Článek
Na obřad v pražské restauraci Soho snoubenci připluli po Vltavě lodí, hosté přijeli historickou tramvají, svatební pochod jim zahrálo kvarteto Hlavsa Orchestra a slavnostní akt vedla bývalá ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková.
„Tento obřad je především o odvaze. Yemi a Jaromír chtějí, aby veřejnost věděla, že se mají rádi a patří k sobě. Být gayem není snadné. Rodina a okolí to nemusí přijmout a veselka často vůbec nepřichází v úvahu. Proto jsem ráda, že jim dvěma se to podařilo,“ řekla současná manažerka národního programu boje proti HIV/AIDS, ve kterém se Yemi velmi angažuje.
Mladíci byli oblečeni v černobílých modelech nejnovější kolekce Moschino, Gucci a Gaultiér, které jim z New Yorku přivezl Ty Hunter, osobní stylista zpěvačky Beyoncé. Toho Yemi poznal při svých cestách do Ameriky. Svatební noc novomanželé strávili v prezidentském apartmánu hotelu Hilton Prague.
Ženich žil s ženami
„Nejdřív jsme o svatbě mluvili v žertu. Ale po téměř čtyřleté známosti jsem nakonec chtěl náš vztah potvrdit i úředně. Jaromír je mi velkou oporou, hodně se o mě stará, pomáhá mi osobně i pracovně. Chtěl jsem, aby byl zabezpečen v případě, že by se mi něco stalo. Nevím, jak by se s ním potom vypořádávala moje rodina. Jaromír není kariérista, vyhovuje mu klid a ústraní a asi by ani nebojoval. Toho jsem se bál, a proto jsem na Vánoce požádal o jeho ruku přítelovy rodiče,“ řekl mi Yemi den před obřadem.
O rok mladší Jaromír vyrůstal v Chomutově a choval se většinově, tedy heterosexuálně. Stále chodil jenom se ženami. Cítil však, že v těch vztazích cosi drhne. Jenže byl bohém, jezdil na skateboardu, hrál hokej, nosil dredy, kouřil trávu a nijak to neřešil. Ve čtyřiadvaceti letech potkal Yemiho a došlo mu, v čem byla potíž.
„Asi po měsíci šel za maminkou a řekl jí, že mě miluje,“ vypráví Yemi. „Byla překvapená, ale přijala to klidně. Pak jsme jeli za jeho tatínkem na chalupu. Pamatuji si, jak jsme se všichni báli, ale i on to vzal dobře a dnes jsme přátelé. Jezdíme za nimi na chalupu dál, hrajeme karty, poker, popíjíme slivovici, funguje to.“
Jaromír však o medializaci vůbec nestojí. První rok v Praze se s Yemim nechtěl nikde ukazovat. „Jenže měl-li být mým partnerem, musí být oporou i ve společnosti a doprovázet mě na akce. Naštěstí během doby pochopil, že se stýkám většinou s úžasnými lidmi a není třeba se přemáhat. Zvykl si na společnost, ale přesto si před svatbou ze všeho nejvíc přál, aby to už měl za sebou.“
Dva muži a dítě
„Na sklonku léta se budeme stěhovat do Vršovic. Časem plánujeme i dítě. Nechceme být o nic ochuzeni. To, že jsme dva muži, neznamená, že bychom nedokázali vychovávat dítě. Navíc myslím, že je správné, aby náš gen pokračoval. Rád bych jedno dítě adoptoval a druhé měl se ženou, kterou musím najít.“
Otec Yomi žil s rodinou v Česku do Yemiho čtyř let.
Ani jedno zatím u nás nejde legálně. V Česku zatím homosexuálové nemají právo adoptovat dítě, i když žijí spořádaně a jsou šťastní.
Jediný černoch ve městě
Yemi se narodil v Liberci. Jeho otec Yomi je z Nigérie a v Praze studoval diplomacii a zahraniční obchod. Zamiloval se do studentky Věry, která se věnovala výpočetní technice. „Když jsem přišel na svět, bylo mamince devatenáct. Rodiče spolu žili do mých čtyř let. Pak otec odjel do Nigérie. V té době se tam změnil politický režim, jeho rodina dostala domácí vězení a on se nemohl vrátit. Neviděli jsme se osmnáct let. Maminka mi vyprávěla, jak se lidé tvářili rozpačitě, když se mnou chodila po ulici. Tehdy jsem byl jediný černoch v Liberci,“ vzpomíná na své dětství.
Ve škole zlobil a byly s ním problémy. Zažil i posměšky, nadávky, šikanu. Někteří rodiče zakazovali svým dětem, aby si s ním hrály. Nechápal proč, ale časem se naučil tyhle věci ignorovat.
Yemiho choreografii se naučil i pohybově problematický Karel Gott. Skoky, které předvádí ještě dlouhovlasý tanečník, po něm naštěstí nikdo nechtěl.
Jeho maminka se podruhé vdala za bělocha a narodila se jim Rozálie. Yemi byl ze sestry nadšený, ale s otčímem si nerozuměl. „Mám na výchovu dětí svůj názor, on se choval úplně opačně. Nařizoval mi, co mám dělat, co nosit na sobě, jak se česat. S ničím nebyl spokojený. S Rozárkou nám nikdo nevěřil, že jsme sourozenci. Sestřička se letos vdala za Maročana, je jí devatenáct a střídavě žije v Maroku a v Česku.“
V patnácti letech v Liberci objevil fitcentrum a beznadějně propadl aerobiku.
Přitom na základní škole dostával z tělocviku trojky a čtyřky a měl pověst lenocha. V sedmnácti letech na mistrovství republiky s partnerkou vybojoval třetí místo ve sportovním aerobiku. Stal se lektorem, dával hodiny doma i v zahraničí, trénoval finalistky soutěže Miss aerobik, objevoval se v televizi. Nabídky se jen hrnuly.
Herectví bere vážně
Tančil, moderoval, ale stále víc ho lákalo herectví. Ke své první náročnější roli se dostal záhy. Vybral si ho režisér Andrew Adamson, tvůrce Shreka. V jeho velkofilmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian se Yemi sice jenom párkrát mihl, ale mohl během natáčení pozorovat, jak točí hollywoodské hvězdy. Poznal i svou oblíbenou britskou herečku Tildu Swintonovou, která v Narnii hrála Bílou čarodějnici. Za vedlejší roli ve filmu Michael Clayton získala Oscara.
Foto popis| Takhle vypadali kentauři ve filmu Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Yemi je ten vlevo.
Objevil se také ve filmu Příběh nevěrné Kláry podle novely Michala Viewegha, který se natáčel v italsko-české produkci v angličtině.
„V prvním případě jsem poznal hereckou profesi zblízka. Natáčel jsem pět měsíců ve třech zemích Evropy a nakonec z toho byly pouhé čtyři scény. Měl jsem roli kentaura, což bylo náročné hlavně fyzicky, nikoli herecky. Denně na place pracovalo 900 lidí. Když jsme se třeba přesouvali do Slovinska, jela dlouhá šňůra kamiónů, aut a karavanů. Starali se o nás po všech stránkách.
Ve druhém filmu už šlo o čisté herectví. To beru hodně vážně. Hlásil jsem se na univerzitu St. Martin v Londýně, kde studovali například Gwyneth Paltrowová a Pierce Brosnan. Vylili mě až v posledním kole, ale i to mi hodně dalo. Brali z pěti tisíc uchazečů jen třicet lidí. Takže to byl vlastně úspěch. Každou hereckou nabídku beru všemi deseti.“
Řídí se srdcem
„Vždycky jsem si dával velmi vysoké cíle. Hnala mě ctižádost a také jsem mnoho let dokazoval mámě, vlastnímu otci, otčímovi, že se o sebe umím postarat. Z toho už jsem ale vyrostl. Chci hlavně žít svůj normální život,“ tvrdí Yemi.
V roce 1999 založil taneční skupinu JAD Dance Company. Otevírali koncerty Madonny, tancovali s Gregem Davidem, vystupovali v New Yorku na Manhattanu.
„Chtěl bych teď vymyslet žánrové představení, s kterým bychom opět vyrazili na turné po světě. Já jsem to už zažil v Asii a v Americe. Přál bych totéž svým děckám ze skupiny. Máme deset stálých tanečníků a dalších deset jsou studenti. Vkládají ve mne velkou důvěru, tak je nemůžu zklamat. Chtěl jsem to stihnout k desátému výročí založení JAD, ale nevyšlo to.
Trénuji už čtvrtou generaci tanečníků. Dívka, se kterou jsem skupinu zakládal, dnes tančí v opeře v Los Angeles, druhá tady založila skupinu Pena Flamenca. Do naší rodiny patří také Ben Cristovao ze SuperStar a část skupiny teď posíláme do Talentmanie. Ať to zkusí, protože jsou všichni skvělí.“
Sám se za tanečníka už moc nepovažuje. Dřív trénoval čtyři hodiny denně, teď se do tělocvičny dostane, jen když skupinu čeká velká show. Vymýšlí choreografie a hlavně produkuje. Nejvíc času pobývá v kanceláři a úřaduje ve firmě JAD Production, kde je spoluvlastníkem. Zastřešuje i taneční školu (Dance Academy Prague), která kromě výuky tance pro nejširší veřejnost pořádá castingy talentovaných lidí, workshopy, streetovou soutěž Tanečník roku a s tím spojené produkce a reklamní kampaně.
„Musím uživit svůj tým lidí, zvlášť teď v krizi, ale peníze nejsou to hlavní, co mě zajímá. Když se rozhodujete na základě čísel, je to snadné. Já to ale nedokážu. Práce mě musí především bavit. Řídím se srdcem. Teď pracuji s velkým nasazením, nadměrně, abych jednou žil v klidu. Buduji tým, který potom všechny mé nápady zrealizuje beze mě,“ plánuje.
Otcové chyběli
Yemi miluje cestování, ale v Nigérii nikdy nebyl. Z Afriky zná jen Maroko a Egypt, jenže jeho původ mu nedá spát. Jednou se tam chce vypravit. Když jeho otec po osmnácti letech opět navštívil Prahu, uvítali se bouřlivě, třebaže se na letišti hned nepoznali.
„Od té doby k nám táta jezdil každého půl roku, všechno jsme si vyjasnili a dohodli jsme se, že se k nám přestěhuje natrvalo. To se mi opravdu podařilo, i když jednání na úřadech a cizinecké policii nebyla snadná. Už tady všichni rok žijí.
Nejdřív přijel táta a pak další rok trvalo, než dorazila tátova manželka Jinca a jejich tři děti – dvě sestřičky Esther (9) a Dorca (8) a bratříček Philip (12), který je postižený Downovým syndromem a má asistentku. Holky chodí do základní školy, mluví už krásně česky. Táta se stal křesťanským pastorem, má nedělní kázání v češtině a angličtině v kostele na Smíchově.“
Na svatbu svého syna však nepřišel. Yemiho homosexualitu bere v soukromí, ale na veřejnosti křesťanský pastor nechce názor konfrontovat. V Nigérii patří gayové na okraj společnosti, vnímají se jako něco zvráceného, zvrhlého a absolutně nepřípustného. Také děti s Downovým syndromem obyčejně umírají. Philipa rodina ochránila, protože je královská.
Jméno po dědečkovi
„Můj dědeček Yemi Akinyemi byl králem (chiefem) Ibadanu, který patří k největším městům Nigérie. Byl jedním z prvních politiků, který boural sociální bariéry. Řekl, že kdokoli se ve svém oboru projeví jako schopný, pracovitý a inteligentní, přijme ho mezi elitu. V Africe platí kastování, kdy chudý člověk zemře jako chudý, mezi bohaté se nikdy nedostane. Tam se žádná pohádka o americkém snu nekoná. A můj dědeček se to pokusil změnit.
Proto mě mrzí, že se k naší svatbě táta nedokázal postavit, ale chápu ho. V ortodoxních arabských nebo afrických státech, kde náboženství nevnímá současnost, je to problém. Drží se starých symbolů. On se za mě nestydí, ale s jeho církví se homosexualita neslučuje.“
Na obřad nepřišla ani pastorova manželka Jinca, která je učitelkou matematiky a angličtiny, ani Yemiho afričtí sourozenci.
„Ničeho ale nelituji. Vím určitě, že jdu správným směrem, jen to není tak jednoduché. A stěžovat si nebudu, to umí spousta Čechů. Myslím si, že člověk by si měl dělat radost sám, měl by žít tak, aby byl šťastný. Jsou tři zákony, kterými se řídím: nikomu neubližovat, ani sobě, něco tady po sobě zanechat, aby každý z nás trošku posunul svět, a užívat si života. Když si svět užíváte, vyzařujete dobrou energii a všem kolem vás je dobře. Já tak žiju.“
