Herečka Katka Krejčová: Ne každá žena může být štíhlá jako modelka

Dosud žádná Češka takový festival nevyhrála. Však za mnou pak chodili a říkali: Vy jste z Ruska, že? Po vítězství samozřejmě toužíme všechny a bylo nás tam z celého světa asi padesát. Některé soutěžily ve skupině, jiné jako já sólo. Do Káhiry jezdím každý rok za vzděláním a soutěž jsem letos zkusila poprvé, takže jsem o prvním místě moc neuvažovala. O to víc mě to potom potěšilo.

To rozhodně ne, byla jsem pěkně unavená. Výsledky se vyhlašovaly až okolo třetí ráno, protože se do dvou soutěžilo a hodinu jsme čekaly na ortel poroty. Pak mi ještě nějakou chvíli trvalo, než jsem se dostala k telefonu a mohla jí zavolat. Byla samozřejmě rozespalá, ale moc pyšná, moje prvenství bylo dostatečnou omluvou pro tak pozdní telefonát.

To neříkám, byly. I slzy dojetí. Při vyhlašování jsem seděla s kamarádkami, které mě povzbuzovaly. Žmoulala jsem v rukách plyšovou želvičku, kterou jsem dostala od kamarádky Lucky. Asi to působí dětinsky, normálně žádné talismany nemívám, ale v tu chvíli jsem zkrátka měla velkou potřebu něco žmoulat.

No, a pak jsem slyšela, že jsem vyhrála. To už jsem byla z kostýmu převlečená do džín, trika a tenisek a takto jsem si pak šla pro ocenění. O to to prý bylo roztomilejší.

Soutěžila jsem v klasickém egyptském stylu Raks Sharqi, což znamená v překladu tanec východu, neboli v našem pojmenování obecně orientální tanec. Když se řekne Raks Sharqi, myslí se tím právě egyptský styl, který je považován za jeden z nejkrásnějších. Porotci hodnotí schopnost vyjádření hudby tancem, čistotu stylu, koordinaci boků a paží a samozřejmě výraz a celkový dojem.

Je rozdíl mezi vystoupením a soutěží. Při vystoupení nechávám prostor srdci, abych si to víc užila, a schopnost improvizace je velmi důležitá při tanci s živou hudbou. Když se připravuji na soutěž, jsem důslednější. Každá má daný časový limit skladby, takže mám tanec dopředu promyšlený, abych si ho i za tak krátký čas dostatečně užila. V Káhiře na to mám jen tři minuty, v Berlíně, kam také jezdím soutěžit, sedm.

Co na to říct? Potvrdilo se mi, že mé umění má váhu i ve světě. Po návratu domů jsem zjistila, kolik lidí mi úspěchy přeje, a to byl opravdu hezký pocit.

Vyhrát v Káhiře je splněný sen, je to krásné ocenění. Je to jako vyhrát mistrovství světa, protože zde soutěží tanečnice ze všech koutů naší planety. A vítězství v Berlíně mi zase přináší víc práce. Příští rok tam budu učit a vystupovat, jsem také pozvaná na show v Hannoveru v rámci festivalu.

Do Káhiry jen jeden, spíš si odtamtud kostýmy odvážím. Mám jich asi patnáct. Na klasiku potřebuju dvoudílné, na folklór celistvé, bez odhaleného bříška, s dlouhými rukávy.

Ano, na všechno si musím vydělat vlastními silami, ale beru to jako součást své profese. Nejkrásnější, červený dvojdílný, který jsem si v červnu přivezla, měl původně stát pět set dolarů, ale nakonec jsem od paní návrhářky dostala třicet dolarů slevu za vítězství v soutěži. Bylo to od ní moc milé gesto.

Tu a tam si něco nechám ušít u kamarádky, která si otevřela obchůdek I love dance.

Občas za mnou někdo přijde a řekne: Ty jsi asi dobrá v tom orientu, že? Už mě holky i párkrát v šatně přemluvily, abych je něco naučila, tak jsme se tam pak všechny společně zavrtěly. V divadle je tanec více výrazový, vychází z baletu, z modern dance a podobně. Jsou to dva odlišné světy.

Muzikál Mozart! v režii Stanislava Slováka, který bude mít premiéru 3. října v Městském divadle v Brně. Hraji Aloisii Weberovou, sestru Constance, kterou si Wolfgang vzal, ačkoli byl původně zamilován do mě. Tedy do Aloisie. Weberova rodina jsou něco jako Thénardierovi v Bídnících. Už se na to moc těším.

Maminka našla inzerát v novinách a přihlásila mě na konkurz. Odmalička jsem tančila v Národním divadle v přípravce a chodila jsem na hodiny zpěvu. Na účinkování v Bídnících moc ráda vzpomínám, však jsem tehdy začala o muzikálu přemýšlet jako o své profesi. 

Chtít jsem mohla, ale na konzervatoři jsem začala mít zdravotní problémy. Bolela mě třísla. A pak, podívejte, jakou mám postavu. Sice vážím jen 50 kg, ale na balet stavěná nejsem. Jsem po tatínkovi, který je takový velký chlap. Baletky musejí být velmi štíhlé a já bych si nikdy neudržela postavu na zvedačky, utrápila bych se. A moji taneční partneři taky.

Oběma rodičům. Díky tomu, že mi umožnili odmalička balet, mám v orientálním tanci výhodu, že využiju jeho základů. Žačky se diví, jak to dělám, že všechny mé pohyby jsou přirozené. Vděčím za to rokům baletu i moderního tance, všem svým učitelům, mamče i tatínkovi, který mě na balet poctivě doprovázel.

Když jsem se dozvěděla, že mi pan ředitel Stanislav Moša svěřil roli Cosetty a na obsazení jsem viděla i Honzu Ježka, měla jsem ohromnou radost, že si po jeho boku po sedmnácti letech opět zazpívám. Byl to krásný pocit. Komu se to kdy podaří, že si zahraje dětskou i dospělou „verzi“ jedné role po boku stejného herce? V tomto ohledu je to moje životní role a vůbec Bídníci, to je můj nejoblíbenější muzikál. A s Honzou je úžasná spolupráce.

Dobře. Brno není tak velké jako Praha, takže není ani tak hektické. Samozřejmě bych se chtěla vrátit do Prahy kvůli rodině, žijí tu oba rodiče, které málo vidím. Jenže v Brně mám dvě nejkrásnější práce. Rodiče vždycky říkali, ať dělám, co mě baví, a jsem ráda, že mi nebránili v uměleckém studiu. Znám spoustu lidí, kteří měli umělecké ambice, ale doma jim říkali: „Vystuduj něco praktického a tohle můžeš dělat jako koníčka.“

Shodou okolností jsem se seznámila s mužem, který mě k němu přivedl, a já se do něj zamilovala. Do partnera i do orientálního tance.

No, a díky ještě pěknější náhodě jsme se seznámili na xchatu. Tomáš tam byl poprvé, já asi počtvrté. Bavila jsem se napřed s jeho kamarádem, ale když zjistil, že jsem zpěvačka, studovala jsem tenkrát na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy klasický zpěv, myslel, že budu stokilová, a přesměroval mě k Tomášovi. Ten se zachoval jako gentleman, začal si se mnou povídat a pak jsme šli na rande. Byla to láska přes internet. Vydrželo nám to pět let a byl to opravdu krásný vztah.

Byla jsem tehdy moc mladá a on je o dvanáct let starší. A taky jsem odešla studovat do Brna, zatímco on je v Praze. No, bylo toho víc, já jsem ještě nebyla připravená se usadit a potřebovala jsem se trošku „vyřádit“. S Tomášem jsme výborní přátelé.

Co mohla říkat? Měla ho ráda, ale já jsem její jedináček. Maminka je strašně fajn.

A zároveň je to dům, kde jsem vyrůstala.

Tady jsem taky občas tančila, ale dole byla ještě kdysi jedna malá místnost se zrcadlem, kde jsem měla i klavír, abych mohla cvičit.

Na praktické věci moc ne. Jsem spíš emotivní, maminka je racionální. Pomáhá mi s papírováním, které mě nebaví.

Tak složenky ještě zvládám, už se nějaký ten pátek živím sama, takže to zase tak hrozné se mnou snad nebude.

Nic. Festival Let’s Dance, workshopy, natáčím tři výuková DVD. Na jednom učím techniku šimi (třasů) a akcentů, které jsou pro orientální tanec nejtypičtější a u diváků nejoblíbenější. Další dvě DVD obsahují drum sola, což jsou choreografie za doprovodu bubínků. Věřím, že budou mít úspěch, protože u nás ještě nic takové nevyšlo.

Nikdy jsem nebyla typ, který by neměl co na práci, a pořád mě to baví, takže mi ani nepřijde, že bych něco postrádala. Možná sourozence.

Žádné ambice nemám, ale když dostanu příležitost, jsem ráda. Jako teď, kdy se na mě obrátil pan režisér Jiří Vejdělek, který točí film s Eliškou Balzerovou. Jako žena ve středním věku bude v jeho filmu mimo jiné i chodit na orientální tanec, který je teď hodně populární. Budu její poradkyní a lektorkou. Už jsme se sešly a myslím, že to bude vynikající spolupráce.

Už od konzervatoře, kdy jsem začala jít do puberty, jsem si všimla, že se mi zvětšuje zadeček, ale nemohla jsem s tím nic dělat - snažila jsem se nejíst, ale nešlo to. Dispozice. A vidíte, v orientu je to přednost. V dnešní době jsou ženy neustále zaplavované informacemi, jak zhubnout, ale ne každá žena může být štíhlá jako modelka.

Břišní tanec sluší ženám, které jsou hezky zaoblené a působí žensky. V tomto ohledu jsou vlastně trošku v nevýhodě hubené dámy, že u toho nebudou vypadat tak dobře jako ty, které jsou, jak říkáte, měkoučké.

Přesně tak. Mám silnější stehna a zadeček, což je dobře, protože mnoho pohybů vychází od nohou a protože v nich mám sílu, tak zvládnu třeba dlouho dělat šimi. A protože mám štíhlý pas, tak když rozvibruju zadeček, vypadá to hezky. Ženská postava jako hruštička je to pravé.

Nikdy jsem nebyla dietář. Jím ráda, obzvláště když hodně pracuju. Ale nepřejídám se. Nejím sladké a tučné, vůbec nemám ráda dorty, ale dobré maso, zeleninu, to miluju. A na závěr pivo, a jedině Plzeň.

Ráda utrácím za orientální kostýmy. A za dobré jídlo.

Mám ráda krásnou módu, koupím si i krásné věci, ale můj život nestojí na oblékání. Toho si užiju na scéně. Každý večer se líčím, převlékám, takže pak jsem opravdu nejraději nenápadná a v pohodlném. V orientu jsem zase za princeznu, nemám už potřebu se v civilu víc zženšťovat.

Byla jsem v Londýně, kam jsem jezdila tančit, a pobyt jsem spojila i s prohlídkou města a s návštěvou muzikálů. Byla jsem i v Americe, nádhera! Cestovali jsme kolem Denveru, projeli mnoho národních parků a přes noc spali pod stanem. Kdykoli jsem se vrátila domů, připadalo mi, že některé problémy zcela zmizely. S každou cestou získávám větší nadhled. Tak to bylo i po návratu z třítýdenní cesty do Polynésie s tátou, za kterou mu moc děkuju.

Přála bych si najít způsob, jak skloubit pracovní a osobní život dohromady. A chtěla bych mít rodinu. Jestli bude táta mých dětí chlap, o kterého se dá opřít, budu šťastná.