Helena Vondráčková: Člověk nemůže mít v životě všechno

Z vašeho domu je výhled přímo na les. Vybrala jste si moc hezké místo k bydlení…

Však si taky každý den říkáme, jak to máme krásný. Bydlí se nám tady v Řitce nádherně, v Praze jsme autem za chviličku, přitom žijeme obklopeni brdskými lesy. Máme kam chodit s pejskem, v létě a na podzim se tu dá houbařit. Krásná je procházka ke kostelíku Máří Magdalény nad Mníškem, kde je i stánek s občerstvením a ohniště, můžete si tam sednout a opéct třeba buřty.

To vy ale asi nemůžete, sednout si tam jen tak. Okamžitě by se na vás sesypali fanoušci, nebo ne?

Ale jo, není to tak zlé, my jsme tam chodili vždycky v neděli se psem. Když se stane, že mě někdo osloví, nevadí mi to. Beru to tak, že to patří k mému povolání, nijak mě to neomezuje.

Právě za sebou máte turné Helena Show 2023, jehož vrcholem bylo vystoupení v pražské Lucerně. Jak takové vytížení zvládáte?

Vzhledem k tomu, že jsme dřív měli třeba až sedmadvacet koncertů do měsíce a teď máme třicet pětatřicet do roka, zvládám to bez problémů. Koncertování mi dělá radost, zpívání je můj život, nedovedu si zatím ani představit, že bych ho měla opustit. Uvidíme, jak dlouho mi bude držet tělo a hlas.

Čím se udržujete v kondici kromě procházek po zdejším okolí?

Vždycky jsem s chutí sportovala. V létě plavu, tady u domu máme bazén, to je pro mě báječná věc. Taky mám ráda lyžování, běžky i sjezd. Od mládí hraju tenis. Každý rok jezdím do Přerova na tenisovou akademii Petra Huťky, kde se schází parta fajn lidí, muzikantů i dalších osobností. Celý týden tam společně hrajeme. Součástí tenisové akademie je už léta koncert na náměstí, kde všichni zúčastnění vystoupí.

Po celou dobu nám nechybí dobrá nálada, vždycky si užijeme spoustu legrace i mimo kurt. Bohužel během posledních pár let odešlo několik mých tenisových partnerů a báječných osobností, jako Pepa Náhlovský, Franta Nedvěd, Josef Mladý, letos nás opustil i Vašo Patejdl. Už se kácí v našem lese, tak to tak řídne…

Obraťme raději list, nechtěla jsem vás rozesmutnit, stíháte vždy přípravy na Vánoce?

To si nikdy nenechám ujít. Přípravy na Vánoce u mě začínají adventem, kdy si vánočně zdobím zahradu i interiér domu, protože Vánoce jsou mým nejoblíbenějším svátkem v roce. Už jako dítě jsem obdivovala, když naše maminka zdobila před Vánoci celý dům, tuhle tradici jsem si osvojila i já. Máme osvícený štít domu, stromy a keře na zahradě, svítí nám tu i různá zvířátka, saně se srnou, velký sob a taky anděl, který hlásí příchod Vánoc. Osvícená je i velká bříza a to všechno dělá radost nejen nám, ale hlavně dětem, které to k nám chodí obdivovat s rodiči.

Vím, že jste kdysi pekla vánoční štólu. To trvá?

Tu dělám každoročně. Cukroví sice nepeču vzhledem k pracovnímu zaneprázdnění, ale mám kamarádku na Moravě, která vždycky napeče pětadvacet druhů a přiveze nám je. Říkám jí: „Zdeničko, nepeč toho tolik, vždyť je to potom útok na naši váhu!“ (směje se) Ale nedá si říct. Její cukroví jsou skutečné umělecké výrobky.

Jediné, co na Vánoce peču, je právě štóla, kterou jsem se naučila od maminky svého bývalého muže (německý hudební skladatel a producent Hellmut Sickel). Je bohatá na kandované ovoce, rozinky a mandle a chutná každému, komu ji nabídnu. Miloval ji i Karel Gott a patřilo k tradici, že jsem mu ji vždycky na Vánoce přivezla. Moc mě mrzí, že už mezi námi není.

Jak na něj vzpomínáte?

S láskou a úctou. Byli jsme velcí přátelé už od doby, kdy jsem přišla do Prahy. Doporučil mi mého prvního profesora zpěvu Konstantina Karenina. S Karlem jsme se často navštěvovali. Díky tomu, že se narodil stejně jako já ve znamení Raka, jsme měli hodně společného. Rádi jsme se nejenom navštěvovali, ale i společně koncertovali.

Říká se o něm, že byl štědrý, rád dával lidem dárky.

To můžu jen potvrdit, mám od něj spoustu krásných dárků, kterých si vážím. Třeba nádhernou velikou amforu, namaloval pro mě taky dva obrazy. Pokaždé vymyslel něco hezkého, třeba i malou drobnost, kterou člověka potěšil. Byl nejen štědrý, ale i velmi galantní, laskavý a byla s ním velká legrace. Žádná z vlastností, které dělají člověka člověkem, u něj nechyběla. Karel byl mimořádná osobnost.

Společně jsme vystupovali nejenom u nás, ale i v zahraničí, ať už to bylo v Německu, bývalém Sovětském svazu, ale taky v Kanadě, Austrálii nebo v Rio de Janeiru. Vystupovali jsme dokonce i v newyorské Carnegie Hall, a to hned dvakrát, poprvé v roce 2000, podruhé o pět let později.

Koho dalšího ze své generace si vážíte?

Mám mezi českými osobnostmi mnoho kamarádů. Vážím si každého, kdo ve svém oboru něco dokázal, ať už to bylo v hudbě, herectví nebo třeba ve sportu. Ublížila bych, kdybych někoho konkrétního jmenovala a na někoho zapomněla.

Na které okamžiky ze své minulosti vzpomínáte nejraději?

Na krásné dětství. Vyrůstala jsem v malém městě Slatiňany nedaleko Chrudimi, v nádherném velkém domě nad řekou Chrudimkou. Obklopovala ho příroda Železných hor, vypadalo to tam trošku jako tady v Brdech.

Rodiče se o nás krásně starali a podporovali nás ve všem, co nás bavilo. Maminka byla praktická, pracovitá a energická žena, nic pro ni nebyl problém. Tatínek mě zase vedl k umění. Miloval hudbu jak klasickou, tak moderní, hrál výborně na klavír i na varhany. Záleželo mu na tom, abychom s bráchou měli k hudbě vztah.

Kromě hry na klavír jsem chodila do baletu a hrála ochotnické divadlo. Měla jsem i možnost navštěvovat privátní hodiny němčiny a angličtiny, na gymnáziu jsem se učila francouzštinu, dokonce jsem ve studiu jazyků plánovala pokračovat na vysoké škole. Všechno, co jsem v dětství získala, jsem později zúročila.

Maminka zůstala v domácnosti?

Ano, vychovávala tři děti. Brácha Jirka je o čtyři roky mladší, sestra Zdena starší o deset let.

Tatínek byl zaměstnaný jako úředník v Transportě Chrudim. Hezké vztahy jsme měli i s prarodiči.

Dědeček s babičkou z tatínkovy strany měli vyhlášenou pekárnu ve Slatiňanech a dědeček z maminčiny strany byl vynikající truhlář ze Světlé nad Sázavou. Vyráběl nejen běžný nábytek, ale i kousky ve stylu Ludvíka XVI. nebo anglický Chippendale, který jsem od něj dostala darem, moc si ho vážím a slouží mi doteď, jak tady v obýváku můžete vidět.

Vidím tu také velký kříž s Ježíšem. Má pro vás víra stále význam?

Má, jsme věřící celá rodina. Nechodím sice každý den do kostela, ale občas se modlím. S rodiči jsme chodili na mše svaté do kostela svatého Martina ve Slatiňanech. O Vánocích jsem tam někdy i zpívala a tatínek hrál na varhany.

Myslím, že každý člověk musí v něco věřit. V životě nastávají momenty, kdy potřebujete bod, ke kterému se můžete upnout. Chodila jsem i na náboženství. Ale jinak nás naši nikdy neovlivňovali v tom, v co máme věřit. Nechávali nás, ať se sami svobodně rozhodneme, jak se svým životem naložíme.

Věděli jsme jen, že tou správnou vírou není komunismus. Oba dědečkové s babičkami na minulý režim doplatili, komunisti jim zkonfiskovali majetek. Takže kdybychom domů přišli s nápadem, že chceme vstoupit do komunistické strany, byl by určitě oheň na střeše. (směje se)

Na co ráda vzpomínáte v rámci své hudební kariéry?

Těch momentů je strašně moc. Ráda vzpomínám na první angažmá v divadle Rokoko a na období Golden Kids. Bohužel jsme byli v roce 1968 násilně rozejiti. Báječná byla i spolupráce se skupinou Strýci, společně jsme sjezdili velký kus světa - Brazílii, Kanadu, Japonsko, celou Evropu. Díky nim jsem měla možnost dostat se i k jazzové muzice, kterou jsem měla odjakživa ráda.

Nemůžu opomenout spolupráci se skupinou Bacily, následně s Big Bandem Gustava Broma, se kterým jsme společně s Jirkou Kornem byli častými hosty v Německu a Polsku. Pak jsem vystupovala s Jirkou Dvořákem a Boom Bandem a teď už mnoho let vystupuji s Charlie Bandem.

Máte za sebou mnoho úspěchů. Přesto se zeptám, jestli jste někdy během své kariéry cítila i pochyby nebo zklamání.

Trošku jsem byla zklamaná krátce po revoluci. Spolu s příchodem svobody si začali někteří novináři myslet, že mohou říkat a psát cokoli. Mnohdy to byly nepatřičné a nepravdivé útoky, proti kterým jsem se už musela bránit. Svými výroky vzbuzovali v některých lidech zlobu a nenávist ke všem, kteří za minulého režimu pracovali a něčeho dosáhli.

Vytýkali nám, že jsme mohli dělat svoji profesi, jezdit do zahraničí a že jsme byli snad i sluhové režimu, což je naprostý nesmysl. Mrzelo mě to, ale těžko to někomu můžete vyvracet.

Že jste nešla studovat filologii, jak jste si na gymnáziu plánovala, jste nelitovala?

Ani ne. I když to byl jeden z mých plánů, tak toho nelituji, protože hudba mě lákala daleko víc. Nicméně znalost jazyků byla velkou výhodou během celé mé kariéry. Popravdě mi studium filologie překazil tatínek. (směje se) Když mi bylo sedmnáct, přivezl ze služební cesty do Prahy přihlášku do soutěže Hledáme nové zpěváky. Řekl - pojď, zkusíš to, nacvičíme spolu písničky George Gershwina, ber to jako výzvu.

Měla jsem z toho obavy, ale nakonec jsem souhlasila. Na soutěži jsem zazpívala Summertime, postoupila do finále a to finále jsem nakonec vyhrála s písní The Man I Love. Byla jsem velmi potěšená, že se za mnou do Lucerny přijela podívat celá třída včetně paní učitelky. Na tatínka se hned sesypalo plno lidí s nabídkami na moje angažmá. Všem odpovídal stejně: „V žádném případě jí nebudu bránit v jejím rozhodnutí, ale přeji si, aby nejdřív udělala maturitu!“

Co vám z dnešního pohledu nejvíc pomohlo dostat se na vrchol?

Měla jsem celoživotní kliku na lidi kolem sebe. Pro začínajícího zpěváka je důležité, aby měl kolem sebe inspirativní lidi a zázemí. V tomto směru bylo moje první angažmá v divadle Rokoko velkou školou. Starali se o nás po všech stránkách skvěle. Pracovali s námi jedni z nejlepších choreografů, textařů, skladatelů, režisérů… Všechno nám bylo naservírováno jak na stříbrném podnose. Stačilo být pilný a s pokorou přijímat všechny rady.

Myslím si, že tohle dnešní mladé generaci umělců chybí, musí se spolehnout jen sami na sebe. Na druhé straně mají velkou výhodu v tom, že mohou zkusit štěstí i v zahraničí. My jsme některých nabídek, které jsme ze zahraničí dostali, využít nemohli.

Mrzí vás to?

Jo, byla to velká brzda. Docela ráda bych si bývala zkusila konkurz v New Yorku do nějakého muzikálu a dlouhodobě spolupracovala se zahraničními producenty.

Dostala jsem i konkrétní nabídky, třeba z tehdy západního Německa nebo Kanady, ale vždycky to ztroskotalo na tom, že jsem jim nemohla nabídnout dlouhodobou spolupráci. Pragokoncert, který mě exkluzivně zastupoval, mi k takové spolupráci nedal povolení. Moje zahraniční výjezdy byly limitovány krátkodobým pobytem, což bylo pro všechny producenty nepřijatelné.

Kdybych se chtěla věnovat práci v zahraničí víc, musela bych emigrovat, a to jsem nechtěla z mnoha důvodů. Jednak miluji tuhle zem, ale hlavně jsem nechtěla ublížit své rodině, což by se bývalo určitě stalo.

Že nemáte děti, jste nikdy nelitovala?

Miluju děti, mám jich kolem sebe spoustu, ale člověk nemůže mít v životě všechno. Teď už vím, že to tak asi mělo být. Helena Růžičková, když mi z lógru věštila budoucnost, říkala - prosím tě, přestaň už s těma dětma, to není tvůj úkol, ty zpívej a dej pokoj.

Máme vnoučky od manželových dětí. Vnoučata od bráchy jsem ještě ani neviděla, tam se vztahy přetrhaly. Rozkol rodiny je pro mě těžký téma… Ale nebudeme si stěžovat, budeme myslet radši optimisticky!

Co plánujete do budoucna?

Hned v první polovině roku chystáme koncertní turné na Slovensku. Moje výročí šedesáti let na hudební scéně oslavím v den svých narozenin, 24. června, velkým galakoncertem v pražské O2 aréně. Na všechno se moc těším, je toho opravdu spousta.