Článek
Dostat od ní rozhovor je – řečeno sportovní terminologií – běh na dlouhou trať. Už čtrnáct let žije v Řecku a při návratech k nám hodně pracuje. Má-li v původní domovině volno, věnuje se kamarádům, rodině a známým... Léto ale tradičně tráví u moře. Ostatně jako většina Řeků.
Měli jsme spolu dělat rozhovor po vašem koncertu v Berouně, ale překazili nám jej zloději. Vykradli vám byt v Soluni, kde roky bydlíte. Už víte, kdo to udělal?
Nevím, ale Řekové to rozhodně nebudou. Byla jsem už i sbalená a jela jsem se ještě rozloučit s přáteli, a když jsem se vrátila, abych se před cestou trochu prospala, tak byt byl vykradený. Nezmizelo nic zásadního. Z šuplíku vzali rozbitý tablet a telefon, obojí nefunkční, další nepotřebnou elektroniku, staré nabíječky, nějaké oblečení a drobnosti jako brýle a podobně. Naštěstí. Asi bych nepřežila, kdybych nechala doma psíky a něco se jim stalo. Naštěstí jsem je měla s sebou. Jinak žádných věcí ani nelituju.
A vaše zkušenost s řeckými policisty?
Myslím, že jsou úplně v pohodě. Nějaký čas jsem tam sice na jejich služebně strávila, ale jinak to proběhlo bez problémů. Policisté si vše zapsali a já od nich dostala doklad pro pojišťovnu, nezbytný k náhradě škody, která vznikla při krádeži. Jednalo se hlavně o vstupní dveře. Byly zcela na odpis.
Tehdy jste do Česka nedorazila. Za prací se ale „domů“ vracíte poměrně často. Kolik máte běžně koncertů?
Je to různé. Co se týká práce, jsem domluvená s manažerem Romanem Hádlem, že termíny vystoupení domlouvá a ladí tak, abych třeba přijela na celé dva týdny a mohla zase odjet. Hodně jich je hlavně přes letní měsíce. Ne vždy to ovšem vyjde, a já pak musím přijet i na otočku. Zpívám především na soukromých akcích, které nejsou veřejnosti přístupné.
Co ještě ve své rodné zemi stíháte vedle zpěvu?
Když už vím, že jedu do Čech, tak se snažím zařídit soukromé záležitosti nebo schůzky v tom určitém týdnu. Setkávám se s přáteli a kamarády. Také si zajdu například na vlasy nebo s pejskama na veterinu… Pár známých, kamarádů, rodiče za mnou naopak pravidelně jezdívají i do Řecka. Jestli jim to vyjde letos, stále čekám.
Platí, že jezdíte do Prahy nejčastěji autem?
Jezdím jenom vozem. Jednak je dobré mít k dispozici své auto, jednak nelétám hlavně kvůli psům. Nedala bych je někam do klece v zavazadlovém prostoru. Obecně do letadla usedám sama celkem ráda, i když se bojím. Teď mě čeká cesta do Spojených států, kde budu pracovat na plánované desce.
Náš letní byt je čtyři sta metrů od pláže. Není sice nějaký obrovský, ale mám tam vše, co potřebuji.
Jak dlouho za volantem na trase Soluň–Praha sedíte?
Záleží na provozu. Průměrně se to dá ujet za patnáct hodin, ale jsou případy, kdy jsem byla na cestě i přes pětadvacet. Stává se to zejména tehdy, když třeba začínají nebo končí prázdniny. Já jinak zásadně jezdím na pohodu.
Někdy přespím na půlce cesty v Srbsku za Bělehradem, kde znám pěkný hotýlek. Obecně se nikde nezdržuju, maximálně natankuju, vyvenčím psíky a jedu dál… Beru je s sebou, když někam jdu. Jsou tak venku skoro pořád. Beník loví neustále nějaká světýlka. Myslím tím různé odrazy sklíček, oken a podobně. Samík zase trochu hlídá. Jsem ráda, že je mám! Jsou to zlatíčka.
Žijí s vámi tedy trvale v Řecku. Kde přesně?
Jeden byt máme přímo v centru Soluně a druhý 100 kilometrů na jih od ní, u pláže. V zimních měsících je hodně živo právě v Soluni a přes léto zase u moře na plážích. Náš letní byt je čtyři sta metrů od pláže. Není sice nějaký obrovský, ale mám tam vše, co potřebuji, i zahrádku.
Na zahradnici tedy nevypadáte… Jak obecně vypadá váš takzvaně běžný den?
Dopoledne třeba něco uvařím nebo uklidím, po obědě mířím k vodě, odpoledne si jdu tak na dvě až tři hodinky lehnout a večer vyrážím pobavit se s přáteli. Jak říkám, v Řecku jsem spíše taková normální „žienka domáca“. Snažím se odpočívat. Pracuji v Čechách.
To ani nepomáháte případně příteli v jeho byznysu?
On pomoc nepotřebuje. Vše zvládá, je šikovný. Ale kdyby něco potřeboval, tak ráda pomůžu. Mluvit o něm ovšem nechci, to ani nezkoušejte. Až přijde ta správná chvíle, tak třeba něco prozradím, ale zatím si své soukromí chráním.
Ale přesto. Řecko má obrovské ekonomické potíže. Nepřemýšlíte, že byste se vrátila do Česka i s partnerem, kdyby se mu přestalo dařit v podnikání?
Zatím o tom neuvažujeme. Je jasné, že to teď Řekové nemají jednoduché, zvlášť ve vnitrozemí. Ale co se týká částí u moře, tak tam se to až tak neprojevuje. Obchodují většinou přímo s hotovostí a v bankách nic uloženého nemají. Záleží na turistech. Když budou i nadále jezdit, tak nějaké drastické změny asi nepřijdou. A my se stěhovat nebudeme.
Máte nicméně připravený plán B? Rozmyšleno, co byste dělali třeba v Praze?
Určitě by se to nějak zvládlo, ale opravdu si nemyslím, že k tomu dojde. Já bych určitě zpívala, což ostatně dělám řadu let.
Jižní Evropu zaplavují v posledních měsících i uprchlíci. Řešíte nějak jejich přítomnost?
Ani ne. Příliš to v Řecku nevnímám. Bydlím na klidném místě, kde se nás to zatím skoro netýká. Narazím na ně spíš, když se blížím k řeckým hranicím a dál na sever. Chodí po dálnici, jezdí na kolech a kolečkových bruslích a jsou schopní si pod mostem lehnout těsně k dálničnímu pruhu.
Když je noc, nejsou vůbec vidět a samozřejmě tak klidná, jako dřív, už nejsem ani po cestě do Česka. Jak jsem už ale říkala, nikde se moc při jízdě autem zbytečně nezdržuji. Musím při řízení více koukat kolem sebe.
Zpět k vám. Měla jste ambice prorazit v řecké hudební branži. Podařilo se?
Já v Řecku nezpívám. Dříve jsem chtěla, a dokonce jsem tady pracovala na desce. Mám proto natočenou spoustu písní v řečtině. Jsou nádherné a myslím, že by se cédéčko určitě místním líbilo. Ale před jeho dokončením mi něco neustále v hlavě říkalo, abych to nedělala, a dnes jsem za to ráda.
Přišla bych o to krásné soukromí, které tady mám. Neříkám, že se k tomu někdy třeba nevrátím, ale ráda bych věci zatím zachovala tak, jak jsou.
Obecně, je těžší prorazit v showbyznysu cizí země?
Je to těžké asi stejně v Česku jako v Řecku, ale Řekové mají k hudbě a k tanci asi blíže než Češi. Nebojí se projevit. Srovnávat obě země v tomto směru je nicméně hodně těžké.
Už dlouhé měsíce natáčíte desku pro český trh. Kdy vyjde?
Asi na podzim, a když se to nestihne, tak na jaře. Za každou cenu na to nepospíchám. Až budu spokojená, tak prostě vyjde. Zatím se mi líbí, a to hodně. Bude různorodá, protože se na ní podepsalo více autorů, ale soul, jazz bude určitě hodně převažovat. Mám ráda návrat k tradicím. Udělám proto i pár kusů na oblíbeném vinylu. Je spousta lidí, kteří si ho i dnes nadšeně pořídí. Má v sobě takové zvláštní kouzlo a zvuk.
Jakými vlivy jste se při její přípravě nechala inspirovat?
Jen těmi dobrými. Chtěla jsem desku, co mi sedí. Hodně jsem po ní toužila…. Jsem už dlouho ovlivněná muzikanty a zpěváky, jako jsou například Tina Turnerová, Joe Cocker, Stevie Wonder, Whitney Houstonová a další…
V poslední době mě také hodně inspiroval můj kamarád z USA, který je velmi dobrým zpěvákem a producentem. Za několik dní odlétám za ním za velkou louži a budeme společně desku dolaďovat. Uvidíme, jaký bude výsledek. Opravdu se na to moc těším.
A kdo vám píše hudbu?
Jak jsem říkala, autorů je více. Můžu prozradit, že jedním z nich je Ondřej Brzobohatý. Na některých písních jsem se autorsky podílela i já, ale jsem zvědavá, jestli se na desku dostanou. Songů je docela dost a počet omezený, tak budeme muset v závěru hodnotit, kterou ano a kterou naopak ne.
Jinak deska bude v angličtině, tak jsme hledali někoho, kdo jazyk dobře ovládá a má zkušenosti. Skvělá volba byla oslovit kamaráda a bezvadného člověka Jana Sebastiana Tomsu.
V Řecku jste přes čtrnáct let. Jak jste na tom s řečtinou?
Řecky umím už snad líp než česky, ale ze začátku to bylo těžké. Napřed jsem si psala slovíčka, nějaké krátké věty do sešitu a stále jsem se do něj dívala. Postupem času jsem ho využívala méně a méně, až nakonec jsem ho už nepotřebovala vůbec.
V začátcích bylo také dobré, hodně mně pomohlo, že většina, hlavně těch mladších Řeků uměla aspoň trochu anglicky.
