Hana Vagnerová: Z anorexie jsem se dostávala deset let

„Vždycky jsem tíhla k modernějším divadelním textům, Shakespeare nebyl autor, kterého jsem toužila hrát,“ přiznává Hana Vagnerová, herečka známá spíše z rolí drsných holek, a to jak ve filmu, tak například v seriálu Expozitura. Když se režisér Juraj Deák přišel podívat do experimentálního divadla Rubín a nabídl jí roli Bianky v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, kterou připravoval pro scénu Divadla na Vinohradech, pochybovala o tom, že to byl dobrý nápad.

„Tvrdila jsem, že mi Shakespeare nepůjde a ani mě moc nebaví a že s velkým jevištěm nemám zkušenost. Pak jsem do toho šla a samotnou mě překvapilo, jak mě to bavilo. Byl to pro mě, která jsem přišla ,ze sklepa‘, úplně jiný svět. S obdivem jsem sledovala starší herce, jak si umějí poradit s rytmem Shakespearových veršů. Navíc hrát vedle takových bardů jako Jaroslav Satoranský nebo Oldřich Vlach je fantastická zkušenost.“

Když dramaturgie Letních shakespearovských slavností svěřila letošní premiérový titul – Sen noci svatojánské – režisérské dvojici SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), nad jejich nabídkou vůbec neváhala. „Dělala jsem s nimi inscenované čtení v Rubínu. Výborně se mi s nimi pracuje, šla bych s nimi asi do čehokoli. Navíc mě povzbudila první zkušenost se Shakespearem, kdy jsem poznala, že je vlastně dobrej,“ líčí svoji cestu na propagační plakát letošních slavností, které zpestří kulturní léto v Praze, Brně a v Ostravě.

„SKUTR jsou hodně nekonvenční režiséři, ale nikdo se nemusí bát, že tam budeme jezdit v kožených bundách na motorkách. Bude to opravdový Shakespeare, i když osobitě pojatý,“ slibuje Hana a prozrazuje, že pro herce to je pojetí fyzicky náročné: „Musíme být připraveni na pokyny, jako: Vylez mu na záda, pak seskoč, pak chvíli tanči tango… Je to ale zábavné,“ říká a dodává, že je přesvědčena, že to bude zábavné i pro diváky.

„Sen noci svatojánské je vlastně pohádka: jsou dva, co se chtějí, dva, co se nechtějí, a díky kouzlům se to všechno zamotá a nakonec dobře dopadne. Je to krásně nadčasové – zamilovaní před 400 lety se chovali stejně jako dnes – a zároveň to je ideální kus pro letní scénu v historickém prostředí, protože děj se odehrává v čarovném lese,“ připomíná.

Diváci ji však dosud znali spíše v jiné poloze. Před kamerou dostala zatím největší příležitost právě v Expozituře, kde ztělesnila nekompromisní policistku, která dostala za mříže mimořádně nebezpečný gang, v němž se spolčilo podsvětí se zkorumpovanými policisty.

Při přípravě seriálu, inspirovaného tzv. Berdychovým gangem, se Hanka setkala s policistkou, která měla rozhodující podíl na jeho dopadení, s Helenou Káhnovou. „Když jsem ji poprvé viděla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přišla nádherná, 180 cm vysoká blondýna v růžovém kostýmku s minisukní a s růžovou kabelkou. Vůbec mi nešlo do hlavy, že to tahle kočka natřela Berdychovu gangu,“ směje se její seriálová představitelka. Příprava na natáčení zahrnovala i čtyřměsíční trénink s kaskadérem, kdy chodila do posilovny, učila se střílet a základům bojových umění.

S tím neměla velké problémy, protože sport je odjakživa součástí jejího života. Teď ji nejvíc baví trampolína: „Když je čas, chodím na ni třikrát čtyřikrát týdně. Není to žádné skákání nahoru dolů, učíme se salta, je to normální akrobacie. Ale trenéři jsou skvělí, nenechají nás se zabít. Endorfiny se skvěle vyplavují.“

Hodně drsnou roli dostala i v prvotině mladičkého režiséra Matěje Chlupáčka Bez doteku, kde si zahrála prostitutku, jejíž charakter odpovídal „pracovnímu“ prostředí. „Byla jsem za ni vděčná, myslím, že i taková role do hereckého rejstříku patří. Hraje se líp než hodné holky.“

Ve Snu noci svatojánské si poprvé vyzkouší hraní na otevřené scéně. „Mám k tomu velký respekt a pokoru. Dosud jsem hrála ve sklepních divadlech, opravdu velkou scénu jsem si vyzkoušela teprve loni na Vinohradech. Jsem moc zvědavá, jak mi to na Pražském hradě i na hradech v Brně a Ostravě půjde. Naštěstí to je komedie a moje Hermie, kterou na začátku všichni chtějí a nakonec ji nechce nikdo, není žádná Ofélie nebo Desdemona.“

I když ji práce na Snu noci svatojánské zaujala, o tom, že by se teď z ní stala shakespearovská herečka, neuvažuje: „Jsem ráda, že jsem si to zkusila, že jsem zjistila, že to zvládnu a že mě to i baví. Do budoucnosti se však v tomto druhu herectví nevidím. Už když jsem šla herectví studovat, měla jsem představu malých scén. Oslovovaly mě víc i jako diváka. To neznamená, že nerespektuji velké scény a herce, kteří je suverénně ovládají. Jen se spíš cítím ,do sklepa‘.“

Díky Letním shakespearovským slavnostem, které odstartovaly 25. června a potrvají až do 7. září, bude mít Hanka celé léto pracovní. „Prázdniny si uděláme v zimě,“ slibuje. Množným číslem má na mysli slovenského kameramana Martina Žiarana, s nímž se seznámila před dvěma a půl roku při natáčení slovenského televizního seriálu Odsouzené.

Odehrává se v ženské věznici a ztvárnila v něm feťačku zvanou Bárbi. Přestože s drogami zkušenosti nemá, byla na roli dobře připravená: „Těsně předtím jsem v České televizi natáčela hraný dokument Ze závislosti do nezávislosti. Hrála jsem tam holku závislou na heroinu. Byl s námi i psycholog, který vede terapie drogově závislých, a o jejich chování mi řekl spoustu zajímavého.“

Martin Žiaran bude stát za kamerou i u dalšího filmu, v němž bude Hana hrát: při filmové adaptaci divadelní hry Petra Kolečka Zakázané uvolnění v režii Jana Hřebejka.

Nejdelší natáčení prožila s rolí Zuzky v seriálu Vyprávěj. „Bylo to pět let, ale mezi natáčením jednotlivých sérií byly pauzy,“ upřesňuje. „Na roli Zuzky bylo zajímavé, že jsem s ní stárla.“

Napřed byla bezstarostnou dcerou hlavního hrdiny, jejíž život se zásadně změnil sňatkem s disidentem, s nímž prožívala krajní situace: „Neměli jsme práci ani peníze, seděla jsem doma a lepila pytlíky, abych uživila malou dceru, když byl manžel zavřený. O dost náročnější byly díly odehrávající se po roce 1989. Taky proto, že jsme hráli padesátníky, což bylo dost těžké, protože hrajete jen svoji představu o tom, jací bychom v takovém věku byli.“

V podobné atmosféře se odvíjejí osudy její postavy i v seriálu Zdivočelá země, kde byla dcerou hlavního hrdiny ztvárněného Martinem Dejdarem. „Tu dobu jsem neprožila, ale chtěla bych v sobě mít tu odvahu postavit se nesvobodě a zlu. Měli to hrozně těžké,“ poznamenává. „Nedokážu říct, co bych dělala, kdybych měla dítě a chtěla, aby to dítě studovalo. Dělala bych ústupky, emigrovala? Každopádně jsem ráda, že takové věci nemusím řešit.“

„Řešíme zase jiné věci – snad se dožiju doby, kdy se každý den nebude v novinách psát o korupčnících, kteří v klídku zůstávají na svých místech. Netěší mě ani situace v kultuře, taky bych se chtěla dočkat, až tady bude taková situace, aby se mohly točit filmy jako třeba v Dánsku. V době, kdy je obrovská konkurence, omezené finance a minimální státní podpora, musí tvůrci myslet hlavně na návštěvnost a často musí film prošpikovávat záběry na produkty sponzorů. Když se jednou za čas udělá artový film, tak si ho musí producent nebo režisér zaplatit z vlastní kapsy. Ani se nedivím, že se pak točí samé komedie.“

Herečkou chtěla být od dětských let. „Byla jsem extrovertní dítě, ale v pubertě se to změnilo, takže lidé kolem se divili, že jsem si vybrala zrovna tuhle profesi. Věděla jsem, že mě to bude bavit, i když mi bylo jasné, že to je hodně nejistá existence,“ říká. „Dlouho jsem zvažovala, že budu po vzoru rodičů studovat matematiku. Líbilo se mi, jak je logická. Po maturitě jsem byla přijata na Matematicko-fyzikální fakultu i na VŠE, když mě ale hned napoprvé vzali na DAMU, bylo rozhodnuto.“

Kvůli náročnému natáčení Expozitury odešla z angažmá v Městských divadlech pražských, kde ještě dohrává Annu Kareninu. Nejvíce teď vystupuje v experimentálním Rubínu. Další její scénou je pražské Švandovo divadlo, kde hraje v komorní hře Rozhovory s kosmonauty a v divadelní adaptaci Vieweghova Románu pro ženy.

Po prázdninách se těší na splnění svého několikaletého snu: „Začali jsme v divadelním studiu Roxy zkoušet drama Smrt a dívka. Chtěla jsem to dělat už od doby, kdy jsem viděla stejnojmenný Polanského film. Naprosto mě uchvátil a říkala jsem si, že bych v tom někdy chtěla hrát. Vystupují tam jen tři lidi. Hlavní roli hrála Sigourney Weaverová, jejího protihráče Ben Kingsley.“

Hanka ví, že až do konce září má práce nad hlavu, co však bude dál, je ve hvězdách. „Dlouho jsem se musela učit, jak si organizovat život, když mám delší dobu volno. Buď si udělám prázdniny, nebo se učím nějaký jazyk. Jinak uplyne měsíc a zjistím, že mi jen tak protekl mezi prsty. Když člověk není v angažmá, je těžké cokoli plánovat. Mám něco domluveného, počítám s tím, a pak mi řeknou, že se to musí odložit, protože nesehnali peníze, že to bude za půl roku. Rychle si musím všechno přeorganizovat. Je to jako na houpačce, co budu dělat třeba za rok, netuším.“

Z jazyků se nejvíce věnovala španělštině, několikrát tam dokonce pobývala na jazykových kurzech. Nedávno se začala intenzívně učit angličtinu: „Podařilo se mi najít školu, kde se hodiny dají domluvit podle mých časových možností. Hodně se dělá přes počítač. Jinak to pro mě nikdy moc nemělo cenu. Třikrát jsem tam nemohla přijít, už jsem se nechytala a přestala jsem chodit.“

Ještě dříve než před kamerou se objevila před objektivem módních fotografů, protože si od osmnácti přivydělávala modelingem. „Nebrala jsem to úplně vážně, protože jsem na modelku malá, měřím 170 cm. Na předvádění na molu to je málo, na focení do katalogů to stačilo. Byl to příjemný způsob přivýdělku,“ charakterizuje tuto životní etapu.

Svět modelingu jí však nijak k srdci nepřirostl: „Nebyla jsem mezi žádnou špičkou, ale dovedu si představit, že konkurence může být docela krutá. V osmnácti letech vám už šlapou na paty čtrnáctileté. Člověk tak snadno propadne depresím.“

Anorexie, kterou léta trpěla, však podle jejích slov s modelingem nesouvisela. „Začalo to v patnácti. Je to blbý věk, člověk je se sebou hrozně nespokojený. Mění se mu tělo a neví, co má se sebou dělat. Každá poznámka zraní a ještě víc znejistí,“ připomíná Hana. „Anorexie mi úplně vzala tři roky života. Pak jsem se z toho ještě dlouho dostávala, protože jsem měla zdravotní problémy z podvýživy. Trvalo další tři roky, než se mi srovnal metabolismus. Přibírala jsem a zase hubla, organismus z toho byl úplně poblázněný. Celkem to trvalo deset let.“

Co by vzkázala šestnáctileté holce, která má před zrcadlem pocit, že je nemožně tlustá? „Ať se na to úplně vykašle. To, do čeho by mohla spadnout, vůbec nestojí za to. A hlavně jí nikdo nezaručí, že se z toho dostane. Když jí někdo řekne, že má tlustý zadek, ať si dotyčného pořádně prohlédne.“

Ji z velké části uzdravila touha dodělat školu. „Byla jsem šíleně unavená, bez energie, bez níž tahle profese nejde dělat. Největší zásluhu na tom, že jsem se z toho dostala, má můj bývalý přítel. Měl se mnou obrovskou trpělivost.“

Pak se však její vztah s absolventem režie pražské FAMU rozpadl. „Možná jsme spolu začali chodit moc brzo. Když jsme se poznali, bylo mi necelých dvacet. Marko byl o pět let starší. Každý jsme hledali něco jiného. Marko se chtěl vrátit do rodného Srbska, nebyl tu šťastný. Mě tady zase hrozně bavilo divadlo, byli jsme spolu míň a míň a postupně jsme se odcizili. Rozešli jsme se ale v dobrém.“

Nedávné třicátiny oslavila v pohodě zdravotní i osobní: „Nic se nezměnilo, myslela jsem, že ve třiceti už budu chytrá, uvědomělá, a všechno zůstalo stejné,“ směje se. I to, že se ještě nechystá založit rodinu: „Určitě bych ji jednou mít chtěla, ale momentálně to neplánuji,“ říká.

S kulatými narozeninami nesouvisí ani změna vizáže, výrazné mateřské znaménko si nechala odstranit na radu lékaře: „Měla jsem ho na exponovaném místě, při mé profesi to každou chvíli hrozilo strhnutím. Sama bych se do toho nepustila, i když mi to několikrát nabízeli, měla jsem pocit, že to ke mně patří.“

A změna účesu? „Přišla mi nabídka od jednoho kadeřnictví, že mi změní barvu i účes a budou se mi starat o vlasy. Řekla jsem si, proč bych to nezkusila. Šla jsem do toho, pak jsem se té tmavší barvy lekla, byla to pro mě moc radikální změna. Teď jsem si už zvykla.“

Reklama, která s tím je spojená, jí vrásky nedělá. „Je to možnost, jak si vydělat a dělat věci, které vás sice baví, ale neuživí vás. Díky reklamě můžu dva měsíce zkoušet zadarmo a dostávat pak dvanáct set za představení.“ To, že by se neuměla při své nepříliš průbojné povaze prosadit v početné konkurenci hereček ve své věkové kategorii, ji netrápí: „Nechávám tomu volný průběh. Nevěřím, že jsou herci obsazováni podle toho, s kým se kamarádí. Režisér je obsadí, protože jsou dobří, a ne že se s nimi na večírku dobře pije. Proto tolik hraje třeba Jirka Mádl, je prostě dobrej. Jinak by to nefungovalo.“

Castingy jí na rozdíl od mnoha kolegů a kolegyň nevadí: „Režisér potřebuje ty lidi vidět. Vůbec s tím nemám problém, naopak si ráda zkouším různé herecké polohy. Spíš mě štve, když mě nepozvou.“