Herec Pavel Šimčík: Jen s málo lidmi si povykládám z očí do očí

Samotného mě to zajímá. Snažil jsem se to hledat, ale neznamená to, že jsem něco našel. Když muflony pozoruji, a u krčské nemocnice jich pár běhá, nemohu říct, že bych u nich vyčetl nějakou povahu.

Pár zkoušek padlo na to, rozkrýt povahu muflona. Myslím ale, že se nám ho podařilo uchopit. Dostali jsme malý klíč od autora scénáře Roberta Geislera, že je snílek. Což se nám později přetavilo do mírné rezignovanosti. Ale snění u muflona převažuje.

Jsem. Nevím, zda je to výhoda, nebo ne. Je třeba stát pevně nohama na zemi, což muflon stojí, dokonce všema čtyřma.

Ano, to je moje slavná role.

Zvířete? Mezi nimi je nepřeberné množství charakterových vlastností, člověk se tak snadno v šuplíku neocitne. Já se ani v šuplíku ocitnout nemohu, protože můj stolek v dejvické šatně žádný nemá.

Hraju ho ve hře Miroslava Krobota Brian. Napsal ji na základě příběhu Briana Jonese, zakládajícího člena Rolling Stones, který žil i zemřel v domě, kde pobýval i Alan Alexander Milne, autor pohádky o medvídkovi Pú. Vytvořil zvláštní příběh, ve kterém Brian Jones odchází z tohoto světa. Zvířátka z Medvídka Pú ho na jeho poslední cestě doprovázejí.

Je fakt, že dům, kde vznikne silný příběh o medvídkovi Pú a pak tam zemře rocková hvězda, se stává materiálem k pábení. V té hře se ocitneme ve světě, kde to vše zas tak daleko od pravdy být nemusí a zvířátka oslovují Briana „Kryštůfku". Já hraju zodpovědného, ambiciózního a ustaraného Králíčka, který má na starost, tak jako ostatní zvířátka, aby drogový večírek i odchod Briana Jonese proběhl v pořádku.

Asi jo. Králíček je jinak malý, že? A v pohádce od Alana Milneho to taky není žádný drobek.

To připouštím.

Ani ne. Proto mohu hrát Králíčka. Nikdy jsem to tak nevnímal. Do svých dvaceti let jsem moc vysoký nebyl, spíš normálně, nijak přehnaně. A pak jsem vyrostl skoro naráz. Ve třeťáku na DAMU jsem se už dostal přes dva metry. Bylo mi jedenadvacet, měl jsem za sebou pár rolí a zaznamenal jsem růstový boom.

Měla by, ne? Nevýhoda je v tom, že jen s málo lidmi si povykládám z očí do očí. Mám kamaráda muzikanta, který měří zhruba jako já, a s ním si mohu popovídat na stejné úrovni, i když to zní blbě. Nemusím uzpůsobovat své fyzické proporce nebo poslouchat tím správným uchem. S ním nic neřeším, mohu se uvolnit a být sám sebou. Ne že bych se při rozhovoru s jinými přetvařoval, ale musím pořád zaujímat aktivní postoj. Když se setkám se „svými", vypínám.

Většinou ano. Myslím, že jsem v životě neměl kostým po někom.

U odvodové komise jsem úspěšně splnil deset omezení z deseti, takže mám modrou knížku. V té době jsem už začal trochu růst a měl jsem kvůli tomu cévní problémy. Mám ji zaslouženě, ačkoli v 90. letech minulého století nebylo in chodit na vojnu.

Já to tehdy tak nějak podobně cítil. Ne že bych na vojně přišel o dva roky zbytečnou činností, ale v tom věku mi dva roky přišly jako neskutečně dlouhá doba. U odvodové komise jsem nic nepředstíral, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Hlásil jsem se nejprve na činoherní katedru, kam jsem na přijímačky přišel v teplákách a dredech. Zkoušky jsem neudělal. V komisi seděla Věra Galatíková a Boris Rösner. Připravený dlouhý monolog jsem zakončil slovem nevím. A měl jsem pokračovat. Jenže já se zasekl a fakt jsem nevěděl. Opakoval jsem nevím, nevím.

Pan Rösner se mě zeptal: Tak víte, nebo nevíte? No nevěděl jsem a bylo to. Za tři měsíce jsem to zkoušel na alternativní herectví k panu Krobotovi. Neměl jsem ponětí, kdo to je, neorientoval jsem se ve světě divadla. Tam jsem se dostal.

Ani ne, ale já měl zvláštní exhibicionistické rysy, které jsem u sebe našel ve druháku na gymnáziu. Začal jsem chodit mezi manuálně pracující do hospody a tam se ukázalo, že umím bavit lidi a že mě to samotného baví. Skoro víc než to, co se učím ve škole. Hledal jsem školu, kde se skloubí intelekt, protože mě bavilo poznávat, a komediantství.

Vůbec mi nedocházelo, že existuje DAMU, a tak jsem se přihlásil na jazykovku a udělal si státnice z angličtiny. Nemohl jsem ale nepostřehnout, že na mě lidi reagují, když něco přehrávám nebo se snažím zaujmout glosováním. Takže jsem zkusil zkoušky na DAMU, kam mě vzali.

Při maturitě, neboť mi bylo jasně řečeno, že pokud je neshodím, neodmaturuju. Byly ve stavu, že se daly rozplést, a po maturitě jsem je nakrátko dal zase zpátky. A na jazykovce jsem vlasy ostříhal.

Ale jo, krátce, asi čtyři roky poté, co jsem tam nastoupil. Ale přešlo mě to. Poprvé jsem tam hostoval v roce 1997, kdy mě pan Krobot přijal do svého druhého ročníku. Hostoval jsem v inscenaci Utišující metoda v roli pošťáka. V roce 2000 po úspěšné závěrečné inscenaci Antigona v Disku mi pan Krobot nabídl stálé angažmá do Dejvic.

Myslíte? Je fakt, že jsem se narodil v neděli. Tak to asi bude tím.

Nevím, jaké je to jinde. Ale asi skvělé, protože soubor tvoří úžasné osobnosti, které něco dokázaly a něco znamenají. Denně se mohu ptát, jestli vůbec do takové společnosti patřím.

Jsou to lidi, kteří mají talent, oplývají chutí pracovat a denně se něčím zaobírat. Když chuť pomine, nastoupí někdo jiný a prapor převezme. Střídáme se, a když jeden toho má už dost, nastoupí ti, kteří mají momentálně k dané věci co říct, a tím vlastně vybídnou ty druhé k činnosti, aspoň to tak vnímám. Doplňujeme se.

Ne, to bylo s mladým hudebníkem Vojtaanem, který mě pozval, abych na několika jeho koncertech vystupoval jako předskokan. Nedávno vydal CD a hraje v jednom díle Krmelce.

Hudbě se věnuju. Nedávno měl premiéru film Miroslava Krobota Kvarteto, kde má moje muzika prostor. Trochu rapuju v Zimní pohádce v Dejvickém divadle a tu písničku si pan Krobot vybral do svého nového filmu.

Už ne, to bylo kdysi. Bratr je dvojče. Ale jsme dvojvaječní, takže bratr je menší blonďák.

Petr Zelenka napsal hru o panu profesoru Holém, našem předním vědci, který se zabýval výzkumem nemoci AIDS. Tu začínáme zkoušet v lednu. A natáčíme seriál Zkáza Dejvického divadla. Je o tom, jak Dejvice pokračují ve své kariéře a že ne vše může skončit dobře, čímž to vlastně dobře skončí.