Herečka Hana Vagnerová: Anorexie mi vzala tři roky života

Příprava na natáčení zahrnovala čtyřměsíční trénink s kaskadérem, chodila jsem do posilovny, učila jsem se střílet. Bylo to hrozně důležité, abych v těch akčních scénách nevypadala jako jelito. Hodně mi pomohlo, že jsem měla možnost setkat se s policistkou, která Berdychův gang odhalila. Když jsme se poprvé setkaly, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vůbec mi nešlo do hlavy, že to tahle kočka natřela Berdychovu gangu. Poznala jsem brzy, že je nejen neuvěřitelně odvážná, ale i chytrá. Nakonec jsme se s Helčou skamarádily.

Kdo ví, zatím však hrála spíš postavy z opačného tábora: na Slovensku jsem točila seriál Odsouzené, odehrávající se v ženské věznici. Hrála jsem tam feťačku a spíš, než abych rány rozdávala, jsem byla ta, kterou ostatní fackují.

Práce na něm pokračuje, natáčení se už posunulo do osmdesátých let. S Mírou Noskem teď hrajeme manžele z prostředí disentu. Takže nemáme práci ani peníze, sedím doma a lepím pytlíky, abych uživila malou dceru.

Od osmnácti jsem si přivydělávala modelingem. Nebrala jsem to ale vážně, protože jsem na manekýnu malá, měřím 170 cm, to je na předvádění na molu málo, na focení do katalogů to šlo. Byl to příjemný způsob přivýdělku.

Ne. Anorexií jsem začala trpět v patnácti. Je to blbý věk, člověk je se sebou hrozně nespokojený. Mění se mu tělo a neví, co má se sebou dělat. Každá poznámka ho zraní a ještě víc znejistí. Anorexie mi úplně vzala tři roky života. Pak jsem se z toho ještě dlouho dostávala, protože jsem měla zdravotní problémy z podvýživy. Trvalo další tři roky, než se mi srovnal metabolismus. Přibírala jsem a zase zhubla, organismus z toho byl úplně poblázněný. Celkem to trvalo deset let. Dneska jím normálně, nijak se tím netrápím. Chodím ale cvičit, tancuju, skáču na trampolíně.

Ať se na to úplně vykašle. To, do čeho by mohla spadnout, vůbec nestojí za to. Mě to stálo několik let života. A nikdo jí nezaručí, že se z toho dostane. Když jí někdo řekne, že má tlustý zadek, tak ať se na dotyčného pořádně koukne.

Hrozně jsem toužila dodělat školu. Byla jsem ale šíleně unavená, chyběla mi energie, bez níž tahle profese nejde dělat. Největší zásluhu na tom, že jsem se z toho dostala, má můj bývalý přítel Marko, který studoval režii na DAMU. Měl se mnou obrovskou trpělivost.

Možná jsme spolu začali chodit moc brzo. Když jsme se poznali, bylo mi necelých dvacet. Marko byl o pět let starší. Každý jsme hledali něco jiného. Marko se chtěl vrátit do rodného Srbska, nebyl tu šťastný. Hodně cestoval, mě tady zase hrozně bavilo divadlo, byli jsme spolu míň a míň a postupně jsme se odcizili. Rozešli jsme se ale v dobrém.

Nějaký čas ano, teď prožívám nový vztah. Je to velmi čerstvé, takže se o tom ještě bojím mluvit. Je z branže.

Kvůli natáčení Expozitury jsem musela odejít z angažmá v Městských divadlech pražských. Divadelní pauzu prodloužilo ještě natáčení Odsouzených na Slovensku. Pak jsem naskočila za těhotnou kolegyni do Havlova Odcházení v Radokově režii. Letos na jaře jsem nazkoušela dvě moc pěkné věci: v Rubínu německou hru Ledňáčci v režii Jitky Rudolfové, absurdní drama pro tři herce. Další byla inscenace pro dva herce Fotbal, má láska, kde hrajeme s Jiřím Ployharem. Nejvíc mi konvenuje experimentální komorní divadlo.

Většina z nich na to nekouká, protože je to nezajímá. Nikdo se nad tím nepohoršuje, protože v divadle je tak málo peněz, že se každý musí živit ještě nějak jinak. Někdo píše seriály nebo v nich hraje, jiný režíruje reklamu, takže nikdo si neosobuje právo mi seriály vyčítat. Lidí, kteří vystačí s tím, že jen točí kvalitní filmy, je pár.

Obezřetně. Několik měsíců vydělám dost, ale pak půl roku hraju jenom divadlo. V téhle profesi nikdy nevíte, co vás čeká. Když už utrácím, tak za věci, které mi něco přinesou: platím si kurzy tance, skákání na trampolíně, angličtinu. Rozhodně nemůžu to, co vydělám, rozfofrovat za blbosti. Ráda cestuju, nejraději do Španělska, jezdila jsem tam na výuku jazyka. Nedávno jsem zase byla na jazzovém tanečním workshopu v Bratislavě.

Je jasné, že každou herečku naštve, když někdo dostane roli, o které si myslí, že ji měla dostat ona. Mě to naštve jen tehdy, když není dobrá. Jsem přesvědčená, že konkurence je zdravá, nutí člověka na sobě pracovat.