Helena Vondráčková: Jsem naprosto vyrovnaný a optimistický člověk

Nejradši sedím na terase a čtu si nebo plavu, sbírám houby, někdy si vezmu kajak a jen tak se projíždím. Připomíná mi to moje mládí. Kdysi jsem jezdila na Vranovskou přehradu s naší paní učitelkou ze Slatiňan, která nás učila pádlovat. Dělala jsem jí později také instruktorku. Vodu mám ve svém znamení, jsem Rak, a na nábřeží nad řekou Chrudimkou stojí náš rodný dům. A tak není divu, že jsem skončila na hausbótu na Vltavě.

Jezdím se tam kochat, naštěstí to nemáme daleko. Mám teď nádhernou rozkvetlou zahradu. Kytky jsem barevně rozmístila tak, že je to téměř umělecký zážitek. V naší nepřítomnosti zalévá zahradu naše paní Fila.

Že bych vyzpěvovala nahlas, to ne, ale někdy mi nějaká melodie v hlavě zní. Většinou však přemýšlím, obdivuji ty nádherné vltavské břehy a užívám si ticha.

Je to k nevíře a nikdy bych neřekla, že se žena v mém věku může ještě zamilovat a být tak šťastná, jako jsem nyní já.

Zatím ne… Vlastně to, že kouří, protože čím dál víc kašle, a tak se o něj bojím. Jinak je mi velkou oporou, je to moje betonová zeď. Známe se už deset let, z toho jsme sedm let manželé.

Ani jsem nepředpokládala, že to půjde tak rychle. Říkala jsem si, že si dám pauzu. Jenže vztah s Martinem byl tak intenzivní a vyvolal tolik rozruchu, že jsme se raději vzali, abychom všechny a sebe taky uklidnili.

Oba jsme členy klubu Amfora, což znamená amatérské fotbalové rarity. Jsou to bývalí profesionální sportovci a umělci, kterým velí prezident Amfory Petr Salava. Procestovali jsme mnoho zemí a viděli spoustu zápasů. Spolu s několika herečkami a zpěvačkami zde působíme jako čestné výkopářky. Martin je brankář a sblížili jsme se nečekaně na ostrově Bali.

Mám ho ráda, je to krásný sport a poznám i ofside… Ne že bych se dívala jako Martin na každé televizní utkání, ale ta důležitá sleduji s ním.

Každou chvíli je tu někdo na návštěvě. Teď zrovna to byla Zuzanka Bor, která nyní žije ve Francii a já jsem s ní trávila jako holka ve Slatiňanech každé prázdniny. Čekám například Jitku Zelenkovou, jezdí k nám manželé Tomášovi, naši osobní lékaři, těším se velmi na Zuzanku Baudyšovou, je s námi často naše právnička Jana Gavlasová a mnoho dalších.

Byl to týdenní výlet do města Vitebsk, kde proběhl již 19. ročník mezinárodního festivalu Slavjanský bazar a já jsem tam byla potřetí nejen jako zpěvačka, ale letos i jako členka mezinárodní poroty. V soutěži nás reprezentovala Olga Lounová, zpívala velmi dobře, ale nezaútočila na žádné z předních míst.

Paralelně s vystoupením dospělých probíhá ještě i soutěž dětí ve věku od 7 do 12 let. Každý večer byl amfiteátr s kapacitou šest tisíc míst vyprodaný a publikum bylo velmi spontánní a srdečné. V prvním galavečeru jsem zpívala megahit Dlouhá noc a ve druhém galavečeru píseň z nového alba Stín po nás dvou a píseň Já půjdu dál.

S Michalem Davidem budeme 26. srpna zpívat na koncertě v Přerově a výtěžek dostanou tamní lidé, které postihla povodeň. Do Přerova jezdíme pravidelně na Tenisovou akademii Petra Huťky, a tak jsme mu nabídli charitativní vystoupení.

A pak ještě 20. a 21. září budu mít koncert muzikálových a filmových melodií ve Státní opeře Praha. Spolu se mnou vystoupí Bára Basiková, Marian Vojtko, Miro Dvorský, Petr Kolář, Jiří Korn, 4TET a mladý operní pěvec Vladimír Boldt z Berlína. Oba koncerty se točí na DVD.

Mám ráda pražskou Lucernu, to je kotel s úžasnou atmosférou, noblesní palác Žofín, super byla i Carnegie Hall v New Yorku. Tam jsem první nabídku dostala v roce 2000 od Karla Gotta a druhé vystoupení byl dárek od manžela o pět let později. Byl to náš společný koncert s Karlem Gottem a hostem byl polský zpěvák Richard Rynkowski. Pozvaný Walda Matuška pro nemoc tehdy bohužel nemohl vystoupit.

Na ten v roce 1977 v polských Sopotech, kdy jsem získala za píseň Malovaný džbánku cenu Grand Prix. Od té doby jsem tam častým hostem. Zpívá se v lesní opeře, kde je skvělá neopakovatelná atmosféra. V roce 2006 jsem tam vystupovala s Marylou Rodowiczovou a o rok později v jubilejním koncertu textaře Jacka Cygana. S Marylou se znám mnoho let a pozvala jsem si ji letos jako hlavního hosta na svůj vánoční koncert do Lucerny. Je to báječná zpěvačka, má obrovské charisma a je s ní sranda.

Vyloženě nepodařený, to ne. Ale vzpomínám si, že jsem zpívala v Národním divadle při koncertu, kde jsme se loučili s Václavem Havlem jako prezidentem, velmi náročnou píseň z muzikálu Sunset boulvar, a najednou jsem cítila, že mi někdo proběhl za zády. Byl to Oldřich Kaiser v labutí sukénce a bílých punčocháčích. Udělal to neplánovaně a zdálo se mu, že to bude vtipné. To mě tedy docela rozhodilo a měla jsem co dělat, abych to dozpívala.

Vždycky se pokřižuji, zhluboka se jogínsky nadechnu, vydechnu a jdu na to. Když při prvním tónu zjistím, že je všechno v pořádku, uklidním se, tréma ze mne spadne, a už to jede.

Bude jich asi víc. Určitě svého prvního ocenění z Lucerny v roce 1964, kdy jsem zvítězila v soutěži Hledáme nové zpěváky. Úžasný byl mezinárodní festival v Rio de Janeiru v roce 1967, kde jsem se dostala mezi nejlepších deset zpěváků ze čtyřiceti zúčastněných. Bylo mi teprve dvacet, patřil mi svět a ještě mě prohlásili za královnu krásy.

Pozvali mě tam o rok později do poroty. Seděla jsem vedle producenta a skladatele Quince Jonese, který produkoval kromě jiných také desky Michaela Jacksona. Jinak si vážím všech ocenění, i titulu zasloužilá umělkyně, protože to bylo uznání mé práce doma i v zahraničí a s ničím jiným to nespojuji.

Josef Zíma byl hvězda, líbil se mi nejen jako muž, ale i jeho hlas, a Jana Petrů byla malinká subtilní zpěvačka s úžasným krásným hlasem. Převzala jsem od ní jednu písničku a okopírovala jsem ji tak, že se téměř nedalo rozeznat, kdo to zpívá. Ten singl mě tenkrát moc potěšil.

Tehdy jsem si hlavně přála, abych na gymnáziu odmaturovala, což se v roce 1965 podařilo. Žila jsem školou a zpívání byla příjemná vedlejší záležitost. Nikdy jsem netoužila být zpěvačkou. Chtěla jsem studovat jazyky nebo klavír na konzervatoři. Ale nakonec se to po soutěži Hledáme nové zpěváky zvrtlo. Bylo mi sedmnáct.

Občas hraju, ale nemám na to mnoho času. Ale doprovázím se, když se rozezpívávám. Začala jsem se učit v pěti letech. Chodila jsem do hudební školy v Havlíčkově Brodě. Cvičila jsem denně a měla jsem velmi dobrou techniku.

Pořád mám v hlavě desku se standardními melodiemi a doufám, že se k tomu někdy propracuji. To by mě bavilo.

Pravidelně provádím hlasová cvičení a před každým koncertem se rozezpívám. Zjistila jsem, že s věkem se mi rejstřík rozšířil o čtyři tóny dolů, a přitom vrchní tóny zůstávají. Jsem jedna z mála zpěvaček, která si při oprašování starších písní nechává původní tóniny.

Cvičím, hraju tenis, jezdím na kole, lyžuji, plavu a miluji procházky s naší fenkou německého ovčáka Elsou. V mládí jsem dělala gymnastiku, krasobruslení a jezdila na koni. Teď už to neriskuji, nesmím si dovolit pád, i když koně miluji stále.

Ta je úplně v pořádku. Myslím si, že jsem naprosto vyrovnaný a optimistický člověk, a pokud se to zrovna netýká rodiny, netrápím se, jsem v pohodě.

To je opravdu smutná historie, která mě velmi zasáhla. Od letitých přátel jsem skutečně nečekala, že budou schopni nedodržet zcela jasnou dohodu o našem turné a úplně ji popřít. Podmínky byly jasně domluveny, všichni jsme se na to těšili, a je smutné, že jsme skončili až u soudu.

Tu mívám jen velmi sporadicky a vždycky si najdu nějaký způsob, jak z ní vycouvat. Dobrá knížka, příjemná muzika, náš pejsek Elsa nebo povídání s Martinem jsou zaručenými recepty.

Přej a bude ti přáno! A nemůžu žít bez důvěry, upřímnosti a loajality.