Hana Vagnerová: Diváci nejsou tak útlocitní, jak si v televizích často myslí

Také jsem dotočila v Olomouci s Milošem Šmídmajerem komedii Případ mrtvého nebožtíka a v půlce srpna jsem odjela na Island kvůli černé komedii mladého amerického režiséra Maxe Golda. Už jsem s ním dělala reklamu v San Francisku a je moc fajn, i proto se na jeho film moc těším. Tak uvidíme, jak to dopadne!

I já se tam těšila, nejen na natáčení, i na přírodu, ta je úplně nádherná. Nikdy jsem tam nebyla, protože miluju slunce a teplo, a tak když mám náhodou peníze a volno, vždycky zvítězí pláž a moře. O to víc jsem tedy byla na Island zvědavá.

Moje postava je taková cynická, sarkastická manipulátorka, která se vším dost hýbe, a je opravdu hodně vtipná.

Trochu dost potvora, řekla bych. Se všemi si hraje jako s loutkami a nedopadne moc dobře, ale má tam ze všech snad nejvtipnější dialogy.

Ano, ale uvidíme… Ono to tam jde vždycky tak nějak zleva doprava a člověk nikdy neví, co konkurzy přinesou, ale všechny tyhle zkušenosti jsou super. Bez nich to prostě nejde, protože jinak bych se k tomu filmu vůbec nedostala. Ale hlavně člověk pozná lidi a zažije něco jiného.

Jde vlastně o parodii na kriminálky, které se v poslední době tolik točí a doslova zaplavují trh. A humor je to tedy velice, velice absurdní. Jsem proto moc zvědavá, jak to dopadne, protože je to hodně odvážný film a výsledek silně závisí na stylizaci, nadsázce.

Ale díky tomu, že v něm hrají takoví skvělí herci jako David Novotný, Martin Pechlát a Lukáš Příkazký, se to doufám povedlo.

Objevím se ještě u režiséra Petera Bebjaka v jednom dílu trilogie Herec. Napsal ji Petr Bok, který dělal Četníky z Luhačovic, a musím říct, že už hodně dlouho jsem nečetla tak skvělý scénář! Potom budu ještě hrát u Jardy Brabce v seriálu Zločiny Velké Prahy, kde mám taky moc hezkou roli.

To nemůžu prozradit, ale rozhodně to bude zajímavá ženská postava!

No, kdo ví, kdo ví!

Hokej je mi úplně cizí, ale naštěstí je cizí i mojí postavě, takže jsem se s tím nemusela nijak sžívat…

No, já to hraju tak, že Denisa je s ním hlavně proto, že ho má ráda…

Myslím, že byl. Denisa má sice dost ráda svoje pohodlí, luxus, hezké hadříky, a když je o ni dobře postaráno, ale do Luboše je zamilovaná. Vždyť ona s ním jde dokonce i do Havířova! Přitom pro ni je to díra světa. Přesto se tam s ním odstěhuje, místo aby žila v Pařížské, jak si zaslouží!

Je tam víc momentů, které ukazují na to, že ho má opravdu ráda, a myslím, že i v druhé části se ukáže, že to tak je.

Řekněme, že ji potkají různé možnosti se nějak zachovat, a ona to nevyužije… Takže si myslím, že Denisa je… taková celkem ryzí.

Producent Dan Strejc, s kterým jsem dělala už před pěti lety Kolečkovu komedii Zakázané uvolnění, mi zavolal, že by mě chtěli. Což je ideální situace, nemusíte nikam chodit, o nic usilovat sama… (smích)

I s Petrem Kolečkem se známe a máme za sebou víc společných projektů. Takže Lajna pro mě byla vlastně za odměnu!

Pro mě není rozhodující, jestli jde o projekt pro internet nebo jiný. Nezáleží mi ani na tom, jestli dělám divadlo, nebo televizi, hlavní pro mě je, aby to bylo dobré a abych na tom viděla něco, co mě bude bavit.

A pokud jde o seriál pro internet - jistě, je to rychlejší, kratší, ale na druhou stranu si zase můžeme dovolit i víc než v televizi. Například jazyk Lajny není právě spisovný. Může se v ní mluvit, jak postavám přísluší, což je v televizích mnohdy složité prosadit.

Na internetu je tedy dramaturgický přístup odlišný, a to je jedna z věcí, která dělá Lajnu jinou - je autentická. Ale že by to byl zrovna výchovný pořad, tak to není. (smích)

I pro mě to byl neuvěřitelný zázrak! Taky jsem velká fanynka Mostu. Petr je jako autor nekompromisní a drzý - a ono se ukazuje, že diváci to berou. Nejsou tak útlocitní, jak si v televizích často myslí, nemusí se jim všechno čtyřicetkrát předžvýkat. Když je věc dobře napsaná a natočená, rádi přijmou i tu nekompromisní drzost.

Rozhodně to byl seriál Expozitura na Nově, který vycházel ze skutečnosti (inspiroval se případem Berdychova gangu - pozn. red.). Navíc to byl tehdy hodně drahý projekt, byl také dost vidět, a mluvil o věcech, jako je politika a kriminalita, které se dotýkaly nás všech. Tím pádem zajímal i lidi, kteří seriály až tak nesledují.

Velký význam pro mě mělo i to, že jsem se osobně seznámila s kriminalistkou Helenou Kahnovou, kterou jsem hrála. Dodnes v ní mám vzor - ať už jde o smýšlení, nebo odvahu. Měla malé dítě, a měla tedy o to větší důvod se bát, přesto se rozhodla, že má cenu se o něco prát. Pro mě to byla tedy v mnoha ohledech fantastická zkušenost.

Spíš ne, v ženských postavách máme tady v Čechách velké rezervy. Rozhodně nejsou až tak zajímavé, jak by mohly být, hodně toho vzniká jen v rámci stereotypů. V tom ještě máme kam jít a scenáristi mají co zjišťovat.

Snad a snad se ho někdy podaří dokončit a zrealizovat! Zjistila jsem, samozřejmě, že psaní scénářů je nesmírně složitá věc, stejně jako shánění peněz na film, produkce atd., to taky stojí za to.

Před časem jsem si dala od divadla pauzu, protože už jsem toho měla moc a nějak mě to nebavilo, ale nedávno jsem zjistila, že už mi chybí. Skončit s ním tedy určitě nechci.

Vždycky jsem obdivovala herce, kteří uměli komedii, tragédii, stylizovanou věc, sitkom, divadlo… Dobrý herec je pro mě ten, který si nenajde jednu cestu, kde mu to funguje, ale ten, kdo je všestranný.

Bohužel, tady u nás režiséři často rádi sahají po jistotě a stává se, že vám nabízejí stále to samé dokola. Je pak na vás, jak si s tím poradíte. Buď musíte odmítnout, nebo naopak přijmout, ale udělat si to po svém a trochu jinak, protože bez toho vám hrozí, že se v něčem zapikolujete na věky.

Potom ke mně opravdu přicházely nabídky hlavně na drsné ženy. Takže když se najednou objevily komediální role, byla to pro mě obrovská úleva. Dostat se ke komedii, to znamená protnout začarovaný kruh!

Takovou roli vám totiž nikdo nedá, pokud si není jistý, že to zvládnete, že máte smysl pro humor a načasování, jenže předtím musíte někde dostat příležitost to dokázat…

Proto jsem byla tak šťastná, když ta šance najednou přišla.

Stále jsou to tak dva měsíce v roce. S Amerikou je to vždy tak, jak to vyjde časově i finančně, protože to není jednoduchá záležitost.

Ideální by sice bylo být tam dva roky v kuse, ale to si nemůžu dovolit. Ale stejně by mi chyběly Čechy a práce, takže Amerika stále zůstává především v rámci sbírání zkušeností.

Hlavně se mi o tom vůbec nechce takhle přemýšlet, protože to by člověk neudělal nikdy nic. Pokud na mě zapomenou, když tu rok dva nebudu, tak na mě holt zapomenou, to se nedá nic dělat. Přesto si myslím, že to až tolik nehrozí. Spousta hereček je přece těhotných a vrací se k práci až po nějaké době.

České prostředí je vlastně velice milosrdné. Většina mých kamarádů herců se herectvím i živí, což je v zahraničí absolutní výjimka. Tak to tam mají jen ti, co jsou na samém vrcholu. Ostatní mají vždy ještě nějakou práci. U nás, na Slovensku i v Polsku je to pro nás nastavené velmi mírumilovně.

Tam je především obrovská konkurence! I na nejmenší roličku číšníka, který donese kávu, přijde v Americe na konkurz tisíc zájemců. V tomhle máme výhodu malého trhu.

Zároveň má ale i nevýhody, protože i ti nejlepší herci, kteří jsou na špičce, si nikdy nevydělají tolik jako v cizině. Je to prostě něco za něco. Za natáčení v televizi si tady dům rozhodně nekoupíte, ale zaplatíte nájem.

To bych musela mít zelenou kartu a pak bych mohla pracovat třeba jako servírka, jenže já mám vízum jen pro hereckou práci. Zelenou kartu je ale těžké získat a stojí to i spoustu peněz, navíc má i své nevýhody. Prostě se s tím pojí spousta složitostí…

To asi ne, ale naučit se nějaký další jazyk přece ničemu neuškodí. Tahle možnost mi přišla do cesty úplně náhodou. Moje italská agentka mě sama oslovila a já si řekla - a proč vlastně ne?

Vždyť podobných situací se člověku v životě tolik nepřihodí, že o něco nemusí sám usilovat. Zároveň mám v Itálii i spoustu kamarádů, tu zemi mám moc ráda a jazyk se mi líbí.

Nějaký casting už ano. Ale víte co, ony to jsou jen příležitosti. Odsud z Česka to vždy vypadá zajímavě, a tak se mě kamarádi občas ptají, jestli už jsem dostala nějakou roli, ale to bude na dlouho.

Třeba z toho za pár let něco bude, anebo taky vůbec nic. To samé v USA. Může se stát, že zničehonic k člověku něco přijde, ale tam potkáte lidi, kteří obcházejí castingy patnáct let - a nic! Člověk to tedy musí brát hlavně jako zkušenosti. Takže jak mi vyšlo to natáčení na Islandu, je prostě bomba! Velké štěstí i obrovská náhoda.

Ani já nemám zrovna velký přehled, ale pořád ještě mají Pedra Almodóvara a skvělé španělské herce, takže to by bylo určitě super! Navíc bych se nemusela učit jazyk. Ale nic pro to zatím nepodnikám.

Kriminálek točí opravdu dost, a navíc jsou to hezké věci. Po herecké stránce je to dobrý trh, jenže já nemluvím německy a němčinu se ani učit nechci. Nějak se mi nelíbí! (smích)

Jednou jsem totiž byla na nějakém castingu, kde jsem se musela naučit německý text aspoň foneticky - a myslela jsem, že mi z toho praskne hlava.

No to je nádhera, ale zase ta švédština… (smích)

Myslím, že italština mi dá zabrat dost a že mi bude prozatím stačit. Radši nebudu honit deset zajíců najednou!

Může se vám hodit na Zboží.cz: