skoro každý den.

Nedávno třeba dcera Sára ztratila klíče, tak si posíláme různé sms, protože se nemá jak dostat domů, a my přijíždíme až večer. Tyhle rodinné trable jsou běžně na denním pořádku. Není to tak, že by vše bylo zalité sluncem.

Rozhodla jsem se, že od září to tak uděláme. Děti už jsou větší, Luciánovi je 13, Sáře 11, Štěpánkovi jsou teprve čtyři, ale uklidit si svůj pokojíček a naházet hračky do krabic už by taky mohl. A tak udělám rozpis, kdo má co udělat. Venčení psa, dávání nádobí do myčky a tak…

Musí se to říct konkrétně, protože když se to neudělá, tak to svádí jeden na druhého. A pak zjistíme, že naše jezevčice Trubka není ještě v šest večer vyvenčená. Je už dost stará, a kvůli tomu se taky zlobím dost často.

Byla bych ráda, ale nevím, jestli mi to projde. Uvidíme. (směje se)

Ano, jmenuje se Kabelky a máme na něj vyprodáno.

To ano. Na Kabelky by měly jít ženy, které si myslí, že jsou na tom špatně. Zjistí, že může být ještě hůř. Tam jsou ženy na pokraji zhroucení, ba smrti. Vystupujeme tam tři ženy, kterým se něco přihodilo. Všechny tři vyhledáme pomoc ve formě kolektivní terapie, a tu vede Tomáš. A víc prozradit nemůžu.

Pořád jsem si říkala, že bych ráda zkusila divadlo. Sama. Tedy přesněji řečeno s kamarádkami Nelou Boudovou a Alenou Štréblovou. Jenže jsem v tom byla nějak pomalejší a nedostala jsem se k tomu.

Tomáš po půl roce zjistil, že na to asi nebudu ta pravá, tak to vzal do svých rukou. Řekl, že to zorganizuje a pomůže nám s tím. A dopadlo to tak, že on nesleze z jeviště, hraje několik postav a my mu dopomáháme. (směje se)

No takhle tedy ne. V tom představení je vidět, jak může člověk jednat v naprostém zoufalství a ve zkratové situaci. Ale samozřejmě, když se člověku rozpadá rodina, nastanou propady. U mě to ale takhle dramatické nebylo.

Ano. To víte, když se lidi rozcházejí, je to vždy bolestné. Plánujete si budoucnost a pak je to jinak. Pokud máte dítě, představujete si, že spolu budete celý život, a když to pak nejde z obou stran, nastane pád. Ale jsou horší věci. Tak se holt lidi rozejdou a pokud to nejsou hlupáci, funguje to dál.

Myslím, že ano. Lucián ví, kdo je jeho tatínek, má ho rád, vídá se s ním. Myslím, že nebude poznamenaný. Byli jsme nedávno se Štěpánem na menším zákroku v Motole a viděli tam mnohem horší věci. Skoro se mi zastavilo srdce a říkala jsem si, že mám tolik věcí, které dávají štěstí, že zaplaťpánbu za ně.

Dobře. Vždycky nás něčím překvapí. Mě i kolegyně. Velmi rád improvizuje. Jak on říká, jamuje, to je jeho výraz. Člověk se s ním na jevišti nenudí.

Doma taky ne, ale jsme celé dny pryč, a když se sejdeme, řešíme spíš provozní věci. Tam tolik humoru není.

No, je pravda, že jsme minulý rok začali oba boxovat.

Protože tam začal chodit Tomáš a já viděla, jaké má neuvěřitelné výsledky. Nejlepší trénink je ten boxerský. Je totiž dost náročný, hodně při něm skáčete a hodně toho vypotíte. Nemá to až tolik společného s boxem. Že bych boxovala, to ne. Je to jen trénink. Hodinu a půl mlátíte do pytle. Mám za sebou dvacet boxerských tréninků, ale už jsem skončila. Je to časově a fyzicky náročné.

Trénovali jsme skutečně každý v jiné místnosti. Mně by to společně vadilo a jemu taky. Člověk tam ze sebe vyluzuje různé zvuky a různě u toho vypadá. Najednou jsem si říkala, že i když se dobře známe a ani společné zkoušení mi nevadí, tohle by mi vadilo. Tam byly hranice intimity. Ale trenér říkal, že nejsme první ani poslední. Chodí dost párů, které spolu nechtějí trénovat, i když by to měly levnější.

Myslím, že všechny naše děti jsou bojovníci. My jsme vůbec hlasitější rodina a nikdo není puťka, co stojí v koutě. Ale Štěpánek je velký bojovník, to máte pravdu, nic si nenechá líbit. I když v něčem je křehký a snadno zranitelný. Když se mu nedaří, snadno se urazí. A pak s námi dvě hodiny nemluví. Je nevyzpytatelný. Je fakt, že když se narodil, rok jen řval, nespal a do toho blinkal. Teď vzpomínáme, jak to bylo příšerné a jak je to vlastně teď skvělé.

Je hlavně svůj. Pokud někomu chybí sebevědomí, tak Lucián ho má nadmíru. Dospělý žasne, jak Lucián dokáže radit odborníkům. Když k nám přijde pán, co patnáct let opravuje počítače, Lucián mu s klidem řekne, co dělá špatně. Úplně vážně! Má štěstí, že mu hodně věcí prochází, protože je to chytrý kluk a dost věcem rozumí. Ale nemůže do nich zasahovat až tak moc. Může narazit.

Jestli je klidný? No, je mu třináct a je v pubertě, která s ním začala dost cloumat. Největší nepřátelé jsou rodiče a učitelé, že? (usmívá se) Když mu začnu něco vysvětlovat, po vteřině mi odpoví, že už to ví a líp.

To nevím, já to takhle nemám. (směje se)

To je pravda. Na internetu napočítal, že Luciánů je v Česku asi sedm. Nepotkali jsme ale ani jednoho, jen kocoura. Takže on opravdu své příjmení nepoužívá. I ve škole, kde se o něm teď bohužel hodně mluví, je to jen Lucián.

No hlavně Lucián, a když je hodnější, tak Lucajda. Děti mu říkají Lucík, ale z toho nejsem nadšená. Ve škole mu říkají Luky.

Sáře se říká Sardinka, ve škole jí říkají Sarda. Je fakt, že bráchové hodně drží spolu, někdy je mi jí i trošku líto, protože jsou takoví parťáci, že mezi sebe nikoho nepustí. Jsou silná dvojka a málokdy se vidí, že se třináctiletý kluk tak kamarádí se čtyřletým. Jsou pořád spolu. Ale Sára to zvládá.

Ano, na víkendy a na svátky. Sára má kamarádky a ji, takže to všechno do sebe pěkně zapadá.

Tam bylo pět dětí, to mi ještě dvě chybí. (směje se) Je fakt, že ženský drží pospolu a kluci taky, jako všude. Když je holčičí tajemství, řeší ho Sára se mnou a kluci zase spolu.

Děti ho sledují. Já podle toho, jak jsem na tom časově. Pokud vařím a mám prádlo, nestíhám. Ale kdo u něj pravidelně sedí každou středu, jsou děti. Oni to prostě milujou. Pro ně, když jim zakážeme Comeback, nastane konec světa. A tak tu zbraň občas použijeme. (směje se)

Táta ani ne, ale stáhnou si to z internetu. (směje se )

Skoro nic. Ona nemá děti, je úplně jiná, než jsem já. Dělá věci, které se mi příčí. Ale je to zajímavý protiúkol. Když se točí scény rozpadu rodiny, kde její přítel zanechá děti, kolikrát se zatajuje dech.

Ona to dovede přesně tam, kam chce. Ale pozor, není to potvora, je to zkrátka ze života. Jak si člověk nemá říkat nikdy, tak u tohoto si to říkám. Abych tohle nikdy nikomu neudělala, opravdu se mi to nelíbí. Možná ji omlouvá, že nemá děti, protože kdyby je měla a zažila rozchod, uvažovala by jinak. Je to ale hlavně na chlapovi, který rodinu opustí.

No nadávají. Dopisy mi nechodí, ale Adrianu Jastrabanovi, který hraje právě chlapíka, co opouští rodinu, tomu chodí. Že zradil a zklamal. Mě se jen ptají, proč takovou mrchu hraju. (směje se)

Ne, zatím mě to nenapadlo. Spíš, než jak budu vypadat, mě napadá, co bude, až přijdou nemoci. Zatím je člověk aktivní, hodně stíhá. Tak uvidíme, jaké to bude po čtyřicítce či padesátce. I když já mám šedesátiletou maminku a ta stíhá to, co já, a ještě u toho vypadá úžasně. Lidé si o nás myslí, že jsme sestry.

No uvidíme, jestli mi to taky vydrží. Ona si dává pozor, co jí, ale klidně si dá i vínečko. Cvičit nechodí. Lidi po ní koukají tak, že spadnou ze židle. Snad to budu mít po ní.

Ne, není důvod. Zatím mě to nenapadá. Ani při práci na sebe nežárlíme. Jsme oba herci a tak víme, co to obnáší. Věříme si.