Hana Zemanová: Lidé se ztrácejí v tom, co je a není zdravé

Dáte si čaj? Z pampeliškového kořene? Pampeliškovou kávu? Domácí chléb a pomazánku z řepy? Domem v menší středočeské obci létá otázka za otázkou.

Od stolu, na němž záhy přistanou konvičky, hrnečky a talíře, se naše hostitelka již léta dívá do velké zahrady, v níž pobíhají slepičky, a na sad s pasoucími se ovcemi.

Pět ovcí, osm slepic, kohouta a tři kočky. Zvířata máme jako přátele, hlavně pro potěchu. Ale kromě příjemného soužití z nich máme i užitek: slepičky nám dávají vajíčka, ovce spásají trávu v sadu.

Po letech jsme se dopracovali i k tomu, že jíme i kohoutky, kteří se nám vyklubou. Je to pro nás takový malý zázrak, že naše slepičky ještě dokážou každý rok vysedět kuřata. Díky umělým líhním prý slepice čím dál častěji tento pud ztrácejí.

A ještě v jednom jsou ty naše výjimečné: spí na stromech, nejraději na tenkých větvích staré lísky.

Mají dokonce dva! Z toho jeden zateplený, druhý „designový“. (smích) Jenže v nich jen snášejí vejce. Spí ve větvích, což učí i svá kuřátka. Asi je tím vedou k odolnosti. Je jedno, zda je venku zima, vítr, vylezou si do koruny a usnou.

Nejdřív jsme se je to snažili odnaučit, k večeru jsme si brali žebřík, sundávali je ze stromů a přemísťovali do kurníků. Výsledkem bylo, že se posouvaly výš a výš. Nechali jsme to tedy na nich. Jo a teď zjara nám pomáhají i ve velké zahradě vyhrabat starou trávu.

Naopak, my je v tom podporujeme, jen jim to hrabání organizujeme. Přemisťujeme ohrazení podle toho, kde a co na zahradě přehrabaly. Postupně ji upraví skoro celou.

Jejich výběh střídáme s výběhem pro ovce. Nastává tak přirozený koloběh: ovce, slepice, hnůj, a zahrada je tak lépe připravená k naší činnosti.

S dcerami jsme dlouho nejedly žádné maso, které kolem nás „běhalo“. Ani ty slepičky, kuřátka, natož ovečky! Je to samozřejmě trochu pokrytecké, protože maso z ekofarem jíme…

Naše ovečky byly díky tomu bezdětné seniorky. Pak je přebral do vzorné péče můj partner Karel. Je ze severní Moravy a s chovem ovcí má mnoho zkušeností. Hned se rozhodl, že potřebují beránka a měly by se stát matkami.

Kolem sedmi osmi let. Strachovala jsem se o ně, už když je odvedli za beranem. Pak zase, aby první porody v pokročilém věku zvládly. Daly si načas. Stále jsme plánovali, aby tady Karel byl, až začnou rodit. Padal termín za termínem a pak už musel odjet na Moravu za prací. No a ony začaly skoro hned rodit, jedna po druhé.

Tak jsem já, holka z pražského paneláku, jednoho jara asistovala při rození jehňat. Hned první se narodilo mrtvé. Já věděla, že nebudu říkat sousedovi o pomoc, že potřebuju tou zkušeností projít, že musím vykopat jámu a pohřbít ho svýma rukama. A další jehňata se dál rodila…

Zemřelo pak ještě jedno, ale tři přežila. Chodila jsem za ovečkami tři dny v kuse, co dvě hodiny, vstávala na budík v noci. Nikdy nezapomenu, jak jsem nad ránem našla ve chlívě dvojčátka. Jedno vypadalo moc slabé a maminka se neměla k tomu je kojit. Tak jsem s veterinářem rozjela několikadenní akci záchrany…

Ruce jsem měla často od krve, od špíny, odstříkávala jsem mlezivo ovci, jíž zemřelo jehně, krmila stříkačkami ty, jimž jejich máma dát mléko nechtěla. Mělo to dobrý konec. Támhle se pase maminka i její dcera.

Nezadařilo se. Holkám se beran asi nelíbil. Možná je to dobře. Zbavit se jehňátek u nás bývá složité. Pro nás holky. Ovečky jsme si tak nechaly, beránky rozdaly do chovů, aby mohli dál žít. Karel tohle těžce nese. Nemá to žádnou chovatelskou ani ekonomickou logiku. Ale v něčem jsme se už posunuly, kohoutky vysezené našimi slepičkami již jíme.

Karel, kdo jiný. My bychom toho schopné nebyly. Dokonce jsme kuřátkům dávaly jména, fotily je. Občas Natálka přijde s fotkou a říká: Tohle je Pája, toho jsme taky snědli, maminko.

Myslím, že ne. Koloběh života díky těm leckdy oplakaným zkušenostem čím dál více chápe, i když proti němu stále dost bojuje. Druhá dcera to přijímá přirozeněji. Když se vrátím ještě k chodu našeho „statku“, bez Káji by takhle nefungoval.

Přišel mi po rozvodu do života jako dar. Umí si tu poradit se vším a první dárek, který mi tehdy dal, byl sušák na byliny. Na vesnici vyrostl a ve městě by žít nechtěl. Srdcem je pevně spojený s půdou. Není asi divu, že podniká v biopotravinách (Karel Matěj, spoluzakladatel PROBIO – pozn. red.).

Cokoli zeleného k jídlu. V téhle době se těšíme na změnu jídelníčku, který je v zimě postavený na kořenové a kysané zelenině. Teď můžeme konečně sbírat, jíst první divokou zeleninu: kozlíček, ptačinec, lístky i kořínky pampelišky, bršlici, kopřivy na čaj.

Na bobule si ještě počkáme. Zhruba do května, kdy se urodí první kamčatské borůvky, po nich muchovníky, maliny, rybízy, angrešty, ostružiny, arónie, rakytníky, jeřabiny…

Mezi touhle úrodou sbíráme i jinou zeleninu, ovoce, saláty. Dost bylin suším na zimu. V květnu listy černého rybízu, lesního ostružníku. V červnu bez a lípu.

V létě byste u nás viděla kolo měsíčků, ty sušíme na čaj, děláme z nich olej, masti. Celý říjen suším šípky, v listopadu vařím trnkový sirup…

Zatím máme hlavně ovoce ze sadu, který vysadil můj děda. A náš sad? Ten jsem dostala ke čtyřicetinám. Vše zorganizoval a vymyslel Kája. Pozval naše blízké i kamarády. Každá rodina mi vysadila strom. Lidé odcházeli z oslavy úplně šťastní a naplnění, ani neměli potřebu pít moc alkoholu… Kdykoli jdu sadem, je tam ta atmosféra obtisknutá.

Naše instrukce byly: holínky a rýč. Když se stromy zasadily, chodili jsme od jednoho k druhému a švagr Karel Mařík, hudebník, každému zahrál na akordeon a společně jsme zpívali, aby se sadu dařilo.

Možná to i pomohlo, naše pozemky jsou hodně písčité. Je vůbec zázrak, že tam, na stráňce naproti, cokoli roste.

Chodí, doma pak vařím hlavně to, co v jídelnách chybí. Zdá se, že podobný model funguje. Myslím si, že holky mají položené dobré základy pro život, vědí, že k jídlu patří sezonní zelenina. Nechtějí jíst jahody v zimě.

Jedí luštěniny, pohanku, jistěže mají rády i sladkosti. Ale zdá se, že jsou zvyklé na menší množství cukru, protože často používám na slazení rýžový sirup, med. Některé kupované sladkosti jim proto přijdou přeslazené.

Nenašla. Ale dědeček jim tuhle pro „radost“ přivezl Vineu, tak ta tu je. Dávno takové věci neřeším. Ano, kdysi, před dvaceti lety, jsem bývala až dogmatická. Sama jsem tehdy do oblasti zdravé stravy pronikala. Učila jsem se, jak to, co jíme, ovlivňuje naše zdraví, chyběl mi ale ještě potřebný nadhled, znalosti o jiných aspektech pohody, zdraví a hlavně zkušenosti.

Časem jsem zjistila, že nejlepší způsob, jak lidi inspirovat, je pozvat je na zdravou večeři, třeba na pohankový kontrabáš. Chutná většinou i dětem. Lidé se pak sami ptají na recept.

Vařila vždy dost zeleniny, ale během těch dvaceti let, co se zabývám kvalitou jídla, se pomaličku změnilo mnoho surovin i ve špajzu mých rodičů. Nenajdete tam jiné koření než to v bio kvalitě, mouku používá mamka nejčastěji špaldovou, do palačinek dává pohankovou. Už jim objednáváme i maso z ekofarmy, vajíčka mají od našich slepiček. Ale nakupují i v supermarketech. Je jim 78 let a jsou ve výborné kondici. Hodně pracují jak v domácnosti, tak na chalupě, mají dost přirozeného pohybu, milují procházky, o všechno se zajímají.

My jsme rádi doma. Tím se zároveň přiznávám, že zas tak často nikam nejezdíme. Vytváříme si spíš mini dovolené v rámci všedních dnů. Vyrazíme na chvilku do lesa, do zahrady a uděláme nějakou práci venku a tím si odpočineme od počítačů.

Když už na pár dnů odjedeme, jíme to, co nám dají. Jen mi třeba vadí vejce z klecových chovů, to je raději nejím. Líbí se mi heslo jednoho hospodáře: Vajíčka jím, když je máme, když slepice nenesou, prostě je nejíme.

K snídani mi stačí dobrý chléb s dobrým máslem, jenže i tahle základní kombinace bývá v mnoha hotelech problém. Na trhu stále ještě není úplně běžný kvalitní kvasový chléb, ideálně upečený z mouky z polí bez chemie. A není máslo jako máslo…

Kdo si zvykne na kvalitu přírodních potravin, jen těžko se může vrátit k průmyslové stravě. Také doma jíme podle sezonnosti. Patří k ní těšení se na to, co se urodí. Proč jíst v zimě jahody? Okurky? Papriky? Nemají dobrou chuť, cestují kus světa, neobsahují živiny. Jsou plné pesticidů a stojí zbytečně moc. Tělo nic takového v zimě nepotřebuje.

Holky občas banány chtějí. Tak jim je dopřeju, i mandarinky, sem tam v bio kvalitě. Díky tomu mají ještě z takového ovoce radost. Trochu odskočím k tropickému ovoci obecně, bývá součástí populárních smoothíček či freshů. Teď, na jaře, nám příroda plody na ně vůbec nenabízí. Proto k jaru nepatří.

Mnohem vhodnější je čaj z kopřiv, z listů či kořenů pampelišek. Milovníci odšťavňování si mohou dopřát šťávu z divokých bylin: ptačince, pampelišky, řebříčku, jitrocele. Takových lístků jsou plné louky. Jen je nutné sbírat dál od vesnic a stříkaných polí. Koncentrovaná šťáva se ředí vodou. Je to nektar, pětihvězdičkové lázně pro buňky.

Když jsem napsala svou první, byl to rok 2005, téma u nás bylo úplně v plenkách. Otevřeli jsme s prvním manželem postupně tři bioobchody v Praze, infocentrum, biopekárnu, biorestauraci. Kolem výloh chodili lidé, a hlavně pánové vše komentovali: Hele, tam asi servírují samé zrní nebo sójové maso.

Málokdo věděl, že biopotraviny jsou ty nejvíce normální potraviny, že bio je i maso, slanina, máslo a sýry. A taky proč jsou dražší. Stačilo patnáct let, společnost se stala poučenější. A teď? Informací a výživových směrů je příliš. Často si protiřečí.

Lidé se ztrácejí v tom, co je, není zdravé. Zdá se mi, že z počáteční fáze opovržení nad biojídlem, jež souvisela s neznalostí, jsme prošli módní vlnou, kdy se z ekozemědělství stal moderní lifestyle. Věřím, že se čím dál více lidí dostává do etapy hlubšího pochopení.

Vždyť jsem ji psala a tvořila přes tři a půl roku a je to celoroční průvodce. Tak aby nebyla těžká! (smích) Shrnula jsem do ní mnohaleté zkušenosti nejen své, ale i doporučení lékařek a bylinkářek. Kniha radí, jak sladit životní styl s ročním obdobím, přirozeně posilovat imunitní systém, zpracovávat lokální superpotraviny a připravovat výživná jídla, bylinné nápoje i elixíry z darů naší přírody.

Píšou mi v mailech, že kdykoli si knihu vezmou do ruky, pocítí radost, klid, snad i naději. Za to jsem vděčná, protože jsem si přála, aby lidem pomohla se znovu zamilovat do přírody. Je na čase otevřít svá srdce tomu, co máme na dosah.

Přestat si objednávat drahé exotické superpotraviny, doplňky, když ty naše superpotraviny rostou, dozrávají kolem nás. Jen si jich nevážíme. Možná proto, že nevíme, jak jsou léčivé.

Inspiroval mě v tom třeba Japonec George Ohsawa. Když spatřil louku pampelišek v Evropě, vycítil jejich sílu. Řekl, že tam, kde roste tato nádherná rostlina, není nutné dovážet ženšen.

INGREDIENCE

POSTUP: