Herec Jan Révai: Vyjádření tělem mi po dlouhé době opravdu chybí

Mnozí si ho spojují především s postavou zákeřného intrikána ing. Roberta Krátkého ze seriálu Velmi křehké vztahy. Pětatřicetiletý Jan Révai ale zvládá mnohem víc přeměn. Hraje totiž ve třinácti divadelních titulech. Jedním z nich je i hra Antonius a Kleopatra, která se právě uvádí na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu v rám ci Letních shakespearovských slavností.

Když si mě před šesti lety zkoušel Petr Kracík v Divadle pod Palmovkou, tak mě viděl, že zrovna čtu Romea a Julii. Nadiktoval mi stránku a chtěl, abych mu přehrál monolog Romea. Takže to bylo asi moje první poznání. Ale v shakespearovské hře jsem si poprvé zahrál až na Letních shakespearovských slavnostech, kde měl v roce 2006 premiéru Othello v režii Petra Kracíka.

Ano. Dostal jsem nabídku do Antonia a Kleopatry pod slovenskou produkcí. Takže jsem svou roli v Othellovi přenechal alternaci, abych mohl jet zkoušet do Bratislavy Agrippu. Na Slovensku měl Antonius a Kleopatra premiéru už loni, v Česku se to poprvé hraje až letos.

Je to nádhera. V každém případě to je úplně jiný prostor a já věřím, že každý, kdo na Hradě začne hrát, si položí otázku, jestli má na to dobře posazený hlas a bude to umět poslat až dozadu. Protože v divadle můžete zašeptat a je vám rozumět. I když herecké šeptání je vždycky hlasitější. Ale pod širým nebem se musí mnohem víc přidat. A byl jsem překvapený, jak i venku to zní a funguje a hrozně se mi to líbí.

Tak text je dejme tomu složitější v tom, že je celý veršovaný. A změna jakéhokoli slovíčka může verš nabourat. Ale Shakespeare má všechny své hry tak nádherně napsané, že se kolikrát herec nechává unášet textem sám.

Asi ano. Ale donedávna jsem o tom nevěděl (smích). Dřív jsem možná zaznamenal nějaký romantický pocit, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo. Ale ty verše… A je jedno, jestli to je Shakespeare nebo kdokoli jiný. Opravdu vzbuzují hezké pocity a člověk poznává i jinou formu vyznání se.

Možná jsem nějaké psal, ale to bylo asi v tomto duchu: Já jsem já, ty jsi ty a my dva jsme my... (smích)

Já si to nepřipouštím. Ale pravda je, že seriál - kromě prázdnin -běží dvakrát v týdnu a pro lidi to může být určité zaškatulkování. Taky je pravda, že i mimo televizi mě potkávají podobné charaktery rolí. Ale já jsem tomu rád. Baví mě to, je to docela zábavné. Přesto doufám, že pokud bude někdo chtít ve mně najít něco jiného a budu se mu zamlouvat, tak to se mnou zkusí. Že mě nenechají jen u Krátkého. Víte, já pořád říkám, že to nejlepší mě ještě čeká. Tak jsem zvědav, jak dlouho to ještě budu tvrdit. (smích)

Já jsem nikdy neměl ambice v tom pravém smyslu. Já měl touhy a sny. A všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo.

Tak když jsem udělal v jednadvaceti konkurz na tanečníka do muzikálu Dracula, ve kterém jsem vlastně začínal, tak jsem byl showbyznysem nasáklý jako houba plná vody. Poprvé jsem viděl ten okolní svět, potkával jsem se s lidmi naší hudební špičky. Tehdy byl muzikál na nějaké úrovni!

Říkal jsem si: Páni, kdybych tančil ještě v nějakém jiném muzikálu, nebo dělal někomu křoví ve videoklipu… Všechno se splnilo. Podobné to bylo s filmem nebo divadlem, se kterými jsem ani nikdy nepočítal.

Vyjádření tělem mi po té dlouhé době opravdu chybí. Ale když jsem byl tanečník, tak mi zase scházelo verbální vyjadřování se. Říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdybych uměl zpívat, mluvit. A dnes, když to dělám, tak jsem tomu rád. Přesto mi pohyb chybí.

Mám ale štěstí, že právě zkouším v Divadle Radka Brzobohatého hru Tančírna. Sice tam mám roli, ve které se moc netančí, ale je bezvadná. Těším se na to. Premiéru budeme mít v září. A třeba ještě něco přijde, kde bych si mohl zatancovat pořádně.

Tohle bych asi přirovnal k chlapovi. Má ženu, může ji mít krásnou, dokonalou, ale vždycky bude toužit po tom, co doma nemá… Takže tanečník sice ze sebe vydá strašně moc, kolikrát po fyzické stránce mnohem víc než herec, přesto má pocit, že verbálně by to sdělil lépe.

A obráceně to funguje zrovna tak. Herec, když vidí, jak krásně se tanečník umí hýbat, připadá mu to pochopitelně hezčí, protože na oko to je něco jiného. Je vidět ten drive. Herectví je o jiném nasazení, ale ve své podstatě to je hodně podobné.

Pokoušel jsem se učit zpívat, ale narazil jsem na své limity. Říkal jsem si, že s tím, co zvládnu, opravdu nemůžu dostávat větší role. Navíc v muzikálech, které se zrovna dělaly, a bylo jich plno, jsem neviděl další uplatnění, neviděl jsem v nich žádný vývoj. Tady je dnes deset let stejná tvorba se stejnými lidmi dělaná stejnou formou a mě to prostě přestalo bavit. A když jsem měl možnost pracovat v činohře? Byl bych hloupý, kdybych toho nevyužil. Herectví mě začalo bavit. Hlavně jsem viděl zase nové naděje, nové touhy, možnosti.

… a letos točím znovu ruský film. Je to o špionážích, KGB, podle skutečné události z padesátých let. A nehraju nikoho jiného než zase sígra, takového zrádce.

Asi ano. (smích) Loni to pro mě bylo velmi vtipné. Natáčeli jsme dvě akční scény na Sahaře v Tunisku a pak také pár věcí v Praze. Já měl pomalu nejvíc natáčecích dnů, přitom ve filmu řeknu jen jednu větu. 

Ne. Den předtím začnu většinou o představení přemýšlet a v duchu si úryvkovitě sjedu text. Herec ale většinou vychází z podnětů buď té druhé osoby, nebo ze situace. Takže to naskakuje samo. Samozřejmě jsem někdy měl okno, ale nikdy se mi nestalo, že bych tam hodil něco z jiné hry.

Myslím, že už jsem za limitem (smích) Ale pokud stíhám hrát, tak proč ne? Limitem se zabývám ve chvíli, kdy mi přijde, že to začíná být nezodpovědné vůči ostatním hrám. Ale třeba Boris Rösner odehrál pětadvacet - kolikrát i víc -představení měsíčně. Do toho učil na DAMU a chodil zkoušet. To je prostě herecký život.

V momentě, kdy něco zkouším, tak jsem od rána do odpoledne na zkoušce a pak buď odjíždím na zájezd, točím, nebo si jedu zajezdit na koni a večer zase běžím hrát divadlo. Takže to bývá časově náročné. Ale v momentě, kdy už nezkouším a jen večer hraju, tak mám v podstatě celý den volno.

Zní to jako klišé, ale řekl bych, že ve statistikách se opravdu potvrzuje, že si chlapi k sobě hledají partnerky, které se minimálně něčím přibližují maminkám. A já to mám asi stejné. Moje manželka je rodinný, akční typ - stejně jako moje maminka. Stojí si za svým názorem a dokáže mě podržet. V tomhle jí je podobná.

Ano, byli jsme tam na Silvestra. Ale Paříž byla pro nás překvapivě nudná. Samozřejmě bylo fajn, že stojíte na hlavní třídě Champs Elysées, okolo vás je plno lidí a všichni se objímají, volají, popíjejí. Ale já čekal s připraveným foťákem nějaký obrovský ohňostroj, žádný jsem však nenašel. Říkal jsem: Sakra, co je? To u nás v Přílepech je větší... Pak v jednu zhasla Eiffelovka, trochu nás taky vypekli s metrem, protože nám místní říkali, že bude jezdit celou noc, ale ve dvě, když jsme chtěli odjet, metro už bylo zavřené. Taxi nebylo možné zastavit, takže jsme na Silvestra šli celou Paříží pěšky skoro až do hotelu. Nakonec jsme si chytili ranní autobus.

(smích) Názor máme naprosto rozdílný.

Ženská chce mít mužského jen pro sebe, kdežto chlap by klidně skousnul mít šest manželek, pokud by je teda uživil.

Tím jsem nechtěl říct, že je potřebuju (smích). Žít ale v zemi, kde by to šlo, tak bych se tomu třeba nebránil. Ale to jen v uvozovkách, protože vím, že to nejde… Já jsem prostě hodně svobodomyslný. Některé názory neodsuzuju.

No právě.

Nevím. Možná proto, že východ je v mnohém pro nás mystičtější, vzdálenější, a tudíž víc okouzluje než křesťanství. A buddhismus je hlavně o toleranci a je svobodomyslnější.

To je otázka… Každý má určitě šanci. Jestli se může napravit, je druhá věc.

Ve svých nejkrizovějších chvílích. Ve chvílích, kdy byl čas přemýšlet.

Asi bych k ní znovu našel cestu, protože dnes se všechno napíchne na počítač a vymění. Mám pocit, že se už ani neopravuje. Takže to by asi nebyl problém. Otázka je, jestli bych chtěl.