Herečka Alena Doláková: Sex je krásný, když je chtěný všemi zúčastněnými

Byl to můj sen, za nímž jsem si šla. Ano, byla jsem dítě dvou inženýrů, na fotbalový stadión jsme koukali z okna, ale nikdo mi nikdy neřekl: Nemůžeš být herečkou, protože jsi z malé vesnice. Rodiče mě v mém snu podporovali, já se hodně učila, měla jsem jasno, co chci dělat. Navíc, v těch Drnovicích jsem žila jen tři roky. Pak jsme se přestěhovali do Brna.

Seznámili jsme se až díky diplomce. Obrovsky jsem ho obdivovala, už tehdy jsem asi podvědomě toužila po nějakém autorství, po improvizaci. Jen jsem byla úplně vyděšená, schovávala jsem se za role, které mi dávali jiní...

Abych mohla svou práci vůbec napsat, chodila jsem na Jardova představení, na Malou Vizitu, na Čtyři dohody. Čekala mě tam sebepoznávací cesta, na níž on byl průvodcem. Bylo mi na něm sympatické i to, že - ač je hodně duchovní člověk - vzal mě pak na sushi a k němu jsme si dali lahev vína.

Teď spolu máme točit film. Jmenuje se Robin. Vypráví příběh psa, já v něm hraju šílenou holku a on šíleného vědce. Moc se těším. Zatím projekt stojí kvůli pandemii.

Měla jsem své sny. První roli jsem v Brně navíc dostala už někdy v prváku, ne až po škole. A ve čtvrťáku jsem si tak začala přát odejít do Prahy. Sice mě ta myšlenka kdesi uvnitř děsila, ale věřila jsem jí a ona se vyplnila.

Obecně věřím, že když si něco od srdce přejete, není to zlé, prospěchářské, vyjde to. Podobně jako o Praze jsem snila o Anglii. A jednoho dne na naše představení přišel jeden anglický herec a ten mě pak doporučil jisté anglické režisérce. Tak jsem se dostala do Birminghamu.

Ne, já jsem šla za ním. Pověděla jsem mu o svém snu, o tom, že chci pracovat v Anglii. Koukl na mě a zareagoval: To chceš pracovat v mekáči? Zasmála jsem se a řekla mu, že tam chci hrát. Následně mě propojil se zmíněnou režisérkou, s níž jsem poté udělala v Birminghamu dvě představení.

V Anglii jsem celkově strávila čtyři měsíce... Teď jsme ale zamluvily tu Prahu. Tam si mě vybral Jakub Špalek, který také přišel na naše školní představení. Pozval mě na konkurz na Julii, což nevyšlo, nakonec jsem dostala Desdemonu.

Uměla, protože jsem chtěla anglicky umět. Zatímco spolužáci chodili pařit, já jsem seděla u Downton Abbey (seriál Panství Downton, 2010 - pozn. red) a pouštěla si díl po dílu stále dokola. Učila jsem se tím tu správnou výslovnost. Což se asi podařilo, protože, když jsem dorazila do Birminghamu, všichni si mysleli, že jsem z Oxfordu.

Díky seriálu jsem mluvila takzvanou high English, měla vznešený přízvuk. Proto jsem v Birminghamu zpočátku občas nerozuměla. Musela jsem si zvyknout na jejich výslovnost.

Bylo to delší. Jednoho dne k nám na JAMU přišla castingová režisérka Soňa Ticháčková, vyfotila mě na schodech jako jednu z možných Holen. Na konkurzu, kde se rozhodovalo, to ale hned nevyšlo. Snad mohu říct, že mi Honza Svěrák řekl, že se sice do mého projevu, způsobu, jak roli hraju, zamiloval, jenže jsem se mu na ni nehodila. V textu totiž zpívám o černých očích a já jsem světlý typ, ani čočky v očích to nezachrání... No a za týden mi zavolali, že mě berou.

Sama si myslím, že kvůli tomu, že jsem nehrála zlou Holenu. Hrála jsem nešťastnou holku, jejíž ségra má kluka a ona ho chce. Tohle je obyčejný lidský příběh.

Děti občas ano. Ovšem dospělí mě spíš znají z rolí ve Vodníkovi nebo z Pepy (TV seriál, 2019, a film z r. 2018 - pozn. red.).

Přišel. Myslím si, že režiséři nevěděli, co se mnou. Tehdy nebylo tolik rolí pro výrazné ženy, jako jsem já. Sice jsem princeznovský typ, ovšem s vnitřní silou, do pasivních postav jsem nezapadala. To si tedy říkám teď, tehdy jsem měla pocit, že mi herectví vlastně vůbec není souzeno.

Rozhodnutí vyrazit do Hollywoodu spojilo mou touhu po dobrodružství a snahu osvojit si angličtinu opravdu skvěle. Tušila jsem, že se mi tam může líbit.

V tu sice věřím, ovšem k odjezdu do USA přispěla i rolička v americkém seriálu. Moc se mi líbilo, jak pozitivně na place k natáčení přistupují. Což samozřejmě jde líp, když jste za svou práci dobře placení, ovšem jen o peníze nejde...

Pamatuju si na maskérnu, kde byly všude krystaly a lidé říkali, že tam mají „dobrou energii, dobré vlny“. Někde tam jsem si uvědomila, že takhle chci pracovat i fungovat.

Na to nedokážu odpovědět. Rozhodla jsem se vytvořit vlastní svět, mít se hezky a ostatním přát. I proto jsem odešla do Hollywoodu. Vyměnila jistotu, hlavní role v divadle za prostředí sázející na pozitivní energii.

Dvacet pět.

Moje filmová Marie, postava V Zrcadlech ve tmě, je tanečnice a máma se jí ptá: Co ty tvoje tanečky? Když jsem dělala přijímačky na JAMU, táta mi dal bichli ekonomie se slovy: To je pro případ, kdyby ses dostala na tu hopsavou školu...

Ale na rozdíl od Marie mi moji rodiče věří. Naši mě finančně podporovali i v Hollywoodu, kde jsem první půlrok nesměla nic dělat, neměla jsem povolení.

Jak se dalo. Původně jsem tam přijela na měsíc. S cílem najít si byt, manažera, zařídit si potřebná víza. Což se táhlo, ovšem brzy se ukázalo, že mám v Hollywoodu být. Třeba tak, že když jsem bydlela u kamarádky, uvolnil se pod ní byt. Začaly mi vycházet i další věci. Něco nahoře mi přálo. Postupně mi do života přicházeli další a další lidé, kteří mě posouvali dál.

Řeknu to tak, že jsem měla prožít příběhy, z nichž jsem se měla poučit. Například na to herecké vízum jsem čekala rok. Mezitím jsem hrála ve studentských filmech, v divadle, učila tanec, chodila na kurzy herectví. Do hlavy mi vtloukali, že bez správného přízvuku se nikam neposunu. Dřela jsem, odmítala mluvit česky. Tehdy jsem taky začala víc psát, improvizovat, dělat stand-upy. „Úžasné“ role mě sice míjely, ale já se tam našla.

Jak kdy, jak s kým. Jsem velice svobodomyslná. V USA jsem pochopila, že moje síla je jinde, než se tvářit šťastně, makat dvanáct hodin denně a čekat, až se stane zázrak a já tam prorazím.

Hollywood byl taková moje sebepoznávací cesta. Získala jsem tam sebevědomí, díky němuž jsem - paradoxně v Česku - ty vysněné role ve velkých produkcích dostala.

Moc Čechů a Češek tam není, lépe řečeno, těch, co se snaží herecky prorazit. Já sama obrovsky obdivuju Terezu Srbovou. Je umělkyně, herectví ji vážně zajímá, navíc nemá existenční nouzi, může se mu věnovat naplno, má v sobě obrovskou lehkost.

Momentálně je nejúspěšnější Češka v Hollywoodu, hrála mj. v projektu s Judi Dench (drama Red Joan, 2018-pozn. red.). Já jsem byla „Nejúspěšnější Češka v Hollywoodu“ v roce 2019, kdy po mně v Česku ani neštěkl pes. A to díky rolím ve třech seriálech, pro HBO, ABC a Netflix.

Věřím v to, že role, která má být moje, bude moje. Klidně kamarádku pošlu na stejný casting, když vím, že se na ni hodí víc. Mým životním heslem je: nezávidět, přát.

Náš obyčejný, evropský komunitní život. Touha se scházet ve veřejných prostorách, povídat si, prožívat věci společně. V Americe jsem se kvůli tomu občas cítila až osaměle. Oni žijí prostě jinak. Sem tam udělají velký večírek, všichni se pobaví a jedou domů.

Vyloženě fyzické násilí, útlak jsem v pracovním prostředí nezažila. Možná i díky intuici. Nechodím na schůzky, z nichž mám špatný pocit. Cítila-li jsem, že večeře s významným producentem by asi byla spojená s něčím jiným, nešla jsem na ni. Příběhy o sexuálním nátlaku jsem ale slýchala. Kamarádka dokonce utekla z auta, aby ji producent neznásilnil.

Protože s nimi některé vážně spí! Tím nechci kopat do vlastních řad, takže kopu... Je to tak po staletí. Herečky byly dlouho na okraji společnosti. Musely mít „mecenáše“, aby se uživily. A možná ani některým z kolegyň nevadí, že občas spojí příjemné s užitečným. Vymění sex za roli. Mně to vadí, proto jsem po návratu z USA začala mluvit v Česku o #MeToo.

Tehdy ano, ovšem doba se mění. Pro generaci, která přichází, už to téma je. Ale aby to nevyznělo zase tak, že kohokoli odsuzuju. Po zkušenostech z Hollywoodu vím, jak těžké je uspět. Jsem schopná pochopit i herečky, které tam žijí deset let, je jim pětatřicet, tvrdě dřou a někdo přijde s nabídkou na velkou roli za sex a ony na vše kývnou. Jen zároveň vím, že já bych to neudělala.

Dokonce mě to kdysi hodně trápilo, řešila jsem, proč toho nejsem schopná. Stejně tak neumím sednout si komukoli na klín „jen tak“, flirtovat s někým, abych získala výhody. K úspěchu vás stejně dovedou hlavně talent a schopnosti.

Já jsem psala vždycky. Dokonce jsem v devatenácti půl roku studovala na vysoké škole žurnalistiku společně s psychologií. Jenže jsem vše nestíhala s JAMU, herectví u mě vyhrálo. Sama jsem se poté od novinařiny posunula trošku jinam, začala jsem dělat scénáře.

Ano, je to i jeden z důvodů, proč jsem založila ANNA Entertainment. Zatím píšeme s kolegyněmi herečkami seriál a připravuji další projekty. Což souvisí spíš s mou touhou po autorství než se snahou obcházet castingy. Mimochodem, poslední roli jsem dostala bez nich.

Tuhle roli jsem si „zamluvila“ v metru. V roce 2012 jsem se na peronu, na Nádraží Holešovice, potkala s režisérem Šimonem Holým. Právě ho přijali na FAMU, což náležitě oslavil. Začali jsme si povídat. Já se mu po chvíli ostychu přiznala, že jsem herečka, on žertoval, že mě třeba jednou obsadí do filmu.

Tak se stalo, v roce 2020. Právě jsem dopisovala knihu, žila ve světě, kde pro mě po návratu z USA nebyly role, za půl roku jsem natočila snad jednu reklamu. V tu chvíli se Šimon zjevil se scénářem, za čtyři měsíce se točilo.

Když jsem začala chodit se současným partnerem (umělecký manažer Miroslav Helcl - pozn. red.), tak jsme si je pokládali. Ano, asi bychom spolu byli i bez otázek a odpovědí na ně, ovšem takhle to bylo snazší. Rychleji jsme se poznali. Vedle „chemických“ důvodů je totiž pro vztah důležité vidět zásadní věci stejně.

Máte předtuchu, jak zemřete? Pro mě jsou v ní obsažené největší mé strachy. Filmová Marie na ni odpoví: Nevím. Jenže ona spoustu věcí neříká, řeší vlastní psychické problémy. V tomhle se s ní možná protínám. Použila jsem tak pro její ztvárnění nejtemnější místa ze sebe.

Abychom si rozuměly, já nejsem proti intimitě, nevolám po omezení sexuality ve veřejném prostoru, po přísné hyperkorektnosti. Ať se lidé dotýkají, jak chtějí. Ale ať v tom není nátlak, násilí, ať si kdokoli - obvykle muži - neřeší mindráky z dětství, neponižují ženy jen proto, že se s nimi maminky nemazlily...

Sex je krásný, když je chtěný všemi zúčastněnými. A o tom je hnutí #MeToo. Vrátím-li se ještě k Šimonovi a Varům, k našemu filmu. On by na mě kvůli roli vůbec podobně netlačil. Není prostě takový, je laskavý, empatický... a je gay.

Jasně, že jo. Ale to neznamená, že o všem nebudu mluvit. Raději vsadím na své projekty, než bych se tvářila, že se u nás ty věci nedějí. Jednám na rovinu. Nebojím se říkat nepříjemné věci. Podobně vám, trefnými slovy kamaráda, shrnu třeba kvalitu českých seriálů: Je to jako když si najmete astrofyziky a necháte je luštit křížovky...

Raději zůstanu u „astrofyziky“, u herectví tak, jak ho cítím. Teď čekám, co mi s kariérou udělají Zrcadla ve tmě. Jsou pro mě jako Holena, jež mě dala na jakousi mapu, sedm let jsem byla ona, výrazná vedlejší role.

Zrcadla mě snad posunou dál, i když vím, že někteří režiséři mě kvůli názorům neobsadí. Třeba Jiří Strach. Což je důsledek jeho „vtipu“, kdy si oblékl tričko: Je suis Weinstein. Sehnala jsem si na něj číslo a napsala mu, že je to absolutně nevhodné! Vždyť producent Harvey Weinstein byl odsouzený na 23 let vězení za sexuální napadení a znásilnění!

Neříkám, že nemáme žertovat. Ale bagatelizace není vtip. Jsem ráda, že už se tenhle pohled nejen v naší branži začíná víc prosazovat.