Heda Čechová: Pro matku je strašné, když jí umře chytrý a hodný syn

Jako televizní hlasatelka se stala symbolem odporu proti sovětské okupaci a musela z obrazovky zmizet. „Na Štědrý večer roku 1968 jsem měla službu a recitovala jsem už tehdy zakázaného Jaroslava Seiferta. Napsal mi pak krásný děkovný dopis a byli jsme v kontaktu až do jeho smrti,“ připomíná Heda Čechová poslední kapku z poháru svých „hříchů“.

Nějaký čas psala pro nové hlasatelky texty, když si pak stěžovaly, že je píše moc těžké, že se nedají naučit, poslali ji do studeného přístavku na dvoře pořádat gramofonové desky. Po čtyřech letech těžce onemocněla a v padesáti šla do invalidního důchodu.

Jako pád z vrcholu popularity do propasti zapomnění však svůj vyhazov z televize nebrala: „V osmašedesátém mi bylo čtyřicet, chtěla jsem s hlasatelstvím končit, hlášení už mi bylo málo. Toužila jsem dělat velké pořady, s některými jsem i začala. Když jsem třeba uváděla přenosy z Pražského jara, vedla jsem pak ve studiu rozhovory s umělci, kteří tam vystupovali. I v němčině.“

Vedle toho moderovala velké společenské akce, namlouvala komentáře k filmům, moderovala hudební pořady.

Původně chtěla jít studovat chemii, ale jejímu otci Jaromíru Šimandlovi, jednomu ze zakladatelů Československého rozhlasu, se to nezamlouvalo.

„Prý se stejně vdám a nebudu to dělat. Smířil se s tím, že jsem šla na gymnázium, ale s možností, že bych jako ženská měla dál studovat, nepočítal,“ vzpomíná paní Heda. Svého snu se však nechtěla vzdát a jako dítě vyrostlé v rozhlase si usmyslela, že udělá hlasatelský konkurz a na studia si tak vydělá.

„Musela jsem tam jít tajně, protože otec v rozhlase pracoval. Počítala jsem, že si tam tak rok budu vydělávat a pak půjdu studovat alespoň chemii.“ Jenže hlasatelská práce jí natolik učarovala, že už u ní zůstala.

K rozhlasovému mikrofonu nastoupila pár dnů po maturitě v červnu 1947 a zůstala u něho do roku 1960, kdy přešla do televize. Tam uváděla pořady šest let jako externistka.

„Než jsem se posadila před kameru jako hlasatelka, nikdy jsem televizi neviděla, tehdy televizní přijímače v domácnostech nebyly. Ředitel do zahraničí jezdil, ale nenapadlo ho, že by nám, kteří jsme hlásili, řekl, jak to dělají jinde,“ vzpomíná na počátky televizního vysílání.

„Dělala jsem to, jak jsem byla zvyklá z rozhlasu, jen jsem projev přizpůsobila přítomnosti kamery. Založila jsem v televizi hlášení zpaměti. Když s někým mluvím, tak to taky nemám napsané, proč by se měl divák dívat na čtoucí hlasatelku… Žádná zásadní změna to ale pro mě nebyla. Hůř na tom byli třeba zpěváci z Národního divadla, ti si mi stěžovali, že jsou zvyklí na živé publikum, nikoli na mikrofon či přítomnost kamery.“

Zpočátku se všichni v živém vysílání střídali v jediném studiu v Měšťanské besedě. Žádná hlasatelna nebyla: „Hlásila jsem pořad a za sloupem už čekali účinkující. Seznámila jsem se díky tomu s mnoha zajímavými lidmi. Třeba s panem Werichem.

Čekala jsem, až skončí pořad, abych hned šla hlásit, když najednou za mnou někdo zašeptal: Milostpaní, pojďte, já vás svezu. Pan Werich! Já ale nemůžu, já tady hlásím, co kdyby se stal nějaký renonc, musím to omluvit. Tak tam dají tu ceduli, že porucha není na vašem přijímači. Musela jsem požádat o povolení režiséra dne, ten, když viděl pana Wericha, tak nemohl říct ne. Před Měšťanskou besedou stála stará pragovka: To je, milostpaní, moje milované auto. Mám ho speciálně na ryby. Jedu na ryby a kochám se, povídal mi, když jsme se rozjeli.

Po letech jsem si na ta slova vzpomněla, když jsem viděla Vesničku mou střediskovou, kde Marián Labuda říká Rudolfu Hrušínskému: Pane doktore, vy jste se zase kochal. Zdeněk Svěrák, který k tomu filmu psal scénář, to od pana Wericha musel také slyšet.

Později jsem byla s Janem Werichem ještě několikrát v kontaktu. Konzultovala jsem s ním třeba, jak se správně vyslovuje jméno amerického skladatele Leonarda Bernsteina. Tady se to zpočátku četlo německy jako ,bernštajn‘, ale Werich mě upozornil, že správně to je ,bernstín‘. Vedli jsme moc zajímavé rozhovory.“

Mezi osobnostmi, se kterými se při své hlasatelské profesi setkala, nechyběl ani tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk: „Když jsem mu byla představena, zvolal něco o tom, že mám nejen hezký hlas, ale i hezké nohy. Nabídl mi roční stáž v BBC v Londýně, aby prý ze mě byla světová hlasatelka.“

Odjet měla v březnu 1948. V tu dobu byl však Jan Masaryk nalezen mrtvý pod okny svého bytu a v rozhlase se rozpoutaly čistky, kterým padl za oběť i její otec. Jediné zaměstnání, které našel, byl správce drůbežárny na pražské periférii, kde nakonec spáchal sebevraždu.

Matka se zhroutila, a tak byla k identifikaci povolána dvacetiletá Heda: „Ležel na gauči, byl obklopený našimi fotografiemi, pod ním na podlaze tratoliště krve a revolver. Tři hodiny, než přijela kriminálka, jsem tam s ním seděla, držela ho za ruku a povídala si s ním.“

V té době jí byl velkou oporou kolega hlasatel, který měl za sebou rovněž pohnutý osud. Vladimír „Voloďa“ Čech byl syn českého legionáře a dcery ukrajinského kozáckého atamana. Otec cestou z Ruska zemřel na tyfus, matka ho zanechala u českých příbuzných a vrátila se na Ukrajinu. Vystudoval herectví, ale po roce 1948 byl rád, že může dělat hlasatele. Z velké lásky se v roce 1951 narodil syn Vladimír.

Manželství se po sedmi letech rozpadlo a paní Heda vychovávala syna z jednoho platu sama: „Musela jsem se točit, abych mohla Vladimíra poslat na hory nebo abychom v létě mohli do Bulharska k moři. Přes den jsem vařila, prala, žehlila, uklízela a učila se texty a večer jsem byla za tu krásnou a chytrou.“

Její popularita byla obrovská, od Šumavy k Tatrám ji všichni znali. V tehdejších dobách to však nějaké nepříjemnosti v podobě vlezlého bulváru neobnášelo. „Znali můj hlas už z rozhlasu. Bylo mi milé, když mě lidé poznávali nebo se otočili, pokud zaslechli můj hlas. Dostávala jsem taky spoustu krásných dopisů.“

Její styl oblékání, dennodenně na očích, udával módu. „Dlouho mi podle mých návrhů šila máti. Pak jsem šila u Rosenbauma, tehdy v Oděvní službě.“

Pokud jde o osobní vztahy, vždy si držela odstup i za cenu, že jí vyčítali, že nemá smysl pro kolektiv. O ctitele neměla elegantní přitažlivá žena nouzi. „Nadbíhali mi tři ministři, to byly neustálé telefony. Držela jsem si je od těla, vždycky jsem se zeptala, jak se daří milostivé paní,“ říká s úsměvem a dodává, že nechtěla být na nějakém muži závislá.

„Nikdy jsem se ani nechtěla vdávat, svatba se konala jen kvůli tomu, že jsem čekala Vladimíra. Já ani s těhotenstvím nepočítala, po těžkém břišním zánětu mi tvrdili, že dítě mít nikdy nebudu.“

Syn Vladimír se stal středobodem jejího života, od jeho sedmi let ho vychovávala sama. Až po deseti letech se seznámila se svým druhým mužem Oskarem Bizikem, důstojníkem, který se stal obětí normalizačních čistek v armádě a dvacet let pracoval jako bagrista.

„Poznali jsme se v osmašedesátém v televizi, uváděla jsem ho při jedné besedě. Když jsme pak byli oba vyhození, koupili jsme si starou chalupu u Prachatic, tam nám bylo dobře. Manžel se realizoval, udělal celé nové podkroví, letní kuchyň,“ vzpomíná s láskou na život s mužem, kterého po roce 1989 rehabilitovali a povýšili do hodnosti generála. V roce 1994 zemřel.

Osud ji připravil i o jedinou sestru, o čtyři roky mladší Blanku. Ta beze stopy zmizela i s manželem v roce 1965: „Její muž pěstoval cizokrajné ptáky, jeli na výstavu do západního Německa a tam jejich stopa končí. Podle všeho je někdo zabil. Kdyby chtěli emigrovat, sestra by o sobě dala máti určitě vědět. Jistě by se pak aspoň ozvala v osmašedesátém. Její manžel byl milionář, ale samozřejmě mu všechno vzali. Vědělo se, že má nějaké peníze ve Švýcarsku, třeba pro ně jeli.“

Nejděsivější ztráta ji však potkala v březnu roku 2013, kdy v pouhých 61 letech zemřel syn Vladimír. „Pro matku je strašné, když jí umře krásný, chytrý a hodný syn. Nikdy se s Vladimírovou smrtí nesmířím. Vím ale, že kdybych udělala cokoli, nic nezměním.“

Terapií, která jí pomohla z nejhoršího, se stalo psaní. Pár týdnů po jeho smrti začala pracovat na knize Můj syn Vladimír Čech - Příběh nejslavnějšího českého milionáře. Vzpomíná na jeho narození, dětství i profesní začátky.

Když jí oznámil, že se po maturitě hlásí na DAMU, pozvala domů své přátele Josefa Kemra a Josefa Beka, aby mu to rozmluvili: „Dopadlo to tak, že nakonec řekli: Vláďo, my bychom stejně nic jinýho dělat nechtěli. To jsem jim poděkovala.“

Jenže cejch syna Hedy Čechové způsobil, že po ukončení studia nesměl působit v Praze. Odešel do Ostravy, ale ředitel mu tvrdil, že tam hrát nemůže, protože je moc hezký. Nastoupil tedy do Slezského divadla v Opavě, pak byl v těšínském divadle, v Olomouci. Maminka nechyběla na žádné jeho premiéře.

Od roku 1987 působil ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde se stal hlasem sametové revoluce a Občanského fóra. V roce 1990 se matka i syn sešli jako poslanci České národní rady, ona za Prahu, on za Východočeský kraj. Zkušenosti z poslancování však ani jednoho nezlákaly, aby v politice zůstali.

Zásadním zlomem v jeho životě byl rok 2000, kdy si ho ředitel Novy Vladimír Železný vybral za moderátora světové vědomostní soutěže Chcete být milionářem?. Následoval fenomenální divácký úspěch, obrovská popularita a několikanásobné vítězství v anketě TýTý. V září roku 2003 mu však nové vedení Novy oznámilo, že v Milionáři končí.

„Hrozně mu ublížili, když ho ze soutěže vyhodili,“ říká s trpkostí v hlase paní Heda. „Byl prý moc hodný na lidi. Nechtěl být na ně hrubý nebo je zesměšňovat. Jen je napínal. Mně bylo jasné, že lidé, kteří mu záviděli oblibu, udělají všechno pro to, aby ho odtamtud vystrnadili. Když se jim to podařilo, pořad zahynul na úbytě. Kdyby ho dál dělal Vladimír, mohl ještě dlouho pokračovat.“

Vrátil se zase do divadla, hrál na Kladně, v Činoherním klubu a v Městských divadlech pražských. Jeho poslední rolí tam byla hlavní mužská postava v dramatizaci Márquezova románu Sto roků samoty. V březnu roku 2013 podlehl zhoubné nemoci.

„Můj život byl plný průšvihů, ale vždy, když to vypadalo, že hůř už být nemůže, osud vše zvrátil. Tentokrát ne,“ konstatuje paní Heda.

Má doma všechny synovy výstřižky s rozhovory a recenzemi, fotografie, každý den sleduje Telku, kde Milionáře opakují. „Znovu si připomínám, jaký měl krásný hlas a jak dobře to dělal.“

S tím, že čas vyléčí všechnu bolest, nesouhlasí. „Možná ji jen ztlumí. Zůstává otevřená rána, ale je třeba žít dál. Proti smrti nemůžete nic dělat. Buďto si hodíte mašli, nebo si řeknete, bylo to krásných 61 let, které jsem se svým synem prožila, a jsem za ně vděčná. Mám vnuky, kteří mě rádi vidí, vnučka Sára bydlí nedaleko, často ke mně chodí, chutná jí, jak vařím.“

Radost má ze všech čtyř vnoučat, po dvou z každého Vladimírova manželství. Nejstarší vnučce je čtyřiatřicet, nejmladšímu vnukovi dvanáct.

Stále ji těší namlouvání knih pro Macanovu tiskárnu a knihovnu pro nevidomé, kde načetla desítky titulů pro dospělé i děti. Nedávno dokončila zvukovou verzi knihy o svém synovi.