Hana Vagnerová: Občas slýchám, že mě je moc

S tou myšlenkou přišel Tomasz Winski, se kterým jsme scénář napsali. Začali jsme na něm pracovat před šesti lety, kdy ještě toto téma nezažívalo takový boom jako dnes. Zjišťovali jsme tehdy, co je to vlastně za lidi, kteří takto žijí. Toto téma se hodně řešilo také v Polsku. Tam v něm byli napřed.

No právě! To bylo zajímavé. A tak jsme začali zjišťovat, o čem ta polyamorie vlastně je.

Její vyznavači mají filozofii, že heterosexuální páry se stejně často podvádějí, mají aféry mimo svůj vztah a lžou. Polyamoristi preferují vztah, kde je vše transparentní. Myslí si, že v něm mohou být sami sebou a zcela upřímní. Mají tuto filozofii, která zní docela zajímavě.

Setkávali jsme se s různými páry, které takhle žijí. Povídali jsme si s nimi a zjišťovali, že u některých to opravdu funguje – minimálně na první pohled.

Jinde je zase přítomno mnoho bolesti, protože někdo v tom vztahu chce být otevřený víc a někomu je to míň příjemné, ale nedokáže couvnout. Je to prostě široké a zajímavé téma, které se týká i sexu, ale ten je jen vrcholkem toho, co všechno takoví lidé prožívají.

Je zřejmé, že musejí procházet velkou osobní proměnou, nejistotou a často i bolestí.

Samozřejmě je to velké téma. Obecně by vlastně v polyamorii mělo platit to, že nikdo nemá právo nikoho vlastnit a že když necháte člověka být sám sebou bez všech omezení a pravidel, je to teprve opravdová láska. To je všechno pravda. Proti jejich filozofii vlastně nic nemám. Zní moc dobře.

Během natáčení jsem si však potvrdila, že tento model není nic pro mě. Něco takového bych vůbec nedokázala.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří žijí v páru třeba třicet let, mají tuto touhu a není to nic nepřirozeného. Jednoduchá odpověď na to, jak to vlastně je, prostě není.

V první, počáteční verzi jsme polyamorii nevědomky dost odsuzovali. Ani jeden z nás s Tomaszem jsme to nezažili a myslím, že jsme podvědomě bránili náš konzervativní přístup. Tudíž jsme zjistili, že náš názor je černobílý. A to pak ani není třeba takový příběh vyprávět. Měli jsme zaujatý postoj a příliš lehce soudili. To nefunguje, je to povrchní a hloupé.

Moc mě bavilo, když jsme byli na place a já se ptala různých členů štábu, jak to mají oni s tímto tématem. A oni samozřejmě odpovídali, že nic takového, že klasická forma vztahu je jim bližší, že by polyamorii praktikovat nemohli.

Ale otázka „Dovedeš si představit, že s někým žiješ dvacet let a byl bys mu nevěrný?“ už byla něco jiného. Většina těch kluků říkala, že to si představit dovedou, ale že taková nevěra nic neznamená.

„Dovedeš si představit, že by byla nevěrná a měla k tomu stejný postoj tvoje partnerka?“ ptala jsem se dál. A to už většinou nastalo ticho. A pak odpověď: „No ale holky to tak nepotřebujou.“

Tehdy jsem pochopila, že na té polyamorii něco může být, protože jinak se některé páry velmi často smíří se lží, kterou akceptují bez přemýšlení, a vlastně to ve společnosti skoro nikdo nesoudí. Zatímco polyamorie vzbuzuje často totální pohoršení. Pro sebe si aférku obhájí, ale druhému totéž nejsou schopni poskytnout.

Ano, protože fungovat ve vztahu vyžaduje hodně práce i na sobě. Vyříkávat si nepříjemné věci s partnerem je složité. A za některých okolností může být vztah s více partnery útěkem od problémů, k jinému společníkovi, který mu dodá adrenalin. Je to vážně celkem složité téma.

Ale mně přijde nebezpečnější moment, že pokud je někdo ve vztahu slabší a zamilovanější a nechce se partnera vzdát, přijme takový druh vztahu kvůli němu. Ačkoli to není jeho přání. Je pak celý skříplý, to jsem viděla často, ale už o tom ani neví, protože musel potlačit mnoho věcí v sobě.

Není pro mě, protože absolutně nejsem připravená sdílet svého partnera ještě s někým jiným. Nikomu ale jeho postoj neberu. Náročná na partnery jsem, ale to není špatně. Jak člověk stárne, pozná víc sám sebe a chce být s někým, o kom ví, že si konvenují, mají podobný pohled na život. Nechce být s někým, kdo má zdánlivě všechny plusy, ale doma ho deptá.

Už jsem se doufám naučila postavit si hranice a bylo to pro mě těžké. Když jsem dřív byla zamilovaná, byla jsem ochotná udělat pro toho člověka cokoli a zapomínat na sebe. Doslova jsem byla schopná se v tom vztahu ztratit.

Potřebuju vědět, že mám vedle sebe člověka, který si je vědom svých slabin a je schopen a ochoten v krizích otevřeně komunikovat. Když má navíc inteligenci, humor, kreativitu a dobrodružství v krvi, tak to jsou kvality, které já absolutně oceňuju. Takže tohle je ta „náročnost“, nikoli miliony na účtu a krásné modré oči.

No nebyl. Ale to byla spíš náhoda. Ne že bych se nějak vědomě tímto směrem rozhodovala. Když to v jednom z mých rozhovorů dali do titulku, chodily mi potom obrovské hejty, jako že mi Češi nejsou dost dobří. Oni lidi v anonymitě sociálních sítí dokážou mnohé.

Ale abych to uvedla na pravou míru. Já jsem ve vztazích většinou běžec na dlouhou trať.

Měla jsem v životě pár kratších, několikaměsíčních vztahů – a to byli Češi. Takže se opravdu nijak zásadně Čechům nevyhýbám, jenom to nikdy nedopadlo. Někdy taky slýchávám, že jsem pro Čechy „moc“.

Slýchávám, že bych měla ubrat, míň se smát, protože už mi není dvacet. Když jedu třeba do Itálie, můj temperament se tam ztratí a cizincům „moc“ nepřipadám.

Není. Je to mix Francouze a Španěla.

Dělá svoje dokumentární projekty.

Ve Francii, když jsem jela navštívit své kamarády.

Nikdy jsem neměla závratné kapesné ani jsem nedostávala značkové oblečení jako někteří kamarádi ze školy. Ale rodiče mě posílali na jazykové kurzy.

Španělštinu jsem se naučila tak, že jsem v létě jezdila na tři týdny do Španělska do jazykové školy. Díky tomu jsem poznala lidi ze světa a hodně se naučila. Třeba otevřenosti.

Těžko se vám například soudí někdo podle národnosti, když byl někdo z té země vaším nejlepším kamarádem ve škole. Jsem vděčná, že do mě rodiče tímto způsobem investovali.

Byli trochu překvapení, oba preferovali matematiku a fyziku, které mi taky šly. Vypadalo to u mě na jinou kariéru, která bude jistá. V herectví hraje roli náhoda, jeden rok se natočí deset filmů, další rok nic. Myslím, že z toho měli strach. Ale naši jsou fajn, říkali, ať dělám, co cítím.

Když mi bylo osmnáct, měli se mnou řeč, abych si uvědomila, co to moje rozhodnutí může přinášet. A pak mě podpořili. Nezažila jsem tlak jako někteří moji kamarádi, že se musím stát něčím, co si rodiče vysnili.

No měla jsem v plánu vynalézt stroj času, a tak se celé civilizaci omlouvám. Místo toho jsem hrála ve Vyprávěj.

Pochyby samozřejmě mám. Tak jako většina umělců. Ale nikdy jsem to neměla tak, že bych si říkala, že jsem radši měla jít na matfyz. To pro mě bylo celkem jasné rozhodnutí.

V pozici herce jste ale stále nějakým způsobem závislí na tom, kdo vám zavolá. Proto pro mě strašně moc znamená, že jsem si vymyslela a napsala film sama. Mám daleko menší stres, zda mi někdo dá práci, anebo ne.

Máme v plánu napsat další tři věci. Poprvé v mé kariéře mi ten scénář dal sebedůvěru, která není na pět minut. Dřív jsem byla více v pasivní pozici. To obnáší třeba i přemýšlení, proč mě nezavolali na casting, jestli mě castingová režisérka má ráda, když mi nezavolala, ale někoho, kdo je mi podobný, ano. Zvláštní nejistota. A teď mám trochu sebevědomí, že mohu i tvořit.

Ó, to je složité. Dostali jsme podporu Fondu české kinematografie, to bylo moc fajn. Ale naučit se téhle dovednosti bude ještě složité.

(Rozesměje se) A taky sama zrežírovala. Dělala jsem i zvuk. Koupila jsem kino a promítám si to sama. Jsem trochu extremista, takže to může dojít až tam. Skončit to může takhle: měla jsem jediného diváka a to jsem byla já.

Film se jmenuje Fanga. Je inspirovaný příběhem krásky a zvířete. Z psychologického hlediska je o tom, jak ženu chlápek vězní, což ona potřebuje. Chce být v roli oběti a o někoho se starat a zachraňovat ho. Je to temný psychothriller.

Zažila jsem díky němu v L. A. přes Zoom kolečko rozhovorů s hollywoodskými novináři, z čehož jsem byla paf. Dvacet novinářů pokládalo otázky. Ptali se zasvěceně, film viděli asi čtyřikrát a já měla pocit, že bych si měla přečíst čtyři knížky o historii a pět o psychologii filmu, abych odpovídala, jako se oni ptali.

Točili jsme v období, kdy bylo pořád světlo. I o půlnoci. Na tmu byly dvě hodiny, byl přelom července a srpna. Nejvíc mě tam fascinovalo, že mají přírodu nedotčenou, překrásnou a věří na trolly. Jeden Islanďan mi říkal, že pokud se někoho zeptáte, zda opravdu věří na trolly, každý odpoví, že ne. Ale pokud by měli udělat něco, co je podle mytologie proti trollům, neudělá to nikdo.

Jsou tam balvany, o nichž se věří, že to jsou domy trollů. Nesmí se s nimi hýbat. Takže dvouproudová silnice klidně odbočí, aby minula kámen. Neodstraní ho, protože to jednou kdysi zkusili a nedopadlo to dobře, staly se tam dvě nehody – například.

Když jsme točili a já si šla odskočit za mech, začínala jsem svou potřebu slovy: omlouvám se všem trollům.

Ten nejlepší! Baví mě hodně. Nejvíc to, že jsem si ji vystavěla tak, že sice miluje diamanty, ale je čirá. Co se týče citu k Luboškovi, je připravena utrhnout hlavu někomu, kdo by ho ohrožoval. Totálně oddaná.

Jsou typy lidí, co možná nejsou vzdělaní, ale jsou ryzí a dobře se v nich vyznáte. Nehrajou manipulativní hry, při nichž máte pocit, že sedíte s někým skvělým, a on vám pak bodne kudlu do zad. U Denisky by bylo jasné, že pokud ji štvete, tou kudlou vám bude máchat před obličejem dost okatě.

Jak jsem hodně cestovala, zjistila jsem, že leccos může být i jinak. V jediném prostředí si brzy zvykneme, že věci jsou tak, jak jsou, a že by se z nich neměla dělat aféra. Já si o některých myslím, že měla, a velká. Některé věci tu jsou špatně.

V září jsem byla v porotě festivalu v Berlíně, kam přijel producent z Islandu. Divil se, či spíše byl překvapen z českých projektů. Oni tam jeli s minisérií o první islandské prezidentce a my se prezentovali seriálem o dvou chlapících kolem padesátky, kteří podvádějí své ženy a že je to legrace. Byl z toho v šoku.

Protože tu jsou jiná, zajímavější témata, která zůstávají nepovšimnuta. Když budeme pořád dokola točit sexistické komedie, divák získá pocit, že to je normální stereotyp. Že chlap s pivem, co kouká na fotbal a podvádí manželku, je v pořádku.

Myslím, že by to tvůrci měli chtít měnit a měli by vyprávět příběhy jinak. Jsme v tom zpoždění, ale i k nám přichází Me too. Je zajímavé vidět reakce lidí, kteří se tím cítí ohroženi. Přitom diskuse teprve začíná, žádné hlavy nepadají. To je téma, které na mě dlouho působilo jako červený hadr na býka. Už se krotím.

Ale to je právě ta chyba! My stále přenášíme zodpovědnost na ženy, místo aby ji měli i muži. Slýcháme „nemáš nosit krátkou sukni, být vyzývavá, měla jsi mu dát facku, neměla jsi být tak přátelská...“ Místo aby se muži vychovali k tomu, že něco už je společensky nepřípustné, a pokud to dělají, měli by se sami stydět.

Ať dělají cokoli, pokud je to s respektem k ženám. Nemusí přestat skládat komplimenty a otvírat pověstné dveře, i když, upřímně, nemám pocit, že by to tady mnoho mužů využívalo, ač je to první právo, které většinou hájí a o které se bojí přijít. Žádné jednání, pokud je s respektem, ženu neurazí.

„Dnes ti to sluší, rád bych tě pozval na kávu“ je v pořádku. Když vám to ale řekne šéf, je to problém. Mocenská hra. A to v pořádku není.