Herečka Lenka Vlasáková: Říkají, že jsme šílenci

Na našem pozemku byla truhlárna a později autodílna a tu jsme si předělali. V menší části je dílna a té větší říkáme letní kuchyň. Má velká okna a terasu, kde se dá za deště sedět. Ten původně tovární domek je natolik v pořádku, že jsme se teď v něm - já, Jeník (herec Jan Dolanský - pozn. red.), Max a Amálka - usadili. Sofinka obsadila naši ložnici a náš dům vedle můžeme v klidu rekonstruovat.

Je to chytrý kluk. Chce být ochráncem zvířat, miluje knihy o zvířatech, sleduje dokumenty, listuje encyklopediemi, má velký přehled. Včera mi v autě vyprávěl o štírovi. O tom, jak je nebezpečný a jak ho musím vzít, aby mě neuštkl. A když mě uštkne, tak mě to nezabije, ale může se mi zastavit buď dýchání, nebo srdce. Vše, co slyší, si pamatuje.

Amálce je osm a v rodině je takový vyrovnávač. Drží střed a nesnáší konflikty. Kdykoliv se něco děje, začne to okamžitě řešit na jednu i na druhou stranu. Na rozdíl od Maxe, který je mnohem větší praktik, je Amálka trochu jako ve snu: ráno pomalu vstává, pomalu se obléká, pak snídá. Sofinka je hluboká bytost, umělecky nadaná. Výborně tančí, má hudební a výtvarný talent. Chodí do osmé třídy, je jí čtrnáct a rozhodujeme se, kam půjde dál. Minulý týden mi řekla - Ale, mami, když půjdu na uměleckou školu, nemůžu pak dělat něco jiného než umění. Takže ji možná dáme na gymnázium a snad najde svou cestu.

Ví a těší se. Nijak zvlášť se tím ale nezabývá.

(smích) Že jsme šílenci, ale jsou rádi. Oba jsou ekonomové.

Určitě, minimálně mám po nich produkční talent. Jsem manažer naší rodiny, neustále plánuji, kdo koho vyzvedne, kdo co nakoupí. Říkám tomu natáčecí plán pro rodinu.

Tohle nechávám na Honzíkovi. Za ta léta, co rekonstruujeme, máme určitý okruh lidí, kterým věříme. Nicméně v létě jsme udělali chybu a nechali jsme si zhotovit střechu od nových řemeslníků a dojeli jsme na to. Musela se znovu předělávat, stálo nás to dost peněz a opravovali nám ji nakonec lidi, na které jsme předtím nechtěli čekat. Pochopili jsme, že je lepší počkat, až budou mít dobří řemeslníci čas. Když vám někdo řekne, že je hned volný, mělo by vám to být podezřelé.

Co se dá, zvládáme s Honzíkem, a když někde nejsme schopni být fyzicky přítomni, nastoupí jedna z babiček. Chůvu nemáme, každá u nás vydržela jenom chviličku, protože u nás je to vždycky časově náročné. Nelze se totiž předem domluvit, jak dlouho bude hlídat. Herecký den je pokaždé jiný. Ta chůva by u nás musela bydlet.

Vždycky nejvíc na prarodiče. Ti na mě měli největší vliv, vyrůstala jsem u nich do svých devíti let. Měla jsem štěstí, že dědečka vyhodili z vlády a babičku z práce, tak na mě a na bráchu Martina, který je o rok a půl mladší, měli čas. Bydleli jsme u nich, vodili nás do školy a zase nás vyzvedávali. Pořád nám něco vyprávěli, a protože byli vlastenci a staromilci, vychovali nás v úctě k češství.

Museli jsme povinně na Prodanku do Národního divadla, když nám četli, tak Čapka Devatero pohádek nebo Jiráska Staré pověsti české. Chodili s námi na Vyšehrad a vyprávěli nám o Šemíkovi. Jezdili jsme na Berounku nebo do Kašperských Hor. Ovlivnili mě tak, že bych nemohla žít v cizině.

Byla velmi významná chemička. Měla několik patentů. Mě také na škole chemie bavila, fyzika je mi vzdálená, ale z chemie jsem měla jedničky. A to mě babička žádné vzorečky neučila. Vedli nás s bráchou spíš k hudbě, oba hrajeme na housle. Teď na ně hraje Amálka a je nadšená. Sofinka dala přednost klavíru a kytaře. Honza umí na kytaru, je samouk ve hře na klavír a začal se učit na trubku. Max zatím jen pozoruje.

Nevím. To, abych se přihlásila na DAMU, napadlo babičku. V sedmnácti mě poslala na letní herecký kurz do Chebu, jmenoval se Máte talent? Přesvědčte se! Vedl nás herec z chebského divadla. Byla jsem jediná, která předtím nechodila do dramatického kroužku, a přesto mě prohlásil za nejtalentovanější ze skupiny. Pak paní režisérka Marie Plívová-Šimková sháněla dívku do filmu Houpačka a vybrala si mě. Točilo se to v létě mezi třeťákem a čtvrťákem na gymnáziu. Tím vlastně začala moje herecká kariéra.

Překvapilo mě to a začala jsem si říkat - co dál? (smích) Připadala jsem si moc mladá.

U mě to neplatilo. Točila jsem pak hodně, třeba Paralelní světy, Útěk do Budína, kde jsem měla hlavní role. Nefilmovala jsem jen v období mezi Amálkou a Maxem. Měla jsem tehdy hodně práce v divadle a televizi.

Nejsme manželé. Možná ale někdy budeme. A čím mě okouzlil? Má v sobě takovou čistotu, je upřímný, jedná na rovinu, stojí pevně na zemi…

Nejde o věk, ale o vztah.

V Pusinkách, Tajnostech a O rodičích a dětech jsem měla menší role. Říkám tomu průchod českým filmem. Bylo to jen pár natáčecích dnů. V Hraběnkách to už bylo jiné. To bylo krásné natáčení se skvělou partou, například se Zuzkou Bydžovskou, která je velmi otevřená a temperamentní bytost.

Už ne, naše rodina odjela do Francie.

No, uvidíme.

Třeba hned v těch Pusinkách, kde jsem hrála tvrdou lesbu a měla jsem sex na záchodě.

Styděla jsem se, ale když jsem viděla, že se moje mladší kolegyně úplně klepe a má z té scény takovou hrůzu, tak jsme se dohodly, že to rychle natočíme a pryč od toho.

Myslím si, že ano. Bavily jsme se o tom se scenáristkou Petrou Ušelovou a ona nám říkala, že představa o něžné a křehké lesbické lásce je pověra. Prý je živočišná a probíhá na všech místech stejně jako u heterosexuálů.

Tematicky mě překvapilo třeba to, když mě Honza (režisér Hřebejk - pozn. red.) obsadil do komedie U mě dobrý. Vydávala jsem se i za prostitutku. Mým partnerem byl Jiří Schmitzer, který je velice vstřícný. V civilu si vykáme a máme spolu krásný vztah.

Nebyla, už během studia na DAMU jsem měla angažmá v pražském Rokoku. Prožila jsem tam osm let. Nicméně vím, že je to tvrdý chleba. Pak jsem šla na volnou nohu.

Známe se už dlouho, protože jsem s její dcerou Sabinou chodila do stejné třídy ve školce a můj bratr zase chodil do třídy s Theodorou. Naše rodiny bydlely proti sobě, často jsme všichni spolu jezdili tramvají. Se Sabinou jsme spolužačky z DAMU. Herectví paní Janžurové je sice jiné než moje, ale každopádně je pro mě inspirující.

Naopak, v Elixíru moje těhotenství zakrýváme. Teď mám pauzu, ale jakmile porodím, dotočím zbytek. To bude zajímavé, protože miminko bude ještě hodně malinké. Těším se na to.

V Národním jsem hrála ve dvou inscenacích, dokonce v jedné -Škola pomluv - i s Honzou, který je tam v angažmá. Tehdy jsme na jevišti nebyli partneři, ale hrajeme spolu už čtyři roky Na Jezerce v představení Na dotek. Já do žádného angažmá nechci. Mám spoustu nabídek a můžu dělat věci, které se mi líbí a baví mě, nechci stále viset na repertoáru divadla, potřebuji si čas řídit sama. Kdysi jsem kvůli divadlu přišla o dost rolí ve filmu. A teď během loňského roku, vlastně půlroku, jsem natočila tři filmy - Kawasakiho růži, Dešťovou vílu a Ženy v pokušení. V hereckém životě přicházejí vlny, které neovlivním, ani nevím, proč to tak je.

No, jsem docela zvědavá, jak to celá naše rodina bude zvládat. Těším se na to, že se nám konečně podaří dodělat náš domeček a že někam pojedeme. Rádi cestujeme karavanem. S tolika dětmi je to ideální. Já ho sice taky můžu řídit, ale Honza mi ho nepůjčí.

Abychom byli všichni zdraví a aby se dětem splnila všechna přání, mají jich hodně. A s Honzou bychom potřebovali trochu zpomalit. Přeji mu, aby si našel něco, co bude jenom jeho. Já například studuji sociální akademii a můžu být terapeutka. Dělám to ale hlavně kvůli sobě a moc mě to baví.