Herec Denny Ratajský: Kroj nevnímám jako přežitek, cítím se v něm dobře

Sice jsem vyrůstal v Brně, ale jsem slovácký patriot a k svému rodnému kraji mám stále silné vazby. Celá moje rodina si pořídila kroje, včetně ženy a dětí. Pravidelně jednou za tři roky chodíme v krojovaném průvodu při jízdě králů u nás v Hluku.

Jako dítě jsem byl živější, a tak mě rodiče přihlásili na různé sporty, aby usměrnili moji energii, jak se teď říká neboli abych se vyřádil, jak se říkalo tehdy. Chodil jsem i na fotbal a docela mi to šlo. Jenže je to týmová hra a já chtěl hrát sám za sebe. Tak jsem zkusil tanec.

Prošel jsem různé druhy, od společenských tanců až po balet. Zjistil jsem, že individuální činnost mi vyhovuje nejlíp. Pak jsem se dal na step a u toho už zůstal. Bylo mi asi devět a fakt jsem dřel, čtyřikrát týdně dvě hodiny. Byl jsem v něm docela dobrý.

Ještě nedávno jsem učil step na konzervatoři, ale vzhledem k množství práce nemám čas se mu věnovat naplno.

To jistě ano.

Protože to vnímám jako úžasnou tradici. Jsem k ní veden z rodiny a připadá mi normální ji ctít. V podobném duchu se snažím vést i své děti, i když z Prahy je to těžší. Kroj nevnímám jako přežitek, cítím se v něm dobře a jednou za tři roky ho na sebe při jízdě králů rád obléknu.

To není. Vyjde na desetitisíce. Navíc jeho údržba, o kterou se stará moje mamka, je velmi náročná. Svým rodičům vděčím za mnohé! V dnešní době to už nemá ani kdo šít, takovou záležitost musíte objednat i rok dopředu.

Ne, ze Zlína. Trochu jsem ji do toho dění u nás navezl. Nebránila se.

To taky souvisí se stepováním. Otec mi dělal manažera a pochopil, že v zahraničí, kam jsem často jezdil na soutěže, by bylo lepší, abych měl mezinárodní jméno. Původní, Zdeněk, se moc dobře nevyslovovalo. Takže mé jméno teď zní Zdeněk Denny Ratajský, což mám i úředně zaneseno v občance.

Ve staročeštině rataj znamená oráč, rolník. Je fakt, že jako malý kluk jsem o prázdninách chodil často na pole sbírat okurky nebo brambory.

Na rok a půl do divadla v Ostravě. Pak jsem odešel do Prahy, do Divadla Na Fidlovačce, no a teď působím na Vinohradech. Pořád jsem úzce spjat i s Městským divadlem v Brně, kde jsem v průběhu let často dělal i choreografii a hostoval. Mám k němu vřelý vztah, protože jsem tam při studiích poprvé přičichl k divadlu.

Především se stepem. Choreografii jsem nevystudoval, ale vědělo se, že se věnuju tanci, a tak mi začaly chodit nabídky, které s tím souvisely.

K Praze rozhodně nepřátelský vztah nemám, ale je pravda, že na Moravu vyloženě utíkám. Vážím si toho, že můžu pracovat v Praze, každému se to nepoštěstí, a já si vždy přál tu být. Kořeny mám ale tam. Su chlapec z Moravy a určitě se tam jednou vrátím.

Mám ji moc rád. Krátce před její premiérou jsme nazkoušeli také Hostinec u kamenného stolu, což je z podobného období. Mám jej ve velké oblibě. Dobře se v něm cítím a mám pocit, že mi i sluší. Je to pěkná doba, bezelstná a čistá. Nijak zvlášť jsem ale filmová zpracování těchto knih nestudoval, a to záměrně. Nechtěl jsem, aby mě třeba pan Nový ovlivnil. Představení Eva tropí hlouposti má za sebou snad dvě stě repríz a pořád se hraje.

Tam jsem hrál třeba Salieriho, ale je to smutné, neboť hra Amadeus měla nedávno derniéru. Film jsem viděl stokrát, nešlo ho nevidět. Ale k Salierimu jsem přistoupil po svém.

Musím poznamenat, že tu roli jsem převzal po vynikajícím Jirkovi Dvořákovi, takže to nebylo lehké, zvlášť když jako záskok jsem měl jen minimum času na zkoušení. Obdivuju herce, kteří chodí roli nastudovat například do psychiatrické léčebny, aby poznali lidi a prostředí. Já to tak nemám. Roli si tvaruju v sobě. Z aktuálního repertoáru bych zmínil krásnou roli Johna Halea v Čarodějkách ze Salemu.

Samozřejmě, dost si na něm zakládám. Ne že bych byl seladon či narcis, ale rád se oblékám podle různých příležitostí. Hodí mě to do jiného pocitu.

Zrovna nedávno jsme si o tom povídali s dcerou. Stěžovala si, že je nervózní z plaveckých závodů. Prozradil jsem jí, že já jsem nervózní pořád, před každým vystoupením, i v třiceti osmi letech. Je to ale zdravá nervozita a souvisí se zodpovědností. Při menší roli je slabší, ale stejně mě ten stres někdy štve.

Rozhodně ano. Na jevišti obzvlášť a jsem moc rád za tyto příležitosti. Pokud mám volno, vypnu. Úplně. Nejvíc si odpočinu u televize, kdy všechno vypustím a jen tak ležím.

Jasně, každý malý kluk si přeje být hasičem nebo popelářem, ne? Pro mě to bylo splnění snu i výborná zkušenost. Ale vůbec hasičům nezávidím! Jsem rád, že si na ně jenom hraju.

Hned zpočátku jsem zachraňoval ze stromu kluka. S mým strachem z výšek! Ale nedalo se nic dělat. Jako kominík v muzikálu Mary Poppins chodím na jevišti Městského divadla Brno několik metrů nad zemí a hlavou dolů. Snažím se s tím ale pracovat, a dokonce jsem přede dvěma lety skočil padákem, abych ho překonal.

Ne!