Hana Zagorová a Petr Rezek: Prožili jsme toho hodně – na jevišti i mimo něj

Petr Rezek: V mých očích je pokračovatelkou Hany Hegerové, a co se týče lidské stránky, vzpomínám si na slova Karla Vágnera, který vždycky říkal, že jsme měli velké štěstí, že jsme jako zpěvačku měli v kapele právě Hanku.

A je to pravda. Proč? Protože je inteligentní, cílevědomá, nesleví ze svých představ, stojí si za nimi, ale zároveň je také citlivá a empatická.

Petr Rezek: I Karel Vágner věděl, že to tak má být. Cítil to a bral to tak, že to je v naprostém pořádku.

Hana Zagorová: Já se v práci moc řídit nenechám, protože na jevišti je člověk vždycky sám za sebe, a kdyby se stal jakýkoliv malér, zase ho musí sám vyřešit.

Petr Rezek: Prožili jsme toho hodně – na jevišti i mimo něj. Na zájezdech někdy nastávají i krušné chvíle. Když jsme například byli v sedmdesátých letech několik týdnů na turné po Sovětském svazu, odškrtávali jsme si den po dni, abychom věděli, jak dlouho ještě potrvá, než pojedeme domů.

Hana Zagorová: Publikum tam ale vždycky bylo skvělé.

Petr Rezek: To ano, ale na druhou stranu bychom se tam občas bývali ani nenajedli, kdyby nám Hanka také neuvařila.

Hana Zagorová: Petr to malinko přehání. Jedenkrát, když už jsme byli hrozně unavení, jsem v hotelovém pokoji uvařila asi sto padesát ovocných knedlíků s meruňkami.

A jednou jsem na zájezd do Ruska vezla pro kluky z kapely domácí svíčkovou. Maso s omáčkou bylo ve čtyřlitrové sklenici, aby se najedli všichni, ale až po patnácti letech jsem se dozvěděla, a podotýkám, že čirou náhodou, že po ní tenkrát bylo všem špatně. Proto odbíhali i během koncertu na toaletu.

Zřejmě cestou trochu zkysla. A to si ještě pamatuju, jak mě s tou sklenicí nechtěli pustit do letadla, ale já bojovala jako lvice, až mě s tou omáčkou přes hranice nakonec pustili.

Hana Zagorová: Já bylinky používám, to je pravda, ale oni zatím zájem neprojevili.

(smích) Když za mnou však přijdou s tím, že se třeba necítí dobře, vždycky mám po ruce malou kouzelnou taštičku se základními léky, takovou první pomoc.

Hana Zagorová: Nikdy bych si netroufla někomu radit. Petrovi radit ani nemusím.

Petr Rezek: Po všech peripetiích, které jsem si užil se ženami, jsem se poměrně nedávno potřetí oženil a moje žena se jmenuje – jak jinak – Hanka.

Hana Zagorová: U mě v podstatě nic. Pořád dělám koncerty – buď s Petrem, nebo svoje, kterým říkám velké. Při nich mě doprovází Boom Band Jiřího Dvořáka jako například při vánoční Lucerně. Zpívání je můj život a mám to hrozně ráda. Kromě toho teď točím televize, píšu texty a básničky, připravuju nové cédéčko a jezdím se Štefanem po světě.

Petr Rezek: Nevím, jestli na to odpovím přesně, ale jedno vím jistě. Měli jsme s Hankou ve spolupráci pauzy. Po šesti letech společného vystupování jsem osm let zpíval s vlastní kapelou a pak jsem na dalších deset let muziku pověsil na hřebík. Když mě ale v roce 1999 Hanka pozvala jako hosta na svůj koncert do Lucerny, měl jsem pocit, že to všechno skončilo teprve včera a žádná pauza nebyla.

Kdyby mě znovu nevytáhla na jeviště, už bych na něj nevkročil. Hezky mi vynadala, tak jak to umí. (smích) Co prý vůbec dělám někde na vesnici a proč nehraju a nezpívám… Nejdřív jsem si myslel, že nemá cenu začínat znovu, protože mezitím dospěla jedna generace, ale ono se to podruhé opravdu narodilo.

Jedna generace nás skutečně nepamatuje, ale jiné jdou s námi a přivádějí i ty další. Nedovolil bych si říct, že na nás chodí puberťáci, kteří mají pochopitelně úplně jiné představy a vzory, ale když jsou na koncertě třeba mladé maminky a říkají, že vůbec netušily, že je to tak hezké, dojímá mě to.

Hana Zagorová: Petr po všech stránkách dozrál, ale zároveň mu zůstalo i to klukovství, které lidi tolik láká. Na jevišti odvádí úžasný výkon a bere to velmi poctivě. Vážím si toho.

Hana Zagorová: Bohužel špatný odhad. Vymyslela jsem si k sobě do druhé poloviny programu dva zpěváky, kteří by zpívali sbory a trochu tančili. Byli to Petr Kotvald a Stanislav Hložek, tehdy absolutně neznámí kluci. A Petr najednou řekl, že končí, protože měl pocit, že tam je už přechlapováno.

Dal přitom na radu rakouské zpěvačky Goldie Ens, ale bohužel pro něj to byla rada špatná, protože si přerušil kariéru. Kluci tak dostali větší prostor a urychlilo to jejich raketový start. Svojí šance využili beze zbytku a byli báječní.

Po mnoha letech mě napadlo pozvat si na koncert do Lucerny všechny, s nimiž jsem kdy spolupracovala, a tak jsem samozřejmě znovu pozvala i Petra. Zazpíval ohromně, a tak jsem se ho zeptala, jestli se zbláznil, když už nezpívá, protože jinak tomu nerozumím, a přizvala jsem ho ke spolupráci.

Hana Zagorová: Nikdy dřív jsem si nepředstavovala, že bych v tomto věku ještě zpívala, a navíc přitom ani nedokázala uspokojit poptávku! Když se mě někdo ptá, čím si to vysvětluju, upřímně odpovídám, že nevím. Možná to je díky písničkám, které lidé tak důvěrně znají a evokují jim něco pěkného, co při nich prožili. Bumerang, který jsme k nim před lety vyslali, se vrátil a já si toho strašně vážím.

A také to je známka toho, že vás lidé mají rádi. Jinak by si ten lístek přece nekoupili. A možná právě proto si po koncertě připadám odpočatější než před ním. Je to oboustranný tok energie a funguje to. (klepe na dřevo)

Petr Rezek: Když si koncert užívají diváci, my si to užíváme dvojnásobně, nebo dokonce vícenásobně. Mě osobně to těší ještě daleko víc než před lety. Tenkrát byl můj pohled na práci trošku odlišný, ale teď si to opravdu užívám. Když jedu po koncertě autem domů, jsou to moje nejhezčí chvilky. V mysli si totiž přehrávám celý ten večer znovu jako nějaký hezký film.

Hana Zagorová: Ty, které zpívají s námi a bez kterých nás nepustí z pódia. V mém případě to jsou také novinkové šansony, které zbožňuju.

Petr Rezek: Z našich společných to je Duhová víla a Ta pusa je tvá. Duhovou vílu napsal Karel Vágner, ale ta druhá písnička je trochu moje dítě. Kdysi jsem totiž po obědě na chalupě poslouchal stanici Hvězda, kde hráli hit Stumblin’ In od Suzi Quatro a Chrise Normana.

Hned jsem vyskočil a volal Karlu Vágnerovi, že jsem právě slyšel skvělou věc, ať si pustí rádio. A protože on nikdy nic neodkládá ani o deset minut a vše řeší hned, okamžitě začal vyřizovat zakoupení práv.

Petr Rezek: Ano, osud byl Vágner. Kdysi jsem hrál na kytaru na záskok s Jaromírem Mayerem na koncertě v Chomutově. Večer jsme pak s kytarou zpívali ještě na hotelu a Karel Vágner, který tam byl také, mi slíbil budoucí angažmá zpěváka.

Nedělo se ale nic a asi za dva roky jsme se potkali v Podolí na křižovatce. Oba jsme přitom byli za volantem. Otevřeli jsme okýnka u svých aut a on mi opět řekl, že zavolá. A pak už opravdu zavolal. Bylo to v říjnu 1975.

Petr Rezek: Šlo to rychle. Hned druhý den nato, co zavolal, jsme v karlínském Áčku s Hankou natáčeli Asi, asi. A právě tam mi volali z porodnice, že se mi narodila dvojčata – Robert a Richard. Karel tam pak běhal po chodbě a stále dokola volal: „Petr má dvojčata!“

Hana Zagorová: A asi čtyři dny nato Petr přijel do Liberce, kde jsem právě natáčela svůj televizní recitál Zaváté studánky a písnička Asi, asi si odbyla svůj křest i před kamerou.

Hana Zagorová: V tom jsme i s kapelou na jedné lodi a rozpory nemáme. Trávíme spolu hodně času, protože na koncertní šňůry vždycky jezdíme na několik dnů, a tak je důležité trávit čas s lidmi, s kterými je člověku dobře. Boom Band Jirky Dvořáka mám moc ráda. Jsou to všechno báječní muzikanti a slušní lidé.

Petr Rezek: Člověk má tu práci tak rád, že prostě nechce, aby mu ji něco znepříjemňovalo. Na to je času škoda.

Hana Zagorová: Spolupracujeme, ale být vyloženě duo jsme ani neplánovali. Máme oddělené kariéry.

Petr Rezek: Když jsem přišel do orchestru Karla Vágnera, Hanka už byla na vrcholu popularity, takže to bylo od začátku nastavené jinak a bylo to tak dobře.

Petr Rezek: Věnoval mi CD se všemi duety, co jsme s Hankou natočili. Nebyly to jen ty čtyři nejznámější – Asi, asi, Duhová víla, Dotazník a Ta pusa je tvá. Nahráli jsme i další, ale na ty si už skoro nikdo nepamatuje.

Až teď jsem si díky Karlovi vzpomněl, že jeden se jmenoval například Zákaz předjíždění a v originále to zpívali němečtí Puhdys. Narozeninový koncert k mým sedmdesátinám, které jsem slavil o vánočních svátcích, se konal v lednu a pozval jsem tam všechny, s nimiž jsem v životě stál na jevišti, a ještě jsou mezi námi. Jinak mi ta sedmdesátka přijde spíš jako chyba v rodném listě. (smích)

Petr Rezek: Na koncertech Pink Floyd nebo Muse brečím, to nejde vydržet. Nedávno jsem byl na Muse v 02 Aréně a bylo to něco neskutečného.

Pink Floydi pro mě vždycky byli profesoři hudby, ale tohle jsem ještě nezažil. Absolutně mě to dostalo.

Hana Zagorová: Nás se Štefanem naposledy dostala do kolen Traviata v Metropolitní opeře v New Yorku s Plácidem Domingem. Skoro celou jsem ji proplakala. Ještě nikdy jsem nezažila, že by zpěvák přišel na jeviště a Metropolitní opera už burácela, přestože ještě nezazpíval ni notu. Dirigent musel s hudbou během normálního operního představení počkat, až se čtyřtisícový dav v sále utiší.

Petr Rezek: Také u ní zbystřím. Vzpomínám si, jak si na koncertě k sedmdesátinám Karla Gotta dal Štefan Margita mikrofon až ke kolenům. Říkal jsem si, že to snad není ani možné.

Hana Zagorová: Ve španělské Malaze. Večer se Štefanem třeba sedíme na terase a díváme se na hvězdy.

Petr Rezek: Já trávím volno na chalupě na Šumavě, kde se zase večer rád dívám z verandy do lesa. Jindy si výborně odpočinu na golfovém hřišti.