Článek
Režisér Viktor Tauš vyprávěl historku, jak vás obsadil do minisérie Zrádci. Prý jste přišel na casting a řekl: „Já jsem Cyril Dobrý, a právě mě vyhodili z DAMU.“ Líbilo se mu, že jste na tu roli dealera pervitinu přiměřeně drzý. Připadal jste si tak v ten moment?
Nepřipadal, byl jsem hrozně nervózní. Na každém castingu jsem nervózní a ani se neumím tvářit, že jsem v klidu. Ptali se mě taky, co mě zajímá a co rád dělám ve volném čase, a na to se dost špatně odpovídá. V tu chvíli ze mě vypadlo, že mě právě vyhodili ze školy. Večer mi pak volal Viktor, že tedy spolu budeme točit. Vůbec jsem nevěděl, že to bude tak velká role.
Znal jste jeho práci?
Televizní? Modré stíny a Vodníka, za kterého teď dostal Českého lva, znám. Jinak ale českou televizní tvorbu moc nesleduju, vlastně to ani nestíhám.
Nedivím se, samotné mi připadá, že televize točí spíš pro starší a konzervativnější publikum.
Ono se to naštěstí mění. Přesto jsem se divil, že Zrádci vůbec vznikli. Neumím si představit, že by třeba ještě před pár lety prošlo, jak v nich mluvíme. Dělal jsem všehovšudy jen dva postsynchrony, a když to teď slyším, přijde mi, že se bavíme s kamarádem v hospodě. Působí to přirozeně, současně a civilně.
Kamera Martina Douby někdy vypadá jako video z internetu, které někdo natočil na mobil. Odsejpá to, a pak se najednou objeví kontrast se situacemi, které jsou obrazově zpracované jinak. U prvního dílu jsem měl sice trochu problém si na to zvyknout, jak je to rychlé, ale po nějakých dvaceti minutách mi to najednou přišlo skvělý.
Minisérie Zrádci přišla s netuctovou, provokativní formou
Když vás tak vidím a slyším, jak rychle mluvíte a nevydržíte v klidu, napadá mě, že jste možná režiséra zaujal spíš temperamentem než drzostí.
Mám sklony mluvit rychle pořád, to je pravda. Když se slyším ve Zrádcích, uznávám, že je mi tam někdy i špatně rozumět. Říkám si, jestli jsem se neměl víc snažit. Jenže potom by to zase nevyznělo tak autenticky.
Co vás napadá, když se vidíte v televizi?
Nemůžu se ani poslouchat, ani se na sebe dívat, stydím se. Nejhorší na tom je, že pak už s tím nic neuděláte. Říkáte si, tohle bych dnes udělal jinak, ale nejde to. Na rozdíl od divadla už je to zakonzervovaná věc. Ale moc rád sleduju Slávu Pecháčka!
S Miloslavem Pecháčkem ve Zrádcích jako dealeři pervitinu.
Přijde mi, že je úplně ze všech nejpřirozenější, i když není herec a je zvyklý být spíš za kamerou. Moc příjemně se na to kouká a bylo fajn s ním spolupracovat.
Takže vás vedle něj opustila nervozita?
Přesně, ale oni byli všichni moc milí a vstřícní. Pro mě bylo do poslední chvíle nepředstavitelné, že budu jako neznámý mladý herec hrát vedle Vaška Neužila, Lenky Krobotové, Pavly Beretové, Elišky Křenkové, nebo pana Bareše…
Byla to pro mě velká čest a zároveň to bylo fajn, protože všichni jsou úplně normální a taky neuvěřitelně vtipní.
Z natáčení je člověk víc utahanej než z „dvanáctky“ na dílně.
A hlavně s Viktorem to všechno skvěle funguje! Když jsme pak jeli točit do Polska, přišlo mi, že jsme skoro jako vojenská jednotka, kde každý přesně věděl, co má dělat a jak to má vypadat. Pro mě to byla velká škola, bylo to poprvé, kdy jsem byl schopen vnímat to všechno vcelku.
Dá se tedy říct, že vám filmování otevřel až Viktor Tauš – svým způsobem práce?
Asi za to opravdu může on, protože kolem toho umí udělat hotový tornádo. Něco podobného jsem ještě nezažil. Bylo to myslím asi padesát natáčecích dní, ale celkově to trvalo asi půl roku, protože jsme se ještě dlouho předtím scházeli a připravovali se.
Nebyl to ten typ natáčení, kdy přijedete ráno v šest hodin, navléknou vás do kostýmu a jdete na plac. Šlo se nejdřív na lokace a tam se třeba tři hodiny zase zkoušelo. Hodně to připomínalo divadelní způsob práce. Jenže je z toho pak člověk víc utahanej, než když maká dvanáctky na dílně.
Vy víte, jaká je dvanáctka na dílně?
Jasně, máme s kamarády truhlářskou dílnu. Začali jsme už na DAMU, a protože peníze na divadle moc nejsou, pokračujeme. Teprve teď, po natáčení Zrádců, jsem pochopil, z čeho byl táta unavenej.
Když se někdy zmínil, často jsem si v duchu říkal: Vždyť tě odvezou, přivezou, najíš se, pak to natočíš… tak z čeho jsi unavenej? Teď už to vím. Člověk na to filmování potom taky pořád myslí, začne si v podstatě nosit práci domů, žije v té roli, a pak se i chová jinak…
Ono je tohle i na divadle, ale tam to trvá tak dva měsíce během zkoušení. Pak se odehraje premiéra a tohle náročné období končí. Po Zrádcích mi ale trvalo ještě asi dva měsíce, než to ze mě spadlo.
Karel Dobrý: Mám špatnou minulost a přijatelnou přítomnost
Odchodu z DAMU tedy asi nelitujete… Vypadá to, že není důvod, i bez dokončené školy můžete hrát to, co vás baví.
Je to dokonce naopak. Celé svojí školní kariéry zpětně lituju. Jak jsem brzy odešel z domova a nemám maturitu, nemohl jsem na DAMU stejně udělat bakalářskou zkoušku. V té době jsem tam ale zároveň taky už moc nechodil, protože jsem dělal jiné věci, potřeboval jsem pracovat…
S Kryštofem Krhovjákem v inscenaci Vladař, kterou uvádí Divadlo Komedie.
Proto mě vyhodili. Nejsem zrovna příkladem vzorného studenta, ale musím říct, že škola mi umožnila uvažovat o věcech tak, jak jsem o nich do té doby nepřemýšlel.
Zpětně si myslím, že jsem si mohl vybrat víc věcí, které by mě zajímaly, mohl jsem víc chodit na přednášky a vůbec se o to víc zajímat, což se bohužel nestalo. Byly to divoký roky.
Takže na DAMU jste maturitu pustil z hlavy, i když vás přijali jen s podmínkou, že si ji doděláte.
Já ji pustil z hlavy mnohem dřív a už jsem ji tam zpátky nedostal. Po základce jsem šel na francouzské gymnázium, tedy na školu, která bohužel nebyla pro mě. Táta mě varoval, protože já byl vždycky trojkař a moc jsem se neučil.
Chodil jsem pak za školu a propadl z francouzštiny. Navíc jsem měl už tehdy pocit, že se musím osamostatnit a živit se sám. A teď toho lituju. Když je člověk mladý, má možnost chodit do školy a nemusí přemýšlet o tom, jak zaplatí nájem a co bude dělat, měl by to využít. Měl jsem se buď zakousnout a gympl dodělat, nebo předtím jít na učňák, jak mi radil táta.
RECENZE: Zrádci. Pervitin, mafie a práskač, který má rád mámu
Nechtěl jste?
Tehdy jsem to viděl tak, že přece nebudu někde házet lopatou. A nakonec mě ta práce rukama začala bavit.
Na druhou stranu jste ale získal dřív životní zkušenosti, které bývalí spolužáci tehdy neměli.
Ale prosím vás, nájem je zkušenost, která jednou čeká každého, a já si ji tenkrát opravdu mohl odpustit. První byt jsem měl už v sedmnácti.
Aha, takže rodiče byli přísní a průšvihy ve škole netolerovali.
Samozřejmě mi vynadali, ale odstěhovat jsem se chtěl sám.
To jste se opravdu naprosto osamostatnil?
Snažil jsem se. O víkendech jsem si ale chodil domů prát, protože na pračku jsem neměl peníze… Máma taky používá jednu aviváž, moji oblíbenou, a tu jsem jí tajně krad. Promiň, mami!
Rodiče Cyrila, Tereza Hrzánová a Karel Dobrý. Na loňských cenách Český lev získal Karel Dobrý sošku za hlavní roli ve filmu Hastrman.
Jste z herecké rodiny, z obou stran, vaše maminka Tereza Hrzánová navrhuje divadelní kostýmy. Jak moc jste v pubertě řešil, jestli se máte taky dát k divadlu?
Vyrůstal jsem po divadlech, líbilo se mi tam. Dobré představení vás může odnést úplně někam jinam, zapomenete na všechny ty normální věci, kterými žijete, měl jsem rád i to prostředí…
Jako kluka mě táta bral na zahraniční natáčení, měl jsem i pár drobných rolí. Ale když mi pak bylo čtrnáct, myslel jsem si, že se herectví nikdy v životě věnovat nebudu.
Později mi to ale najednou znovu přišlo jako zajímavý svět. Když jsem se pak rozhodl pro DAMU, hodně mi pomohla Majda Sidonová. Je to kamarádka mojí maminky a má stejně starého syna Nathana Němce, vyrůstali jsme spolu.
Dost mi pomohl i Petr Jeništa, který byl v té době v angažmá v Divadle Na Zábradlí. Za to jim moc děkuju, jen díky nim mě pak na DAMU vzali.
Byl táta rád, že jste se na ni přihlásil?
Nebyl.
Co vám na to řekl?
Že je to hrozná, těžká práce.
Pravda je, že on odešel před pár lety z angažmá v Národním divadle, protože to cítil už jako moc velkou zátěž.
Tak to ví nejlíp on sám… Nerad bych ho naštval, aby pak neřekl, že vyprávím do novin nějaké bláboly! (smích)
A myslíte, že měl pravdu?
Podle mě je důležité, aby člověka práce bavila. V divadle si opak nemůžete dovolit. Člověk tam musí být fyzicky přítomen, a pokud ho to představení nebaví, nesmí to na sobě nechat znát.
To je určitě náročné, a jestliže se do takové situace dostanete, je to i dost velký průšvih. Proto je tak důležité vybírat si věci, které člověka zajímají. Herec navíc pracuje sám se sebou, se svým tělem, nemá nevyčerpatelné zdroje. Hrát příliš intenzivně se moc dlouho nedá.
V truhlárně si od divadla odpočinete.
Jo, to jo. Emočně je to na týden dobré, ale po týdnu se začnou ozývat klouby a záda, a to účetnictví a faktury taky nejsou med.
Takže jste vlastně rozpolcený. Herec truhlář.
Ne, to už je Standa Majer, takže já jsem herec svářeč!
Počkejte, vy máte svářečské zkoušky?
Nemám. Sice jsem je chtěl, ale jsou dost těžké a naprostou většinu z toho, co bych musel umět, bych nakonec stejně nevyužil. Plánovali jsme si je s kamarádem Nathanem udělat, protože jsme potřebovali svařovat nějaké konstrukce.
„Nájem je zkušenost, která jednou čeká každého, a já si ji tenkrát opravdu mohl odpustit,“ vzpomíná Cyril na své divoké roky.
Jenže když jsme viděli všechny ty bezpečnostní předpisy, autogeny, plyny, a jak to všechno vybuchuje, šli jsme od toho radši dál.
Co by si od vás člověk mohl nechat vyrobit?
Všechno možné, nábytek, dřevostavbu, terasu, cokoliv.
Tenhle váš dvojí život má i další výhodu. Nejste finančně závislý na divadle a můžete hrát jen v tom, co vás zajímá.
Nejsem, a dokonce jsem se už dostal do situace, že mi reprízy zaplatí nájem! A to je tedy příjemná změna.
Myslíte, že jste zdědil po mamince i nějaké výtvarné nadání? Zajímají vás třeba dřevořezby?
Ne, to ne, ale lákalo by mě spíš to ozdobné kování, které tady vidím všude kolem. (K rozhovoru jsme se sešli v kavárně Lucerna.) Tady možná spojitost s mamkou bude, protože ona má hodně ráda secesi a art deco.
Zdědil nějaké herecké geny i váš bratr Diviš?
Herecké ne, ale právě ty výtvarné. Nejdřív maloval, potom dost kreslil a teď tetuje. Dělá opravdu super kérky! Dřív jsem se mu posmíval, že bude počmáranej, ale vypadá to moc dobře. Je jako chodící galerie.
Vy máte ještě starší nevlastní sestru Johanu, z tatínkova prvního manželství. Táhne ji to taky k divadlu?
Ona je spíš cestovatelka, jezdí po celém světě. Momentálně je sice doma, v Praze, ale když jsem s ní naposled mluvil, zmínila se, že už by ráda zase někam odjela.
Není to pro vás inspirativní?
Mě cestování taky láká, ale protože tady mám práci, odjet na dlouho vlastně ani nemůžu. Musel bych řešit, kdo za mě převezme dílnu, truhlárna si musí udržovat odbyt… Asi jsem tu příležitost sebrat se a někam na dlouho odjet už prošvihnul.
To zní trochu smutně. Aspoň jste si to kdysi zkusil, ne? Ještě na střední škole jste prý odjel do Singapuru a pak do New Yorku a zkoušel jste se živit jako model. To už byste nechtěl?
To už ne. Ale mohl bych si třeba sbalit truhlářské nářadí a vyrazit do Kanady. To by se mi líbilo.
