Herečka Jana Stryková: Ani po Dokonalém světě se můj život nezměnil

Že jsem točila Dokonalý svět, je pro mě fantastické, moc mě ta práce bavila už proto, že jde o seriál natočený s velkým nadhledem, který si ze světa módy a lifestylových časopisů dělá v podstatě legraci. To mě na tom bavilo. Líbí se mi i výsledek, i když jsem neviděla všechny díly.

Ano, je příjemné být známou. Ale na druhé straně to neznamená, že předtím jsem nic nedělala. Já jdu už osm roků v divadle z premiéry do premiéry, myslím si, že jsem se během těch let rozhodně neflákala. Ani po Dokonalém světě se můj život nezměnil. Nebydlím ve vile, nekoupila jsem si lepší auto, nijak zvlášť jsem nezbohatla a Hollywood mi taky nezavolal.

Co? Že mi nezavolal Hollywood? Jasně že mě to mrzí.

Určitě ne. Beru to, jak to je. Kdybych zabila prezidenta, byla bych mnohem slavnější, než když budu dostávat každý rok Thálii. Možná by mi zavolal i ten Hollywood. Divadlo je zkrátka luxusní záležitost, uvádí se, že do divadel chodí čtyři procenta populace. Většina lidí v této republice tedy nikdy v divadle nebyla.

Praha je v tomhle výjimečná a úžasná. A můžu vám říct, že jsem pokaždé překvapená, že lidi mají ještě po práci chuť a energii na něco přijít. Že jsou dokonce ochotní se zamyslet a podívat se na tragédii, jako je Ibsenova Heda Gablerová. Televize je mnohem větší médium, ale i tak. Když budete herečka, tak nebudete nikdy tak slavná jako fotbalista. Protože o fotbal se prostě zajímá víc lidí.

Já jsem se s tím úplně smířila a vyrovnala. Počet divadelních diváků je vlastně směšný. I internet nás převálcoval. Většina se raději podívá na pořad v televizi, než aby šla do divadla. I když budete vystupovat v té nejhloupější estrádě, budete slavnější, než když budete hrát v divadle. Ale já herectví kvůli slávě nedělám.

Nesnila jsem o tom, že budu herečka. Když čtu rozhovory herců, jak si od dětství představovali, že jednou dostanou Oscara, přemýšlím, jestli si dělají legraci, nebo to myslí vážně. Já jsem o ničem podobném nikdy nesnila.

Divadlo mě hodně zajímalo. Pohybovala jsem se v tom prostředí od dětství, dokonce jsem už jako malá i hrála. Po maturitě jsem nejprve začala studovat v Brně na Masarykově univerzitě divadelní vědu. Jenže mě to nebavilo, tak jsem šla na DAMU.

Asi to zní nabubřele, moje povolání mě strašně baví, dokonce bych řekla, že čím dál víc, ale v době, kdy jsem se hlásila na DAMU a dostala jsem se tam, jsem neměla pocit, že budu herečka.

Dobrým člověkem. (smích) Dělat věci, které by mě bavily. Že bych si toužila pověsit na krk ceduli s nápisem Jsem herečka, to mě vždycky děsilo. Možná mě k podobnému přístupu přivedla zkušenost z advokátní kanceláře, kde jsem pracovala jako asistentka.

Zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Doktorka Bouchnerová, mohla bych mluvit s magistrou Bouchnerovou?“ To byly matka s dcerou. Přišlo mi to strašně komické. Nikdy jsem netoužila stát se někým. Chtěla jsem život zajímavě prožít, zjistit, proč tu jsem.

Zatím ne. (smích) Asi jsem tady, abych to poznala.

Zatím mám Jonáše (pohladí svou krátkosrstou kolii, která se uvelebila pod stolem). Děti vůbec neplánuju a připadá mi to jako úplné sci-fi, ale myslím si, že je to přirozený stav, že dokud dítě nemáte, tak si to neumíte představit. Samozřejmě že děti chci, mám pocit, že to patří k životu, ale v téhle chvíli na ně nemyslím.

Kateřinu Vránovou, sestřičku, která přišla z Prahy do malého města. Asi bych neměla rozebírat víc, ale je to taková trochu kontroverznější postava.

Seriál je svým způsobem vždycky nastavovaná kaše. Samozřejmě že pokud byste děj a způsob vyprávění seriálu umělecky porovnávala třeba s Hedou Gablerovou, seriál prohraje. Ale to nelze takhle srovnávat. Heda Gablerová je absolutně dokonale strukturálně vypracované drama, ale seriál takto rozpracovaný není a nemůže být, jinak by tam už nebylo o čem hrát. O čem chcete hrát dvě stě dílů?

Ano, můžeme spekulovat o tom, že existují skvělé seriály, jako je britský Jistě, pane premiére, ale to jsou anekdoty, velmi chytře napsané, ale postrádají naváznost. Seriál je jiná disciplína. To je, jako byste chtěla, aby člověk, který běhá sprint, měl tělo jako vytrvalostní běžec. Herectví může být někdy i exkurze do věcí, které vám nejsou úplně nejvlastnější. Ve všech věcech, v nichž hraju, se snažím hrát co nejlépe, ale ne na všechno bych šla jako divák. Protože kdybych měla hrát jenom v tom, co bych si jako divák vybrala, tak bych taky vůbec nemusela hrát. Jsem hodně vybíravá.

To nechci říkat v rozhovoru.

To nebezpečí tady samozřejmě je. Na druhé straně já jsem v seriálech nehrála hodně dlouho a žádnou filmovou roli jsem taky nedostala. Takže já si na kdyby nehraju. Na jedné straně jsem poměrně racionální a na druhé intuitivní, a když přijde nabídka, spočítám všechna pro a proti. Každá role vám může přinést hodně dobra, ale zároveň strašně moc zla. Jsou filmoví, ale i divadelní režiséři, kteří by vás v životě neobsadili, protože hrajete v seriálu, toho jsem si vědoma.

To se vám opravdu jenom zdá. Já jsem s Danielem Špinarem spolupracovala čtyřikrát. Heda Gablerová je naše první spolupráce po šesti letech. Takže to tak není, že by on vybíral hry, abych já si v nich mohla zahrát. On režíruje po celé republice a byla to náhoda.

Heda je mi hodně blízká i proto, že řeší otázku vyzrávání, což řeším i já. I když bych ve svém věku měla být dospělá, necítím se tak. Že bych začala žít praktický dospělý život, nechala spát své sny a touhy a dala přednost racionalitě. I tím, že mně je 31 a Hedě Gablerové v dramatu je 29, jsme si hodně podobné. Právě proto jsem ráda, že se konečně zlomila tradice českých jevišť, kdy postavu hrály herečky kolem pětačtyřiceti let. A ten základní problém hry, kdy se hrdinka rozhoduje mezi dvěma muži, kdy jeden je praktičtějšího ražení a druhý je ten úžasný romantický hrdina, byť pro normální život vlastně nepoužitelný, je asi blízký každé ženě.

Ne, nemusí. Ve většině případů to naopak skončí velice pozitivně. Asi je hezké vdávat se z velké lásky, každý člověk po tom touží, ale realita letitých vztahů je podle mého jiná a je spíš důležité, aby si ti dva rozuměli. Vztah po mnoha letech stojí spíš na majetku, dětech a hypotékách. Vnímám to jako přijetí reality a zodpovědnosti. Že i tohle je život. Což právě Heda těžce nese, v tom se projevuje její nevyzrálost.

Médeia přišla úplně o všechno kvůli lásce k Iásonovi, který se k ní posléze zachoval jako k nepodstatné součásti svého života. Otázkou hry je, jak velkou oběť má člověk pro lásku přinést. Řekla bych, že čím větší oběť, tím větší pád. Médeia už posléze nebojuje o Iásona, ale o svou sebeúctu. Alespoň tak to vnímám já. Já nevím, jestli by ho vzala zpátky, kdyby se chtěl vrátit. To v té hře není. Ani v předloze od Euripida, ani v přepracované zmodernizované verzi dramaturga Petra Kolečka.

Myslím, že to se může stát úplně každému. Nevím, jak dlouho může žena muže tzv. bavit v dnešní společnosti, kdy nevěra je velice moderní.

Muž má vždycky víc možností než žena.

Žena je ukotvená v rodině víc než muž. Je mnohem víc soustředěná na děti, je na ně emočně fixovaná. Muž může snáz se svými city experimentovat. Nechci tvrdit, že nevěra je čistě mužská záležitost, ale to, že muž vymění starší manželku za mladší, je častý jev a pro muže to bývá potvrzení jeho mužnosti. Je to vlastně pochopitelné, protože vedle mladého člověka omládnete, ta lehkost bytí je přece úžasná. Já si už dneska, když se dívám na 18leté lidi, říkám, že jsou zamilováníhodní. To je přece úplná paráda.

Nemyslím. Z odstupu let už přestáváte hodnotit, jaký ten člověk je, nemáte srovnání. Pro mě je 18letý člověk skoro každý stejný. Stejně tak se padesátiletý muž neorientuje ve třicetiletých ženách. On neví, jak má vypadat třicetiletá žena. Jeho baví její energie. To mu stačí. Že má energii a trochu vypnutější tvář. Nic víc neřeší. Díky ní se může znovu nadechnout. Ten vztah je nezatížený traumaty, která prožíval s manželkou. Je to plné energie, lehké, to je přece nádhera.

V lednu jsem začala zkoušet v Divadle na Vinohradech s panem Martinem Stropnickým Shakespearova Caesara a v březnu mě čeká další hra dramaturga Petra Kolečka Vejce v divadle Nod, opět s Danielem Špinarem.

Možná jsou, ale já jsem chtěla mít nějakýho pořádnýho chlapa. (směje se)