Herečka Irena Máchová: Pařížská mola mě minula, spíš jsem fotila

To bylo na střední škole. Pracovala jsem v Paříži, Miláně, Mnichově a ve Vídni.

Spíš jsem ji brala jako prostředek, že se podívám do zahraničí, procvičím cizí jazyk a naučím se postarat sama o sebe. Rozhodně jsem se ale necítila jako hvězda. Pařížská mola mě minula, spíš jsem fotila. Na předvádění jsem byla se svými 174 centimetry pro Paříž malá. Jako první práci jsem tam fotila svatební šaty, bylo to krásné.

Ani ne. Spíš bych šla na Barrandov do fundusu a půjčila si nějaký dobový kostým. Moc se mi líbí, a navíc za šaty neutratíte majlant.

Ne, a francouzsky bohužel nemluvím. Problém byl jiný, neumím se prodávat. Například na castingu vzali můj book, jenom ho zběžně prolistovali a já cítila, že jsem vlastně jen zboží.

Navíc to bylo v době, kdy se stále někdo snažil upravovat modelky k obrazu svému, a tam zrovna chtěli hubené holky. Kdekdo říkal: tady nám přiberte, tady zase uberte… Nejsem přece loutka, aby se mnou někdo takhle nakládal.

Skončila jsem ve chvíli, kdy mi v jedné agentuře oznámili, že mě vezmou pod svá křídla, ale že mi jenom trochu upraví vlasy, nechají spravit zuby, trochu tohle a támhleto… A já si řekla dost. Když mě nechtějí takovou, jaká jsem, končím.

:.Na předvádění jsem byla se svými 174 centimetry pro Paříž malá.foto: Právo

Ano. Vystudovala jsem gymnázium. Pak mě napadlo přihlásit se na DAMU, nevzali mě. Absolvovala jsem přijímací zkoušky na medicínu a pedagogickou fakultu, ale nepřijali mě ani tam.

Rok jsem tedy pracovala v jedné americké firmě jako recepční s rozhodnutím, že na DAMU zkusím štěstí podruhé, a během práce jsem se připravovala na talentovky. Druhý pokus vyšel, ale dnes si občas říkám, zda by ta medicína nebyla z praktického hlediska lepší.

Po této profesi jsem zatoužila už ve velmi raném věku, jenže to ve mně rodiče potlačovali. Když jsem pak později pátrala, odkud se to ve mně vzalo, zjistila jsem, že děda z tatínkovy strany hrál v ochotnickém souboru. Záhy mu ale došlo, že by se herectvím neuživil, tak se raději vyučil krejčím.

Rodiče mi říkali, ať si to dobře rozmyslím. Když jsem se dostala na školu a začaly přicházet první roličky, byli rádi. Fandí mi dodnes. Současně však připomínají, že jsem si zvolila tvrdý chlebíček, před nímž mě varovali.

:.V nováckém seriálu Redakce hrála partnerku Michala Novotného, redakční elévku Lindu.foto: Právo

Roli jsem dostala ve třetím ročníku a natáčelo se rok. Mezitím jsem absolvovala, ale na státnice jsem si vzala roční odklad. V klidu jsem napsala diplomku a rok ještě využívala studentských výhod.

V divadle jsem místo nedostala, a tak jsem hledala práci. Díky asistence režie z Redakce jsem se uchytila v produkci komedie Účastníci zájezdu, kde jsem dělala také videooperátorku a nakonec jsem si tam i zahrála.

Pak přišla práce na přípravách filmu Obsluhoval jsem anglického krále, ale řekla jsem si, že je ještě příliš brzy házet hereckou flintu do žita. Znovu jsem obeslala divadla. Příležitost mi dala paní Hana Gregorová, ředitelka Divadla Radka Brzobohatého, a hned krásnou rolí po boku pana Brzobohatého ve hře Dva na smetišti.

Od té doby účinkuji v tomto divadle a nyní už v dalších třech představeních – Barmanky, Miluji tě, ale… a Klec bláznů. Teď bychom měli zkoušet něco dalšího, doufám, že to vyjde.

Je. Hlavně na to nesmíte spoléhat a myslet si, že budete za vodou. Nechci mluvit za ostatní, ale asi většina mladých adeptů herectví si myslí, že se stanou hvězdami a budou se topit v penězích.

Pak nastoupí realita a naprostá většina z nich se věnuje herectví v divadle spíš jako koníčku a k tomu musí mít ještě nějaký další příjem.

:.S otcem a synem Brzobohatými v divadelním představení Dva na smetišti. foto: Právo

To víte, že byly, i když ne klasické. Spíš prožíváte jakési propady, přemýšlíte, co dál, jestli se své profese vzdát úplně, co zvolit…

Na škole jsem pracovala jako servírka. Momentálně dělám postprodukci na filmu Tobruk, kterou mi, ač nezkušené, nabídl Václav Marhoul a právem má můj dík. Jen nic nezkazit!

Ráda bych v téhle oblasti zůstala, abych nebyla od herectví příliš daleko. Také je dobré, když víte, co se s filmem děje poté, co se natočí. Na většinu věcí přicházím za pochodu. Ale nejlepší je zkrátka přiznat, že něco nevíte, a zeptat se. Jsou na mě hodní.

Zatím ano. Ale Tobruk se blíží ke konci a je otázka, co bude dál. Doufám, že nezklamu, a snad z této spolupráce vzejde něco dalšího. Díky Tobruku jsem se seznámila s pár lidmi, kteří se v produkci pohybují. Třeba až budou shánět lidi na další projekt, tak si na mě vzpomenou.

Většinou se obracím k Petrovi (přítel – pozn. red.) nebo k rodičům. A pokud jsem úplně sama, zaháním ji zpíváním či prací. Nejlepší je ale jít si zahrát squash. Taky ráda jezdím na kole nebo plavu, při tom si nádherně vyčistím hlavu.

:.Líčení Michaela Ohemová, oblečení zapůjčil butik Galliano Prahafoto: Právo

Ještě nikdy, ale je to můj velký sen a doufám, že se mi to podaří dřív, než zestárnu. Zhruba před rokem jsem natáčela pro jednu německou televizi dokument o objeviteli Troje Heinrichu Schliemannovi. Jakmile mě oblékli do dobových šatů, byla jsem spokojená. Takže by to nemusela být ani pohádka.

Moc by se mi líbila Marie Antoinetta. Taky ráda pracuji s dětmi. Loni před Vánocemi jsem natáčela dětský kabaret. Když máte studio plné dětí, je to nádhera. A pak tu pohádku. Aspoň jednou!

Málem. Ještě na DAMU, když jsem s Ivanem Pokorným natáčela Agenturu Puzzle. Byla jsem zmlácena, ležela jsem v křoví, sípala o život, a pak mě odvezla sanitka – samozřejmě jenom jako. Úplně jsem ale ještě nikdy neumřela.

Pak jsem měla ještě hrát jednu postavu z francouzské revoluce. Roli jsem dostala, jenže vzápětí zjistili, že jí bylo asi čtyřicet. Takže jsem unikla gilotině. Já bych se asi nedokázala zbavit vnitřního strachu, že ostří spadne opravdu. Musíte věřit vyšším silám.

V podobných situacích se vždycky přesvědčuji, že je vše dobře zajištěné a nemůže se nic stát. Navíc ten vnitřní strach vám pomáhá k věrohodnosti.

Předem jsem to ale nevěděla. Na castingu mi řekli, že budu hrát zpěvačku. Že budu nahá, mi oznámil režisér na jedné kostýmní zkoušce jen tak mezi řečí. Příjemný pocit to nebyl a podruhé bych si nahé scény hodně rozmýšlela.

:.Roli Lindy v serialu Redakce dostala ve třetím ročníku DAMU.foto: Právo

Myslím, že zatím na muzikálovou scénu nemám, byť chodím zpívat, snažím se opečovávat si hlas a naučit se to. Chodím na Konzervatoř Jaroslava Ježka k paní profesorce Pavle Fendrychové a jsem velice spokojená.

Mívala jsem problém se zpíváním na veřejnosti, trápila mě hrozná tréma. Pak jsem hned v prvním představení u Brzobohatých zpívala, takže jsem se musela zapřít. Díky tomu jsem se otrkala.

K muzikálu jsem se pokoušela dostat už na DAMU, což tenkrát dopadlo katastrofálně. Jednou jsem udělala konkurz do sboru Hudebního divadla Karlín, jenže požadovali, abych se vzdala rolí u pana Brzobohatého. Odmítla jsem, protože mám k jeho divadlu vztah a také odpovědnost. V Karlíně bych sice měla stálý příjem, ale peníze nejsou všechno.

Mám výhodu, že nejsem na sladké. Zbožňuji zeleninu a maso, takže se vlastně ani moc zkrátka držet nemusím.

Kdepak, byli jsme s Petrem na dovolené u moře. Ale co teď vidíte, je z koupaliště za Kolínem.

Mám, a jak vyplývá z předchozího, opravdu jím není herec Antonín Duchoslav a nikdy ani nebyl. Jen mě s ním opakovaně a lživě spojoval jeden bulvár a bylo to velmi nepříjemné. Petr je lékař, není ze showbyznysu a jsem tomu ráda.

Mám pocit, že jsou tito lidé příliš jednostranní a nedokážou z toho kruhu vystoupit.