Herečka Kateřina Macháčková má věrnost v genech

Lásku k divadlu a věrnost jednomu souboru má možná v genech - její otec, proslulý herec a režisér Miroslav Macháček (1922-1991), působil dvaatřicet let v Národním divadle.

„Do angažmá Divadla pod Palmovkou (dříve S. K. Neumanna) jsem nastoupila v roce 1972 a ze stálých členů jsem tu teď nejdéle. Stala jsem se i jakousi nejmenovanou divadelní archivářkou, což bylo aktuální hlavně před sedmi lety, když libeňské divadlo vyplavila povodeň. Archív, resp. jeho torzo, jsem pak dala dohromady znovu.“

Ve svém domovském divadle Kateřina ztvárnila už víc než sedmdesát rolí, ale ohlížet se zpět není její styl. „Důležité pro mě je to, co je tu dnes a co bude zítra. Mezníky ale byly. V roce 1972 v době tuhé normalizace jsem se tu na jevišti objevila poprvé v montérkách. Bylo to v komedii Irkutská historie v režii Václava Lohniského. To byl velmi talentovaný herec a režisér, ale za minulého režimu často někde řekl něco, co neměl, a pak trpěl stihomamem.“

Libeň hostila řadu velkých osobností českého divadla a na setkání s nimi herečka vzpomíná dodnes. „Nikdy nezapomenu na Otomara Krejču, který k nám do divadla přišel na dva roky do jakéhosi vyhnanství. Udělal tu pět inscenací, já hrála ve čtyřech z nich a myslím, že minimálně dvě byly jedny z jeho nejlepších. Od něj jsem se naučila stokrát víc než na DAMU. Měl totiž úžasnou režisérskou metodu, práci s textem měl rozfázovanou a vlastně z toho čerpám dodnes.

Hodně mě naučil i režisér Jan Grossman, který k nám přišel z mimopražských scén, což bylo také svého druhu vyhnanství. V 90. letech byla pak zásadní nová vlna s Petrem Kracíkem, Jiřím Langmajerem a dalšími mladými herci. Já se ve své práci dostala asi nejdál v roli Angustias ve hře Dům doni Bernardy.“

K herectví si Kateřina „přičichla“ velmi brzy. Její maminka, operní zpěvačka Věra Štiborová, si po rozvodu s Miroslavem Macháčkem vzala za muže ředitele Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Otto Haase. Ten byl mimo jiné iniciátorem otáčivého hlediště v zámeckém parku v Českém Krumlově. V divadle se objevovala od nejútlejšího dětství a nejvíc si pamatuje na kotrmelce, které předváděla v pohádce O domečku na paloučku. Poprvé vystoupila jako pětiletá v Prodané nevěstě.

Do velkého divadelního světa se jí dveře otevřely v roce 1967, kdy dostala v Hudebním Divadle v Karlíně nabídku na roli Princezny v prvním československém muzikálu Gentlemani. A pak díky ní získala i svou první příležitost u filmu ve snímku Bylo čtvrt a bude půl. Celkem hrála v patnácti filmech, např. Svatá hříšnice, Lidé z metra, Katapult, Plavení hříbat nebo Motýlí čas. Divácky nejvděčnější role na ni ale čekaly v seriálech Dynastie Nováků, Cirkus Humberto a Život na zámku.

„Když jsme začali natáčet Dynastii Nováků, měla jsem doma šestinedělní dceru Helenku. Byly to nervy, ale tak to chodí a role pro mě tenkrát byla i otázkou peněz. Měli jsme paní na hlídání se třemi vlastními dětmi. Našla jsem si ji na inzerát, což tenkrát moc běžné nebylo.

Hodně z natáčení vzpomínám nejen na pana Kemra, ale třeba i Karolínu Slunéčkovou. Hrála mou nevlastní tchyni. Pamatuji si, jak jsme v Hořovicích natáčeli její svatbu s mým seriálovým tchánem Radkem Brzobohatým a dlouho jsme si spolu o pauzách povídaly o životě. Bylo to pro mě dost zásadní. Rok na to zemřela. Všichni tihle velcí herci, s nimiž jsem se sešla na place, měli ke své práci velkou pokoru, i když už toho za sebou měli hodně. Dnes u mladší generace vidím hlavně aroganci a suverénnost - a doufám, že ze mě nemluví stáří.“

V 90. letech pro ni bylo mezníkem natáčení seriálu Život na zámku. Tady ztvárnila profesorku matematiky a posléze ředitelku gymnázia Marii Královou, zatímco jejímu seriálovému manželovi Tomáši Töpferovi byla scénářem přisouzena zubařina. „Matematiku jsem měla ve škole ráda a role mi sedla. Žáci ve třídě byli posluchači konzervatoře, takže to pro mě byla i výzva, jestli před nimi obstojím. Před natáčením jsem se chodila dívat na hodiny do libeňského gymnázia a ověřila si, jak moc má povolání herce a učitele společného - oba musí především dokázat zaujmout.“

Na natáčení seriálu Život na zámku herečka ale vzpomíná i v jiné souvislosti - roli jí totiž předpověděla kartářka Dagmar Kludská. „Řekla mi, že brzy dostanu velkou práci v televizi, která změní a ovlivní můj život, a to se splnilo. Takový kolotoč jsem nikdy předtím ani potom už nezažila. Pamatuju si přesně, že na výkladu karet jsem byla 11. listopadu a 15. listopadu mi volali z televize. To bylo až neuvěřitelné.“

Ovšem herectví rozhodně není tím jediným, co ji spojuje s divadlem. Zdramatizovala totiž pro jeviště román J. W. Goetha Utrpení mladého Werthera. „Je to kniha skoro bez děje, vlastně jen dopisy, a když jsem chtěla příběh zpracovat, musela jsem si postavy zhmotnit a příběh domýšlet. Snažila jsem se, aby to bylo i tragikomické, i když je to příběh o nešťastné lásce a bezvýchodnosti. Když tenhle slavný román vyšel, vzedmul vlnu sebevražd mladých lidí.

I přesto si ho však oblíbily generace čtenářů, četla a připomínala ho ve svých spisech i spousta velikánů a údajně ho měl s sebou na bojišti i Napoleon. Je to zvláštní, výjimečná, možná až démonická kniha. Goethe v ní psal o své nešťastné lásce, o problémech, které měl - vždyť se o něm ví, že byl až do pozdního věku panic.“

A zdaleka nezůstalo jen u Goetha - Kateřina Macháčková si troufla i na divadelní adaptaci scénáře filmu Ginger a Fred a jeho uvedení v pražském Divadle Broadway dokonce výjimečně i sama režírovala. V šuplíku má prý ještě další „kousky“. „Cítím potřebu psát divadelní adaptace. A protože jsem herečka, to, co napíšu, si v hlavě hned přehrávám, což je snad výhoda.“

Zvláštní kapitolu v hereččině životě tvoří její vztah s otcem. To hlavní, co Miroslav Macháček předal své dceři, bylo zaujetí pro práci a snaha o maximální výkony. Nic jiného u něj neobstálo. Vůči okolí, ale také vůči sobě byl vždy nesmírně náročný a v tom je Kateřina po něm. Na konzervatoři byl její táta žákem Miloše Nedbala a počátky své umělecké dráhy prožíval velmi bouřlivě.

Jeho maximalistické požadavky na umění prostě nezapadaly do měřítek politického režimu 50. let, což vedlo k řadě problémů.

Macháčkovy výjimečné umělecké kvality plně zazářily až v 60. letech, kdy zakotvil jako herec a režisér v Národním divadle. Podílel se na velké éře českého divadelnictví a výrazné role stvořil i ve filmech, jako byla Vláčilova Ďáblova past či pozdější Vražedné pochybnosti a Skalpel, prosím.

S Kateřinou se sešli před kamerou ve snímcích Vinobraní a Dva lidi v zoo režisérky Marie Poledňákové.

„Pamatuji si, jak mi táta jen tak, mezi řečí, při natáčení sdělil, že si koupil svoje první auto. A to mu už bylo víc než šedesát. Trochu mě to vyděsilo, protože táta byl hektik. Řidičák měl sice už dlouho, ale už když si ho dělal, učitel mu radil, aby tu nohu z plynu také občas sundal, protože auto není letadlo,“ vzpomíná herečka na svého otce.

Jméno Miroslava Macháčka bylo naposledy hodně skloňováno v listopadu 1989. „S Národním divadlem byl táta spjatý velmi úzce a byl zvyklý dělat pro něj maximum. Když do práce nemohl vložit svůj talent a horlivost, tloukl doma hlavou o zeď. Trpěl depresemi a v pětasedmdesátém strávil několik měsíců v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Při bouřlivých listopadových událostech se velmi angažoval, nicméně z dalšího vývoje byl rozladěn. „Věřil, jak říkal, že ,ví, kde sedí žába na prameni, a je připraven pomoci‘, nikdo ale o jeho zkušenosti nestál a on podlehl hluboké skepsi. Chápu ho až dnes a neviditelné pouto mezi námi sílí tím víc, čím déle tu není.“

V dětství, po rozvodu rodičů, neviděla Kateřina svého tátu několik let. Pak najednou zasáhla ruka osudu, když do něj jako třináctiletá při výletu do Prahy vrazila na Václavském náměstí. Hned další týden společně strávili u babičky v Kytlici. Znovu se ale potkali, až když byla Kateřina studentkou pražské DAMU. „Když jsme měli absolventské představení Žebrácké opery v Divadle Disk, seděl ve druhé řadě. Kdyby se mi nedařilo, dal by mi to určitě hned najevo. Bál se nařčení z protekce a jako režisér mě proto nikdy neobsadil.“

Po otcově smrti na začátku devadesátých let sestavila Kateřina Macháčková z jeho deníků knížku Zápisky z blázince. Vzbudila velký ohlas. „Cítila jsem, že mnoho věcí vnímá stejně jako já a že by lidi mohlo zajímat, jak vlastně ve vyhrocených chvílích přemýšlel a co všechno se mu honilo hlavou. Protože ale nemám ráda nabubřelé monografie, pojala jsem to spíš jako lidský příběh. Připadala jsem si přitom trochu jako transformátor. Chvílemi mi přišlo, jako by mi sám diktoval.“

Herečka ráda vzpomíná i na jeho životní partnerku, známou výtvarnici, ale i spisovatelku, dramatičku, scénografku Ester Krumbachovou (1923-1996), jednu z nejvýraznějších postav takzvané nové vlny českého filmu v 60. letech. Spolu s Věrou Chytilovou byla autorkou scénáře k filmu Sedmikrásky, spolupracovala s Janem Němcem, Vojtěchem Jasným, Otakarem Vávrou, Karlem Kachyňou… „Dala mi spoustu dobrých rad do života, i když sama byla bezdětná, a zasvětila mě i do psaní.“

Živé vzpomínky na minulost a práci na otcových denících v 90. letech může Kateřina zúročit i dnes. Před monografií věnovanou otci totiž nakonec neutekla - letos si ji u ní objednalo nakladatelství XYZ. „Musím přebrat materiály, které zaplnily patnáct beden od banánů. Je to těžké, a asi proto jsem to dlouho oddalovala. Pak jsem ale jednoho dne měla pocit, že mě táta chytil za límec a k tomu počítači přikoval, takže jsem už konečně začala.“

Své vlastní herecké práce má přitom víc než dost - v této divadelní sezóně ji můžeme vidět v inscenacích Ubohý vrah, Oidipus vladař, Ještě jednou, profesore, Gazdina roba a Báječná neděle v parku Creve Coeur. Kromě toho hraje a zpívá v monodramatu V dešti i na suchu, s nímž jezdí po divadlech českých.

Z mnohdy divokého kolotoče různorodých povinností a aktivit si ale Kateřina Macháčková umí najít cestu ven. Všechno začalo tím, že se před lety chtěla vyhnout bláznivému vánočnímu shonu. Proto herečka odjela spolu se svými již dospělými dětmi do Thajska. Jedny z dalších Vánoc pak strávili v New Yorku a naposledy byla v Mexiku.

„Vánoce nemám ráda z principu. Jednak to nabralo úplně jinou formu, než by takové svátky měly mít, ale neslavím je vlastně od té doby, co jsem se podruhé rozvedla a odešla mi spousta blízkých. A možná mám i blok z dětství, protože právě o Vánocích se naši vždycky pohádali, přitom by to měly být hlavně svátky klidu. Nejdůležitější je však najít klid sám v sobě, jinak si můžete dávat nohu za hlavu, ale žádné ,štěstí‘ nepřijde.“

Loni se Kateřina vydala na Tahiti - a navzdory tradici cestovat se svými potomky, nebo alespoň s jedním z nich, to tentokrát zkusila úplně sama. Dovolená se stala námětem humoristické knihy Útěk z ráje. „Asi jsem si potřebovala něco dokázat. Byl to dramatický sled jedné nečekané události za druhou,“ vysvětluje herečka s tím, že to byla další vynikající příležitost poznat i sama sebe.

Dovolené s dětmi prý pro změnu zase výborně utužují vzájemné vztahy. „Do Mexika jsem letos v zimě vyrazila s dcerou Helenkou. Chtěla jsem tam především načerpat sílu na psaní knihy o tátovi, ale spíš jsem tam zbytky energie ztratila. Všude byla cítit skrytá agrese a vnímaly jsme to obě dvě.“

Otcem dnes osmadvacetileté Heleny je režisér Ivan Zmatlík, syn známé ilustrátorky dětských knížek Heleny Zmatlíkové. Seznámili se -jak jinak - v libeňském divadle. Hereččina dcera a vnučka slavné malířky však místo po štětci sáhla po peru a absolvovala literární akademii. Donedávna pracovala v redakci časopisu divadla ABC, kde po několika letech v kladenském divadle zakotvil jako šéf a režisér také její nevlastní bratr, sedmatřicetiletý Petr Svojtka.

Jeho otec, herec Petr Svojtka starší, tragicky zemřel v pouhých šestatřiceti letech. „I když jsme spolu v té době už dávno nežili, hodně mě to vzalo. Petr byl můj první kluk, byl velmi talentovaný, ale soužití s ním bylo komplikované. To, jestli dnes mám nebo nemám partnera, už neřeším, protože v žádném případě nechci vztah za každou cenu. Když něco přijít má, přijde to…“