Článek
Je Slovenka, ale v Česku žije už dvanáct let a cizí přízvuk byste u ní hledali marně. Říká se, že hlavní je začít v cizím jazyce myslet, jí se to podařilo po třech letech. Ani správné výrazy prý už nehledá.
„I když zrovna nedávno jsem třeba narazila na slovo ,holedbat‘, a vůbec jsem nevěděla, co to znamená!“ přiznává. „Ešte stále rozprávam perfektne po slovensky, hej!“ odpovídá s úsměvem na otázku, jestli už nezapomíná slovenštinu…
Moc jste se mi líbila ve Snu čarovné noci, byla jste neodolatelná jako slepě zamilovaná dívka Helena. Nebojíte se ale, že podobné role vás dostanou do škatulky blonďatých naivek?
Nedávno mi řekl kadeřník, že blondýna je životní styl! Z blondýny se prý těžko odchází k jiné barvě vlasů, a v divadle je to podobné. Role, které dostávám, nejčastěji bývají méně inteligentní, z nižších vrstev, více komediální, rošťačky, dívky více krásné než chytré…
Ale mně to ani nevadí, já je hraju ráda! I když princezny, ty mě kupodivu nějak minuly. Nedávno jsem dělala konkurz na Zlatovlásku k panu Vorlíčkovi, ale připadalo mi, že mezi těmi šestnáctkami jsem už opravdu starší, spíš taková Zlatovráska!
Vypadalo to, že budu tančit, ale mamka mě dotlačila ke studiu na gymnáziu, abych nebyla hloupá tanečnice – a za to jí děkuju!
Měla vaše rodina nějaký vztah k umění?
Vyrostla jsem v Trnavě, z máminy strany byli všichni učitelé – máma, babička, teta… Tatínek je elektrotechnik. Ovšem maminka učí na univerzitě kromě pedagogiky a jiných předmětů také tvořivou dramatiku. Tatínek pochází z vesnice, odkud byl i známý režisér Jozef Bednárik – a představte si, že spolu v mládí spolupracovali v amatérském divadle, dokonce spolu jezdili po světě. I když tatínek dělal zvukaře a osvětlovače, takhle k divadlu také přičichl.
Vaším snem byl tanec, stala jste se ale herečkou. Proč?
Od druhé třídy jsem chodila na balet a pak jsem tancovala dvanáct roků. Odmalička jsem vystupovala v dětských rolích, dělali jsme křoví v činohrách a pak i větší role v baletu v Trnavském divadle – a i když jsem původně byla stydlivá, na jeviště jsem si zvykla.
Tančila jsem do osmnácti, a to například v Mořské víle, v Louskáčkovi či Spící krasavici. Vypadalo to tedy, že budu tančit, ale mamka jako učitelka mě dotlačila ke studiu na gymnáziu, abych nebyla hloupá tanečnice – a za to jí děkuju!
V pubertě jsem však přestala být dostatečně hubená, držela jsem proto drsné diety, cvičila – a maminku zase napadlo, jestli bych nechtěla zkusit herectví! Já jsem o tom do té doby neuvažovala. A tak mě tatínek odvezl k přijímačkám na DAMU, kde jsem pak strávila krásná léta.
V Praze jste ale nezůstala.
Na škole jsem dostala nabídku do Národního divadla v Brně, kde jsem zůstala čtyři roky. Říkala jsem si, že se tam rozjedu, naučím se všelicos a pak se vrátím do Prahy! Nejdřív jsem tam dostávala pěkné role – ale potom se vyměnil šéf a nastal útlum. Čekala jsem a čekala, ale současně jsem si uvědomovala, že bez velkých rolí v začátcích si později nebudu věřit, nebudu dostatečně zkušená!
Navíc, když v Brně dostanete nabídku na casting v Praze a ráno zkoušíte, než tam dojedete, je dávno po něm! Sebrala jsem odvahu, dala výpověď a šla zpátky do Prahy, na volnou nohu.
Stihla jste vystudovat i pedagogickou fakultu. To taky k nálepce blondýnky moc nesedí…
Udělala jsem si ji dálkově, začala jsem ještě při DAMU. Bylo to jednak proto, že to mám, jak víte, v rodině. Ale měla jsem i strach z toho, co bude po DAMU. Co když si mě nikdo nevšimne, nedostanu práci v divadle? Bavilo mě to a chtěla jsem dělat něco užitečného. Po návratu z Brna jsem díky tomu nějaký čas pracovala v dětském nakladatelství, než jsem zase začala hrát.
Z téhle zkušenosti čerpám dodneška – učím různě po republice, mám nejen taneční semináře, ale také různé jiné, například jak zpestřit dětem výuku čtení na základce formou motivačních her.
Navíc jsem založila rodinné centrum Pískle, kde nabízím rodičům nové cesty a možnosti, jak s dětmi trávit volný čas, jak si s nimi hrát, jak je zábavně vychovávat a jak společně poznávat svět. Takže u mě se propojuje vše, co jsem studovala – herectví, tanec i pedagogická činnost…
Ostruhy před kamerou jste získávala v seriálu Cesty domů. Jak vám sedla postava Lucie?
Byla to moje první velká příležitost, zjistila jsem, že hraní před kamerou je úplně jiné než v divadle – byl to stres, ale zároveň mě to hodně naučilo. Byla tam výborná parta – jak kolegové, tak štáb…
Postava mi ovšem nebyla úplně blízká: měla to být drsná záchranářka, holka od rány, která řídí sanitku a zamilují se do ní tři muži. A mně ta drsnota úplně nesedla, nezdálo se mi, že by se do takové ženy tolik lidí zakoukalo, a také si myslím, že Češi se raději dívají na jemné typy žen, které mají třeba nějaké trápení, než na takové hrdé a sebevědomé ženy.
Jestli si lidé, kteří se rychle a často rozcházejí, myslí, že s někým dalším to bude o tolik lepší, já s nimi nesouhlasím. I v dalším vztahu člověk narazí zase sám na sebe.
V divadle máte ale řadu rolí, dokonce i tančíte…
Jsem členkou Městských divadel pražských a hraju v Národním divadle. Nejradši mám humorné představení Kancl, je udělané podle známého britského seriálu The Office, my herci se u toho i během padesáté reprízy smějeme kolegům a baví nás to!
Velkou roli mám i v současné komedii Burundanga o takzvané „droze pravdy“, tam hraju praštěnou mladou holku, to se mi moc líbí. A pořádně si zatančím jako majitelka tančírny v představení podle Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka…
Máte nějakou vysněnou roli?
Mám dvě takové, ani jedna není komediální: jednou bych si chtěla zahrát Madame Bovaryovou, jejíž dramatizaci jsem kdysi viděla v Trnavě, a pak Gazdinu robu – to je krásná tragická postava, ale také proto, že mám slabost pro folklórní atmosféru jižní Moravy.
Už bezmála dva roky jste vdaná, vaším mužem je divadelní režisér David Drábek. Co si myslíte o manželství?
Já jsem z křesťanské rodiny, proto pro mě dost znamená. I pro mého muže je ten slib velice důležitý, nebereme to vůbec na lehkou váhu. A zároveň nám to činí radost. Můj muž není z věřící rodiny, do svatby byl takový rozlítaný a ženatý nikdy předtím nebyl. Zdá se mi ale, že manželský slib vzal opravdu vážně.
Myslím, že v současném trendu žití na psí knížku je čím dál běžnější se prostě rychle rozejít, často tím pak trpí především děti. Já bych si rozchod musela hodně promyslet, protože jsem to jednou slíbila před bohem, a to je pro mě zásadní.
A jestli si lidé, kteří se rychle a často rozcházejí, myslí, že s někým dalším to bude o tolik lepší, já s nimi nesouhlasím. I v tom dalším vztahu člověk narazí zase sám na sebe. A s každým partnerem bude něco muset řešit – když ne tohle, tak něco jiného.
Co je pro vás hlavním tmelem mezi dvěma lidmi?
Myslím, že velmi důležitá je komunikace, v ničem si nelhat nebo si nic nenechávat pro sebe – když se třeba něčím ve vztahu trápíte nebo něco si myslíte jinak, než to je, tak to nenechat být, nečekat, že se to samo spraví, ale všechno partnerovi říkat! Vztah je nekonečná práce, nic nejde samo jenom proto, že jsme se vzali!
A další důležitá věc je dávat druhému svobodu a prostor, což jsem se naučila s Davidem, protože on je velice specifickou osobou. Nechtít druhého předělávat podle svého, nechat ho být sám sebou!
Vaříte manželovi slovenská jídla? Čím mu uděláte největší radost?
Myslím, že největší radost mu udělám společně stráveným časem. Přes týden se moc nevidíme, oba hodně pracujeme, takže je hezké, když máme den pro sebe, třeba jedeme na kola nebo si povídáme u vína.
A ano, halušky s brynzou mu vařím, má je rád, ale nechávám si na ně od přátel posílat pravou brynzu ze Slovenska!
Účinkujete někdy v jeho hrách?
Režíroval mě několikrát, ale tvrdí, že to nedělá dobrou krev! Jako herečku mě uznává, mým režisérem být ale nechce. Teď v jeho inscenaci v Hradci Králové působím jako choreograf a mám pocit, že to funguje lépe! Když mě režíruje, není v souboru klid…
V představení Drž mě pevně, miluj mě zlehka tančí s Tomášem Novotným.
Váš manžel má dceru z předchozího vztahu. Máte nějakou radu pro ženy v podobné situaci?
Mám, ale hustou! Poradila bych jim, ať do toho vztahu, pokud se ještě můžou rozhodnout, nejdou. Protože je to velice náročné – náš vztah s Davidem je výborný, ale jeho dítě vždycky bude ve vztahu tak nějak s vámi, vždycky to bude jiné, než kdyby byla jen vaše rodina.
A to říkám i přesto, že nemám problém s manželovou malou dcerou vycházet, mám ráda děti a umím to s nimi. Možná je to jiné, když žena má také dítě z předchozího vztahu, nevím… Moje zkušenost je taková.
Jednou budete muset skloubit kariéru s vlastními dětmi. Dáte si pauzu?
Určitě chci s dětmi zůstat doma! Přece jen mám pedagogické vzdělání a učitele v rodině – z toho jsem si vytvořila názor, že pro děti do tří let je nejdůležitější blízkost maminky a pocit bezpečí. Možná už bych třeba po roce a půl mohla občas hrát v něčem, co už mám nazkoušené, ale do tří let určitě nechci zkoušet nic nového, tzn. denně od dítěte odcházet! Dítě přece znamená mnohem víc než nějaká role! Brala bych to tak, že ho šidím.
Jak trávíte léto?
V létě nehraju, mám úplně volno, tak nás s manželem čeká delší dovolená na Islandu. Už jsme byli v Kambodži, Mexiku, Indonésii. Můj muž byl dříve zvyklý jezdit do hotelů, to ale není můj styl.
Se mnou se trochu změnil – nejdřív jsme vyzkoušeli společnou dovolenou pod stanem v Provence, a nejenže přežil, ale moc si ji užil. Teď už jezdíme s batohem na vlastní pěst, a kde budeme večer spát, to předem nevíme.
Máte teď výrazně žlutou bundu, hrajete si s barvami?
Specifický styl oblékání nemám, ale ráda si vezmu jednu výraznou a nápadnou věc, můj manžel je na to expert, vždycky v nějakém obchůdku něco vyloví, třeba mám čelenku s muchomůrkami nebo kabelku, která vypadá jako krabička s nápisem TAXI nahoře na taxíku.
Jinak chodím nejradši v džínách, tričku a teniskách, na premiéru v divadle si ráda vezmu výrazné šaty, třeba před nedávnem jsem si v Londýně koupila tylové šaty s živůtkem posetým knoflíky.
Co děláte se svými vlasy, že jsou stále tak nádherné?
Moje vlasy jsou dar od boha, nic zvláštního s nimi nedělám. Rychle mi rostou a nevlní se, proto je ráda nechávám tak, jak jsou, ani je nefénuju, nechávám je doschnout.
Přemlouvám pak maskéry v divadle, aby mi je nijak moc nelakovali, nekulmovali, nenatáčeli, aby se tím neničily! A nikdy se nechci dát ostříhat! Říkám si, že bych se kvůli roli za prvé nenechala ostříhat, za druhé bych nechtěla kouřit a za třetí – nikdy bych se nesvlékla!
