Článek
Vyrůstala jste v rodině vychovávaná dvěma herci, žijete s režisérem. Jaké to je?
(Směje se.) Já vyrůstala s mámou a s tátou a žiju s manželem. Takže to beru takhle. Je to jako v každé jiné normální rodině. Jsou to rodiče a pak manžel, je to úplně stejné jako kdekoliv jinde…
S manželem Matějem Balcarem spolupracujete v divadle i při natáčení filmu. Vyhovuje vám to?
Je to super. Rozumíme si doma, na place i na jevišti, on většinou věci, které režíruje, zároveň i píše, takže znám jeho vizi už z domova. A snažím se mu jeho představy nekazit. (Směje se.) Pracuje se mi s ním dobře.
Nemá tendence vás pak „režírovat“ také doma? Třeba o učitelkách se říká, že mívají snahy své nejbližší vychovávat…
Ne, doma mě nerežíruje. (Přemýšlí a s potutelným úsměvem odpoví.) Já jeho taky ne.
V divadelní hře Pánský klub stejně jako ve stejnojmenném filmu ztvárňujete postavu psychoterapeutky Lindy. Ta má na starost svérázné klienty – muže závislé na sexu. V čem je filmové herectví rozdílné?
Já bych řekla, že je jemnější. Kamera zachytí každý detail, nepatrné mrknutí. Kdežto na jevišti musíte mrknout pořádně, aby to bylo vidět i v poslední řadě. Celkově před kamerou hrajeme úsporněji, není třeba velkých gest.
Kristýna Hrušínská
Odmala vás bavilo divadlo, přesto jste se po základce rozhodla pro hotelovou školu a obor cestovní ruch. Jednu dobu jste v centru Prahy provázela cizince. Proč nepadla volba na studium konzervatoře?
Já nebyla moc průbojná. Bavily mě jazyky a historie, tak jsem si vybrala cestovní ruch a obor průvodcovství i proto, že jsem ráda cestovala. Což se mi splnilo, protože jsem byla na stáži ve Finsku a v Tunisku. Rok po maturitě jsem ještě provázela cizince po Praze. Jenže divadlo mě nepustilo, takže jsem se pak přihlásila na DAMU.
A co dětství vedle slavného dědečka Rudolfa Hrušínského?
Já to tak nebrala, prostě to byl náš „táda“, tak jsme mu říkali. Nejvíc jsme se vídali na chalupě v Plané nad Lužnicí během léta, při oslavách narozenin nebo o Vánocích. Většinu času býval totiž zaneprázdněný.
Brával vás s sebou někdy na ryby?
Ano, právě v Plané jsme s ním chodili k řece, ještě s bráchou Nikolou, bratrancem Martinem, a když ségra Bára povyrostla, vyrážela s námi. Už nás tam bylo docela dost a „táda“ z toho nebyl zrovna moc nadšený, přišel kvůli nám o svůj rybářský klid. (Směje se.) Chytali jsme mu malé čudly, které si dával do vezírku, a pokoušel se pak na ně ulovit štiku.
Drží vás rybaření dál?
Ne, téhle vášni jsem nepropadla.
Pamatuji si i vaši laskavou babičku. S ní a s dědou jste žili v jednom domě. Podporoval dědeček vnoučata v rošťárnách, nebo byl spíš přísný?
Vlastně nás moc nevychovával, protože často nebyl doma. To spíš bábinka, když naši pracovali. Vyrůstali jsme spíš s ní, byla opravdu laskavá, jak říkáte. Zlatá!
Kristýna Hrušínská
Kocháte se někdy jako Rudolf Hrušínský v kultovním filmu Vesničko má středisková?
(Směje se.) Kvůli tomu mám auto s automatickou převodovkou, abych se nemusela zdržovat řazením a měla čas na to kochání…
Nedávno také opakovali Menzelův film Slavnosti sněženek, v němž váš dědeček exceloval. Když ho vidíte hrát, pomyslíte si, kdo ze širší herecké rodiny je mu projevem nejblíž?
To mě vůbec nenapadlo. Každý člověk je jiný, jiná osobnost, někdy může být stejné nějaké gesto… Ale herectví má každý z nás asi své. Nevím, jestli mu je někdo podobný.
V divadle účinkujete s rodiči celkem běžně. S maminkou jste si zahrála také v televizním seriálu Nemocnice na kraji města – Nové osudy. Setkala jste se před kamerou i s tatínkem?
V nemocnici maminka hrála mou tetu, zlou vrchní sestru. S tátou se setkáváme až teď, natáčíme film Pánský klub, kde hraje manažera rockera Gigiho v podání Zdeňka Žáka. Je to poprvé, kdy se před kamerou potkávám s oběma rodiči.
Jak proběhl váš rok s pandemií?
Odpremiérovali jsme hru Naprostí cizinci a v den první reprízy nám divadlo zavřeli. Odjeli jsme tedy s naším synem Vojtíkem na chalupu. Já byla přesvědčená, že jde jen o něco krátkodobého, že se v dubnu začne hrát. Pak jsem si říkala – květen. Nakonec se v červnu odehrála asi tři představení, znovu jsme začali až v září a v říjnu divadla opět musela zavřít.
Teď si říkám, že jaro bylo hrozně hezké. S Vojtíkem jsme si to na chalupě užili. Věnovala jsem se zahradě, je pěkně vypiplaná. Vojtík od září nastoupil do školky, takže to bylo naposledy, kdy neměl žádné „školkovské“ povinnosti, a já vlastně také žádné povinnosti neměla, mohli jsme se tak v podstatě na půl roku odstěhovat do jižních Čech.
S kolegyní Patricií Pagáčovou v inscenaci Naprostí cizinci, kterou uvádí pražské Divadlo Na Jezerce.
Hrajete v Divadle Na Jezerce, které založil váš tatínek Jan Hrušínský. Nepanovaly doma obavy, co s ním bude dál, pokud by náš život stále paralyzovala korona?
Samozřejmě. Jako každý podnikatel to měl nahnuté. Vlastně i nyní, sice se mohlo otevřít, ale nedal se rozjet provoz naplno. Je to pořád na hraně. I proto letos poprvé děláme letní scénu, i když táta byl vždycky zastáncem toho, že v létě má mít divadlo prázdniny.
Já se na letní scénu na Chodovské tvrzi a v Dobřichovicích těším. Odehrajeme v červenci asi patnáct představení, a to Pánský klub, Poslední aristokratku, Takový žertík, Manželské vraždění a Charleyovu tetu.
Napadlo vás, čím jiným byste se mohla živit? Cestovní ruch, který máte vystudovaný, se také horko těžko vzpamatovává…
(Směje se.) Na jaře se nabízelo zahradničení, že bych se položila do kytiček, což zní dost divně. Asi něco s přírodou, nejspíš bych si zvolila skutečně to zahradničení.
Projevuje se nějak umělecky Vojta?
Velmi. Vojtík se rád předvádí. Všude běhá, lítá, drandí na koloběžce, spadne a pak říká, že je Belmondo. Vedeme ho k tomu, aby koukal na ty správné filmy.
