Herečka Audrey Tautou: Příběh Coco Chanel je fascinující

„Jsem tmavovlasá a stejně drobná jako ona, takže ji jistě typově připomínám. Pro mě bylo ale podstatnější to, že jsem Chanel našla v sobě. Byla to inteligentní a hrdá žena. Navenek vypadala křehká, uvnitř to však byla nesmírně silná osobnost s odhodláním něco dokázat, a takové postavy jsou mi velmi blízké. Ráda hraji sama sebe,“ říká sebevědomě Audrey.

Režisérka snímku Anne Fontainová má stejné mínění. „Audrey se opravdu podobá Chanel nejen svou porcelánově bílou pletí, vysokými lícními kostmi a pronikavýma očima. Obě jsou ztělesněním elegantní Pařížanky, přitom se paradoxně ani jedna v Paříži nenarodila, jsou ale ze stejné oblasti Francie, z Auvergne, stovky mil jižně od hlavního města.

Když Audrey mluví, připomíná mi popis Chanel od francouzské spisovatelky Coletteové z roku 1932, která napsala, že je jako malý černý býk s despotickým obočím, které lemuje oči barvy žuly. To samé odhodlání vidím v jejím obličeji,“ tvrdí režisérka.

Tautou byl nadšen i dvorní návrhář firmy Chanel Karl Lagerfeld, který módní ikonu osobně znal. Podle něho dovede naprosto přesně napodobit její upřený pohled i eleganci, s jakou Chanel pokuřovala ze své špičky.

Pro Audrey byla tato role velkou výzvou. „S trochou fantazie jsem se vžila do příběhu statečné ženy, která dokázala uspět v nesnadném světě mužů, a to i šarmem a obratností, s jakou je vysvětluje užívala. Příběh Coco Chanel je fascinující. Byla někým, kdo začal říkat ne.

Holka z venkova svým novým stylem oblečení stvořila moderní ženu. Osvobodila ji od korzetů, secesních krajek a oblékla ji do kalhot! To ona objevila pojem nenápadné elegance a lakovek na nízkém podpatku, perlových korálů a proslulých malých černých šatů,“ se zápalem Audrey a pokračuje:

„Na Coco Chanel jsem obdivovala, že se navzdory tomu, že vyrůstala v sirotčinci, dokázala postavit světu a vydobýt si toto výjimečné postavení. Je mi blízká i proto, že pochází ze stejného kraje jako já. Auvergne je střed Francie, srdce naší země. Je to oblast izolovaná od okolního světa, lemovaná sopečnými pohořími. A tvrdý ráz krajiny tvaroval i povahu jejích obyvatel. Právě proto jsou jeho lidé tak neobyčejně silní,“ vysvětluje.

Sama Audrey měla dětství o poznání lepší. Vyrůstala se dvěma mladšími sestrami a bratrem v dobře situované rodině zubního lékaře a učitelky. Herečkou toužila být odmalička. V osmnácti letech se vydala do Paříže, kde začala vedle literatury studovat herectví na prestižní divadelní škole Cours Florent.

V roce 1998 dostala po rolích v televizi příležitost zahrát si ve filmové komedii Venuše, salón krásy, kterou režírovala tehdy populární Tonie Marshallová. Jejímu obsazení ale předcházelo malé drama. Audrey se totiž cestou na konkurz v pařížských uličkách ztratila a dorazila o hodinu později. Celá zoufalá se rozplakala a prosila režisérku, aby jí dala šanci. Marshallová na to vzpomíná ještě dnes: „Zrudla jako rajče a měla hrozně legrační uši. Hrála ale tak dobře, že jsem během pěti minut věděla, že roli dostane.“

Romantická komedie měla úspěch jak u diváků, tak u kritiky a Audrey za ni v roce 1998 získala cenu nejlepší mladé herečky. Další dívčí role na sebe nenechaly dlouho čekat.

O tři roky později si ji vybral režisér Jean-Pierre Jeunet jako hlavní protagonistku poetické komedie Amélie z Montmartru (2001). Díky plaché servírce Amélii Poulainové, která se rozhodla napravovat svět, se přes noc stala miláčkem Francie i velkou filmovou hvězdou.

„S Amélií však přišlo i nebezpečí, že mě režiséři zařadí do kategorie romantických hrdinek, kterých se jen tak nezbavím. Mně už ale bylo pětadvacet a nutně jsem potřebovala změnu,“ vzpomíná Audrey.

Hned další rok se o ni pokusila se svou vynikající angličtinou v britském snímku Špína Londýna a v romantickém thrilleru Má mě rád, nemá mě rád. Romantické hrdinky však hrála v nejrůznějších podobách úspěšně dál, ať už to byl Erasmus či Příliš dlouhé zásnuby.

Nezbavila se jich ani po americkém hitu Šifra Mistra Leonarda (2006) ve snímku Prostě svoji (2007). Změna přišla až s Coco Chanel.

„Konečně si mohu zahrát svou ženskou hrdinku a věřím, že u takových už zůstanu,“ řekla nadšeně po pařížské premiéře, kde se představila jak jinak než v modelu Chanel.

V souvislosti s legendární návrhářkou připadla letos Audrey ještě jedna významná role, stala se novou tváří proslulého parfému Chanel No.5. „Je to pro mě veliká pocta, když vím, že ho reprezentovaly takové hvězdy jako Marilyn Monroeová, Catherine Deneuveová a Nicol Kidmanová. Vůbec se s nimi nechci srovnávat, pro mě je tento parfém především legendou jako osobnost, která ho představila světu,“ prohlásila Audrey.

Na Chanel No.5 se váže její nedávná vzpomínka. O Coco Chanel se ví, že věřila na šťastná čísla, jedním z nich byla devatenáctka, den jejích narozenin, nejoblíbenější však bylo číslo 5.

I proto se nový parfém uvádí vždy po pěti letech v květnu, přesně 5. 5. Audrey, která na čísla nevěří, se však stalo něco zvláštního.

"Pátého května, kdy bylo oznámeno, že jsem novou tváří Chanelu No.5, jsem byla v New Yorku.

V hotelu, aniž bych o něco žádala, mi přidělili pokoj. Jeho číslo bylo 555. Nevěřila jsem svým očím. V každém případě to bylo divné, nemyslíte?“ říká s úsměvem Audrey. Poučena velkým světem nikdy nemluví o svém soukromí. Kromě zprávy o loňském rozchodu s rockovým zpěvákem Mathieu Chedidem tak víme spíše o mužích, které obdivuje. Jsou to spisovatelé Victor Hugo, Oscar Wilde, básníci Charles Baudelaire a ze skladatelů Ravel, Mozart a Frédéric Chopin, což svědčí o jejím vybraném vkusu.