Helena Zeťová: Nejsem ranařka

Měla jsem svého favorita, ale bylo mi jedno, jestli vyhraje kluk, nebo holka, podle pohlaví jsem to rozdělené neměla. Gábina je skvělá zpěvačka, ale mezi kluky byli stejní adepti na vítěze. Titul SuperStar by podle mě slušel všem finalistům.

Nenazvala bych to radami, ale svoje názory jsem jim říkala. Určitě stačilo, když se nad nimi alespoň zamysleli. Přistupovala jsem k nim jako ke své rodině.

Mrzelo, protože byla taky dobrá. Doufám ale, že se z pěvecké branže neztratí.

Kromě nových přátel jsem určitě získala nové zkušenosti a poznatky z týmové práce. Trošku méně se taky bojím kamer, protože jsem zjistila, že za nimi stojí povětšinou sympatičtí kameramani…

Fandili mi. Žili tou soutěží se mnou, a tak jsme se spolu také o jednotlivých výkonech soutěžících hodně bavili, a dokonce i hádali. Ale v dobrém.

Nejsem ranařka, ale jestli se to projevuje jinde, nevím. Na to je těžká odpověď. To byste se musela zeptat spíš někoho, kdo mě zná. Sama na to odpovědět neumím. (Na tomto místě stojí za zmínku, že zpěvačka před časem adoptovala takzvaně na dálku tři děti z Afriky a pravidelně je podporuje – pozn. aut.)

Myslím, že docela hodně. Nejradši mám pohodlné, takzvané streetwearové oblečení a vůbec nejlíp se cítím v džínách a bílém tričku. Kostým na vystoupení nebo do poroty – to bylo samozřejmě něco jiného. Přesto jsem neměla problém dát na názor stylisty, kterému jsem věřila, i když jsem třeba měla pochybnosti. V čem se ale opravdu necítím dobře, jsou velké večerní.

Nenalíčená, to ne. Bývávalo. Časem jsem se naučila používat pudr a lesk na rty. Ale nemám s líčením žádné problémy, naopak. Když se svěřím do rukou profíka, který ví, co dělá, ráda se nechám nalíčit a sama se z toho snažím i poučit. Samozřejmě ale chci, aby to vypadalo přirozeně, protože mám ráda naturální krásu, a ne tu vyumělkovanou.

U ranní kávy jsem si většinou přečetla, co bude který ze soutěžících zpívat. Pokud jsem skladbu neznala nebo si nebyla jistá, našla jsem si ji na počítači a poslechla si ji. Odpoledne jsem pak odjela na pražské Výstaviště, kde se pořad natáčel, převlékla se do kostýmu a nalíčila se. Během generálky jsem si poslechla soutěžící a přitom si už dělala první poznámky k večerním výrokům. Natáčelo se dva dny v týdnu, další dva dny byla vystoupení a další čas mi zabraly ještě různé marketingové akce, takže to byl téměř celotýdenní kolotoč.

Na Slovensku se cítím stejně dobře jako doma, to je v Čechách i na Moravě – mezi tím nerozlišuji. Na Slovensku se mi líbí ty malé odlišnosti a nuance. Některé bych okamžitě přenesla k nám. Třeba hudbu slovenských rádií nebo módu bratislavských dívek a žen. A také je tam příjemně cítit blízkost Vídně. Řecko je mým druhým domovem. Do svého bytu v řeckém městě Soluň jezdím ráda odpočívat a užívat si anonymity. Tu si tam chráním i před nejbližšími přáteli. Doporučovala bych to všem veřejně známým lidem.

Naopak. To bylo bezstarostné mládí! Na začátku jsme bydlela na internátu, ale brzo jsem si zajistila podnájem, a tím i větší svobodu. Byl to takový útěk, kterým jsem chtěla dokázat našim, že už jsem dospělá a umím si poradit. Na všechno jsem chtěla přijít sama. Rodiče se zachovali skvěle. Nezavrhli mě, ale dál mi nenápadně pomáhali.

Studovala jsem soukromou střední školu s právním zaměřením. Byla jsem normální průměrnou studentkou. Ale školu jsem nedokončila a během studia odletěla zpívat na Lanzarote, kde jsem byla více než rok. Pak už následovalo období Black Milk a má sólová kariéra.

Žádný takový nebyl. Snažím se být stále pokorná, a když mi to ujede, je to spíš z přemíry práce než z nějakých hvězdných manýr.

Nedá se říct, že by někdo pro mě byl jediným vzorem, ke kterému bych vzhlížela, ale pravda je, že zbožňuju třeba Kamila Střihavku.

Je to vůbec poprvé v mé kariéře, že skládám vlastní písničky. Děje se tak v malém studiu, které mám doma, a inspiraci beru všude kolem sebe. Někdy se odrazím od prožitého pocitu, jindy mi prostě nějaká melodie vznikne v hlavě. Něco mám už hotovo, další věci se rodí. Cédéčko bych chtěla vydat ještě letos, a když ne celé, tak alespoň pár singlů.

Pro nikoho jiného nepíšu. Stále jsem teprve ve stadiu objevování.

Je jiná. Lepší snad v tom, že se můžu rozhodovat sama za sebe. Jinak Black Milk existovaly v jiné době, než je dnes. Vše se mění velmi rychle. Tenkrát si naši fanoušci ještě kupovali mnohem více cédéček, dnes se hudba více stahuje z internetu a celý hudební průmysl je v krizi. Před pár lety bylo také v televizích více pravidelných hudebních pořadů, zatímco dnes jich tam je jen pár a hledají se k tomu speciální příležitosti.

Řecky umím docela dobře. Mám ten jazyk moc ráda, prostě se mi líbí. Samozřejmě že taky poslouchám řecké písničky, zpívám si je a tím se taky učím.

Jsou větší gentlemani a také o nich rozhodně platí, že když se řekne „a“, musí se říct i „b“. Čili jiné vlastnosti mají třeba zase horší než naši muži – vyplývají už z historie a také souvisejí s jinou zeměpisnou polohou. Musejí mít pravdu a musí být po jejich víc než u nás.

Jako turista necítím žádnou krizi a myslím, že ji neucítí ani žádný jiný z turistů. Jen třeba nervozita a pracovní problémy mých přátel ji připomenou. Ale já už nejsem typickou českou turistkou. Jezdím po Řecku více za lidmi, a tím Řecko poznávám. U turistů je to naopak. Přes krásná místa teprve poznávají lidi, kteří tam žijí.

Ryby jsem chytala s mým bývalým přítelem. Teď už jen sporadicky s kamarády na Moravě nebo v Řecku. Mým největším úlovkem byl zatím dvanáctikilový kapr.

C je správně. Na založení rodiny jsou třeba dva, a k tomu spousta důležitých a méně důležitých detailů, situací, skutků apod. A kdy nastane ta správná konjunkce, to můžu sama ovlivnit jen tak z poloviny… (Vztah s řeckým přítelem Christosem Dmitrisem byl již několikrát slepován a momentálně se o něm zpěvačka bavit nechce – pozn. aut.)

Lež. Čeho by se týkala, není už důležité.

Neláká. Nemyslím si, že je to moje parketa. I v porotě seděla jen Helena Zeťová, a ne Helena Zeťová v roli porotkyně. Byla jsem tam sama za sebe. Jedině že by po mně někdo ve filmu chtěl roli Heleny Zeťové. Pak by mě to zajímalo.

To přímo ne. Naštěstí. Ochranku nevyužívám já, ale pořadatelé akcí, na kterých vystupuju, abych se třeba v tlačenici návštěvníků nebo fanoušků cestou z pódia nebo na pódium nezranila nebo spíš neztratila.

Je možné dělat šoubyznys a zůstat normální holkou do nepohody? Jak zní váš recept?

Být pokorným. Jiný recept asi ani neexistuje. A vlastně ani nehraje roli, zda je člověk známý a jakou dělá práci. Důležité je jen to, aby zůstal člověkem.