Článek
Zajímaly vás jako malého kluka pohádky Boženy Němcové, nebo pro vás byly v době vašeho dětství už příliš zastaralé?
Její pohádky jsem moc nevyhledával, vlastně vůbec žádné. Samozřejmě jsem jako dítě při návštěvě u babičky viděl ještě v černobílé televizi film Babička, ale jinak jsem se s Boženou Němcovou v dětství míjel.
Jenom ta povinná četba ve škole vás asi neminula.
Tak to si asi všichni umíme představit, jak to s ní ve školách bylo a asi leckde ještě je. Navíc já jsem už odmalička učitelům „jemně naznačoval”, že nemám rád, když mi někdo něco nařizuje, potom se mi do toho moc nechce...
Co jste tedy rád četl?
Jako první knížku jsem přečetl kuchařku Sto receptů, jak vařit brambory. Potom to byl Londonův Bílý tesák, kterého jsme tehdy četli všichni.
A vařil jste pak ty brambory?
První jídlo, které jsem uvařil úplně sám, byly právě brambory se smetanou a s petrželkou, které nám dělala babička. Brambory mi totiž moc chutnaly a skoro nic jiného jsem tenkrát nejedl.
RECENZE: Nejzajímavější postavou seriálu Božena je Josef Němec
Vypadá to tedy, že jako dítě jste asi moc velký čtenář nebyl. To je docela zvláštní u člověka, který se nakonec stal hercem...
Bavilo mě ale číst rusky. Líbilo se mi to písmo, bavilo mě luštit azbuku, byla to pro mě taková dobrodružná hra. Ale literaturu jako takovou jsem začal skutečně vnímat, až když jsem objevil Ladislava Klímu, jeho Vteřiny věčnosti.
V pubertě mě ale nejvíc oslovil Václav Hrabě a J. H. Krchovský. Inspirovalo mě to k psaní vlastních básní a textů k písním. V tomhle věku na sebe nenahlížíme ještě tak sebekriticky jako později, takže když jsem tehdy začal objevovat cestu k umění, naprosto mě to naplňovalo.
Asi před dvěma lety Jan Hájek přijal větší roli lékaře v seriálu Ordinace v Růžové zahradě.
Tihle tři pánové a naše učitelka češtiny na gymnáziu Božena Fronková mi otevřeli cestu k literatuře a umění vůbec.
O Němcové dodnes panuje řada mýtů. Jakou jste měl představu o jejím vztahu s Josefem, než se začal natáčet seriál? Přiznám se, že dokud jsem si nepřečetla Josefův životopis od historičky Magdaleny Pokorné, myslela jsem si, že to byl suchar a maloměšťák.
I mně oči otevřela právě až tato kniha Magdaleny Pokorné, Neobyčejný muž neobyčejné ženy. Totálně rozbourala můj předsudek ze školy, že Josef neměl s Boženou moc společného, jen seděl doma, čekal ni a občas ho popadl vztek a zmlátil ji.
Oba měli stejné ideály, které nabourávaly tehdejší konvence, a to je i silně sbližovalo
Jako muž byl tehdejšími společenskými konvencemi a zákony určitě hodně ovlivněný a mějme i na paměti, že si Barboru namluvil, když jí bylo kolem sedmnácti let. Ženy v tom věku tehdy rodily děti a on byl, myslím, určitě přesvědčený, i přes její vzdorovitost, která k tomu věku patří a která ho asi i dost přitahovala, že si ji převychová k obrazu svému. Jenže z ní se začala klubat silná osobnost...
Ale oba měli stejné ideály, které nabourávaly tehdejší konvence, a to je i silně sbližovalo.
On opravdu nebyl jen zatrpklý, zahořklý a ukřivděný, v jeho dopisech je jasně znát jak láska k ní, tak k rodině, k dětem a vnukům. Osobnost i literární talent Boženy začal ctít.
Ona ho svojí touhou po emancipaci a těmi svými milostnými eskapádami z toho jeho maloměšťáctví vlastně vytáhla. Pro muže tehdejší doby to přitom nebylo vůbec snadné a na jeho charakteru moc oceňuji, že se s tím smířil. Němcovi se nakonec stali pro tehdejší společnost i inspirativním, nekonvenčním párem.
Když jsem knihu dočetla, málem jsem zapomněla právě na to, že Boženu občas zbil, tak dobrý dojem na mě udělal. S touto jeho rozporuplností si proto dodnes nevím rady. Pokud měl po celý život problém s násilím, muselo to mít nějakou hlubší příčinu. Jak si to vykládáte vy?
Je to celoživotní, negativní stránka jejich vztahu a nejde se na ni úplně dívat dnešníma očima. Společenské normy, které ho také ovlivňovaly, byly totiž tehdy jiné.
„Když budou ženy po celém světě dostávat stejné šance a stejný prostor jako muži, věřím, že se nám chlapům ve spoustě věcech uleví.“
Mně přijde, že to byla z jeho strany spíš impulsivní reakce na různá zklamání a ponížení, která zažíval třeba kvůli jejím nevěrám, než že by to byl psychopat či manipulátor, který se v tom vyžívá. I jeho to trápilo, omlouval se, a vždy se pokoušeli k sobě znovu najít cestu.
Z jeho dopisů taky nevyplývá, že by pak Boženě nepřál úspěch, nebo jí dokonce záviděl její literární talent, jak se někdy říká. Vždyť on na ni byl naopak hrdý! Určitě byl nakloněný tomu, že Božena bude psát, že ji český národ potřebuje. Jenže pro něj osobně měly zároveň velký význam děti a rodina. Takže musel být i zklamaný, když se rodinný život nedařil podle jeho představ.
Oba měli své důvody, proč se nějak chovali.
Vzpomínám si, že jí psal, jak je na ni pyšný ne proto, že je slavná, ale protože je taková, jaká je. Že žádnou jinou takovou ženu nezná...
Právě skrz korespondenci můžeme vidět do nitra obou manželů. A v jeho dopisech je znát nejenom láska, ale i obdiv k ní jako ke spisovatelce. Ano, myslím, že to pro něj nebylo lehké, ale nakonec uznal, že si vzal neuvěřitelně schopnou ženu.
Manželství opravdu šťastné neměli, přesto bylo v jejich společnosti ostatním lidem dobře. Svědectví o tom se objevují opakovaně. Němcovi byli totiž jedním z prvních párů, které sdílely ideály rovnosti. Jejich vztah byl nekonvenční, pro ostatní byl v tomto ohledu vzorem. Ale sami to svoje prvenství v podstatě odskákali.
Manželství Boženy Němcové? Bylo lepší, než jsme si mysleli
Vy jste především divadelní herec. Pokud jde o film, měl jste velký úspěch před pěti lety díky roli ve filmu Kobry a užovky a v televizi je právě Josef Němec jedna z vašich největších rolí.
Zatím jsem toho ještě moc nenatočil, ale hrozně mě to baví a jsem za tuhle příležitost rád, protože když žádnou nedostanete, těžko sbíráte zkušenosti. Jsem proto i velice vděčný za tu velkou plochu, kterou Josef Němec dostal.
Přiznávám, že ještě na castingu jsem měl podezření, že autorky a režisérka ho pojmou právě jako tyrana a vedlejší postavu. To byly ale pouze dva obrazy z celého scénáře.
Nedokážu pochopit třeba to, že v 21. století mají ženy za stejnou práci pořád nižší plat než muži
Když jsem tu šanci nakonec dostal a scénář si přečetl, moje radost byla dvojnásobná, protože jsem tušil, že se chystá nejen film o Boženě jako spisovatelce, ale taky o Josefovi, bez něhož by se ona nestala tou Boženou, kterou známe dnes.
S Aňou Geislerovou jako manželé Josef a Božena Němcovi v nové televizní minisérii Božena.
Hodně jsem se toho při téhle práci naučil a uvědomil jsem si, jak moc mám rád tu „školu života“, kdy je důležité, s kým a s jakou látkou se člověk potká.
Němcová snila o tom, že by se jí za dvě stě let žilo líp. Myslíte, že měla pravdu?
Postavení žen je dnes určitě lepší než tenkrát, ale pořád to není moc dobré. Nedokážu pochopit třeba to, že v 21. století mají ženy za stejnou práci pořád nižší plat než muži.
Když budou ženy po celém světě dostávat stejné šance a stejný prostor jako muži, věřím, že se nám chlapům ve spoustě věcech uleví. Myslím, že by to pomohlo hlavně v politice.
Pro mě bylo dlouho na prvním místě divadlo a do značné míry mi rodinu nahrazovalo
Šel byste i na rodičovskou?
Šel bych rád, nemám s tím problém, představit si to umím. Ale především si myslím, že by tátové neměli chybět u výchovy starších dětí, jak se to ještě často děje.
Před časem jste zmínil, že jste začal „činit kroky”, abyste mohl mít v budoucnu rodinu, což znamenalo změny životního stylu. Je to pro vás stále důležité téma?
Je. Pro mě bylo dlouho na prvním místě divadlo a do značné míry mi rodinu nahrazovalo. Když jsme točili seriál Labyrint, hodně mi pomohl Jirka Langmajer, se kterým jsem se během natáčení bavil o herecké práci, o divadle a o životě v něm.
Je mi hodně blízký, protože do toho dává všechno, a mám pocit, že jsem na tom byl stejně jako on kdysi, kdy člověk hraje do roztrhání těla téměř každý den. Jenže to není vůbec zdravé. Cílem herce přece nemá být zničit se. Kdo to dřív pochopí, vyhrává! Mě před tím Jirka varoval a já mu za to moc děkuju.
U vás hraje roli asi i zdravotní hledisko, jako epileptik musíte nejspíš víc dbát na to, abyste se nepřetěžoval.
Vždyť i proto jsem se z divadla trochu stáhl. Nechtěl bych zůstat v angažmá do důchodu, nerad bych někde trčel jako v zoologické zahradě, to bych si připadal jako parazit. Trénuju otužování, začal jsem zase jezdit na kole, vyplavuju endorfiny, je mi dobře. Zároveň mě láká zůstat v branži, ale nemusím přitom nutně stát na jevišti.
Asi před dvěma lety jste na delší dobu nastoupil do Ordinace. Souvisí to nějak s vaším rozhodnutím změnit styl života?
Souvisí. Seriál mi přinesl i nějaký životní řád, kromě peněz, kvůli kterým do toho člověk jde. Protože jsem brzy vstával, chodil jsem i brzy spát.
Máte teď v plánu nějaké další natáčení?
Pár věcí, na které se těším, mám, ale nerad bych je zakřiknul. Snad ale nezakřiknu film Poslední závod o Hančovi a Vrbatovi. Zároveň bych se chtěl pustit do spolupráce s lidmi, kteří se angažují v osvětě kolem epilepsie a snaží se o její demytizaci.
Nechtěl bych být jen tváří pro veřejnost, ale opravdu bych rád spolupracoval. Myslím, že právě v téhle oblasti bych mohl být platný.
