Hana Roguljič: Barnevernet neřeší štěstí rodičů, řeší vždy jen štěstí dětí

Hledala jsem téma ze současnosti, které by dokázalo provést hlavního hrdinu nějakým bojem. Mám ráda postavy, které musí čelit společnosti, v níž žijí. A v té době českými médii hýbala kauza Evy Michalákové, jíž norská sociální služba Barnevernet odebrala děti.

Začala jsem se o to zajímat, zkoumala případy podobné jejímu, vydala jsem se i přímo do Norska. A na základě toho pak napsala příběh fiktivní Jany Sýkorové.

Naštěstí nejsem v pozici úředníků Barnevernetu, nemusím o ní psát zprávu, která pak zásadně ovlivní její život. Obecně ale můžu říct, že rodiče, s nimiž jsem se při přípravě svého románu potkala a kterým Barnevernet odebral děti, většinou šlo o Nory, na mě působili vesměs dobře.

Nebyli to žádní alkoholici, nedošlo u nich k rozpadu osobnosti. Akorát se třeba zrovna rozváděli nebo měla matka děti s více otci. Narazila jsem u nich na věci, které nebyly úplně standardní, ale zase ne nenormální a neměly by podle mě mít zásadní vliv na výchovu dětí.

Její hlavní chyba byla, že do své partnerské krize Barnevernet sama vtáhla. Udělala to čistě z ekonomických důvodů, protože Barnevernet nabízí rodičům v nouzi finanční pomoc. A Jana, aby dostala více peněz, rozpad svého vztahu zdramatizovala, udělala z otce svých dětí většího agresora, než ve skutečnosti byl. Tím na sebe přitáhla pozornost. Jenže si to neuvědomovala.

Chovala se dál ke svým dětem před zraky ostatních - vychovatelky ve školce, sousedů - stejně jako doma. Bila je, byť jen přes zadek, ale i to je v Norsku vnímáno negativně. Sama byla po rozchodu hodně soustředěná na sebe, litovala se, dětem nevěnovala stoprocentní pozornost...

No a pak už stačila náhoda, že si v domě její bývalý přítel zapomněl nelegálně drženou zbraň, a Barnevernet zasáhl a odvedl si její dvě dcery. Načež ona zpanikařila, nasekala další chyby a pak už jí nepomohlo, ani když policie konstatovala, že v souvislosti s onou zbraní nespáchala nic protizákonného.

Ano. Problém je, že postižení rodiče často neumějí jednat s úřady, reagují emotivně, Barnevernet podcení, nevyhledají okamžitou právní pomoc, úředníkům řeknou něco, co by říkat neměli, a naopak neřeknou něco, co by říct měli, což jim na začátku hodně uškodí a pak vede v krajních případech až do stavu, kdy je Barnevernet donutí vzdát se rodičovských práv, tedy de facto vlastních dětí.

Jedna z mnou oslovených žen měla čtyři děti a dvě jí odebrali. Ona se bránila, a nakonec je získala zpět. Jenže mezitím se jí narodilo páté dítě, které měla s jiným mužem. A Barnevernet byl tak důsledný, že přišel do porodnice a to čerstvě narozené miminko si vzal, protože v papírech ji ještě měli jako nezpůsobilou matku.

A přestože celý ten spor nakonec vyhrála a dvě starší děti se k ní vrátily, tohle novorozeně ne, protože od narození vyrůstalo v jiné rodině. To je asi důležité pochopit: Barnevernet neřeší štěstí rodičů, řeší vždy jen štěstí dětí.

Setkala jsem se s úředníky na ministerstvu, pod které Barnevernet, fungující jako síť lokálních úřadů, spadá. Má ovšem velkou autonomii, ani ministerstvo mu pod ruce na konkrétní případy nedohlédne.

V jednom jsem ale měla velkou výhodu. Když jsem byla v Norsku na studiích, skamarádila jsem se s dívkou, která později studovala sociální péči a poznala ten systém zevnitř. A díky tomu, že jsme se znaly, mě do toho zasvětila. Zkoušela jsem potom kontaktovat i přímo úředníky Barnevernetu, ale ti se mnou odmítali mluvit. Asi ze strachu, v té době se totiž v Česku psalo o Norsku kvůli případu paní Michalákové velmi negativně.

Mám pocit, že to nepomáhá. Ono taky záleží, jaký stát se ozve. My nejsme vůči Norsku v pozici silnějšího. Peníze proudí spíše odtamtud sem než naopak.

Narazila jsem ale na případ, kdy tlak z Indie jedněm rodičům pomohl. Medializace je nicméně Barnevernetem vnímána velmi špatně. Právě proto, že myslí primárně na dítě, které by si o sobě mohlo časem na internetu přečíst nepříjemné věci. Úředníci pak rodičům vyčítají, že nedokážou ovládnout své zoufalství a jdou s tím na veřejnost.

Díky ní jsem pochopila, že je to v Norsku otázka víry. Víry v to, co je pro děti nejlepší. Že když jejich rodiče nejsou těmi správnými, je pro jejich štěstí lepší, aby vyrůstaly jinde.

Problém je, že pohled na to, zda jsou rodiče ti správní, pak i ve finále u nezávislého soudu do značné míry určuje člověk z Barnevernetu a na úřad navázaný psycholog. Soudce obvykle spoléhá na jejich expertní posudky. A pak stačí drobná antipatie vůči rodičům...

Oni mají jedno takové heslo: Raději se zmýlit než nezasáhnout. Už to o něčem vypovídá...

Nedávno dokonce jeden norský soud shledal, že Barnevernet ve svých zprávách manipuloval se skutečností a některé věci záměrně zamlčel, jen aby se potvrdila jeho verze. Teprve tento rozsudek trochu rozviklal důvěru samotných Norů vůči Barnevernetu, která je dlouhodobě vysoká.

My máme ke státu i z historických důvodů podezíravý vztah. Norové si ale myslí, že stát jsou oni sami. Nemají sice povinnost ohlašovat podezřelé věci na úřadech, ale jednotlivé instituce je k tomu vyzývají a oni to neberou jako něco špatného, naopak jako akt solidarity.

Vnímají to stejně, jako když my jdeme po ulici a vidíme stařenku, jak leží na zemi, a zavoláme pro ni sanitku. A tak když sousedé slyší z vašeho domu křik, napíšou o tom na úřad. Ono je to taky jednodušší než se osobně zajímat, co se u vás vlastně děje.

Ano. Možná je to tamní luteránskou tradicí, kdy děti nejsou děti rodičů, ale Boha, který jim je svěřuje do péče. Dnes jen roli Boha převzal stát.

Rodiče už dlouho nemají absolutní kontrolu nad výchovou svých dětí. I česká společnost jim do toho mluví - například prostřednictvím povinné školní docházky.

V Norsku ale zašli ještě trochu dál. Chtějí mít dveře od jednotlivých domovů otevřené, vidět dovnitř a v případě, že to tam nefunguje, moct zasáhnout. Osobně se mi to nelíbí. Společnost by měla rodičům primárně věřit. Když nebude, zúží se vůbec to, kdo rodičem může být.

Existuje mnoho způsobů výchovy. Některé se nám nemusí líbit. Ale kdo z nás může tvrdit, že bezpečně ví, který je ten jediný správný? V Norsku si myslí, že na to přišli, a teď se to snaží na rodičích vynutit.

Ano, je. Už proto, že norský stát na děti neupírá jen víc pozornosti, ale dává na ně i víc peněz. A ono se ukazuje, že to stačí. Že stačí, když se přidá učitelům nebo sociálním pracovníkům. Z tohoto hlediska je na tom Norsko určitě lépe než Česko.

Ale s tou mocí zároveň přichází i pokušení rozhodovat, co je dobře a co špatně. A to se mi nelíbí. Samozřejmě že jsou rodiny, kde je pro děti škodlivé vyrůstat, ale to stát neopravňuje, aby zároveň ničil i rodiny, které jsou svou situaci schopny zvládnout samy. Někdy příliš mnoho dobra škodí.

Není, nejsem bojovnice proti Barnevernetu. Ten systém je dobrý, jen je potřeba ho trochu přenastavit, aby rodiče dostali větší šanci.

Příběhy mě zajímaly spíše pragmaticky. Mohla jsem napsat o romské rodině, které české úřady odebraly děti, nebo o přeplněných českých dětských domovech, ale přišlo mně i čtenářsky atraktivnější poslat svou Janu do Norska a postavit proti ní soupeře, který je o tolik silnější než ona.