Hana Reinders Mašlíková: Záleží mi na tom, aby moje tělo fungovalo

Cvičím od osmnácti let. Tím chci říct, že jsem cvičila vždy, jen se o tom tolik nevědělo a nepsalo. Nyní otvírají sociální sítě naše životy mnohem více druhým lidem. Tím, že cvičím odjakživa, jsem se nyní posunula jen o metu dál. Několik let mě lidi vyzývali, ať zkusím bikini fitness, ale já nad tím mávala rukou.

Byla jsem si vědoma obtížnosti té soutěže. Navíc při mém pracovním tempu a aktivitách to ani nebylo reálné. Ale pak se blížila moje čtyřicítka a do toho jsem si před rokem a půl našla skvělého trenéra. S ním se mi trénovalo jako nikdy s nikým.

A minulý rok, někdy v listopadu, mě napadlo: „Co kdybych ke čtyřicetinám zkusila tuhle soutěž? Když ne teď, tak už nikdy!“ A já se toho hned chytla.

Můj trenér o tom nechtěl ani slyšet. Nechtěl připravovat závodnici, trénuje pro radost. Takže mi to nejprve rozmlouval, a když pochopil, že se nevzdám a zároveň se připravím jedině pod ním, jinak s nikým, tak do toho se mnou šel.

To taky, byl to pro mě nejoblíbenější předmět. Nepatřila jsem k těm, kteří si nechávali psát omluvenky, aby nemuseli cvičit.

Vždy se mi líbila vypracovaná těla a vysportované postavy, jak u žen, tak i u mužů. V osmnácti jsem o tělo začala pečovat.

Chtěla jsem, aby nebylo jen štíhlé a modelkovské. To se často stává, že jsou těla štíhlá, ale nejsou zpevněná. Chtěla jsem mít postavu pěkně promakanou. Tím to začalo. Zpočátku jsem cvičila tak dvakrát třikrát v týdnu, aby se tělo hýbalo a dostávalo to, co má.

Vždy jsem cvičila proto, abych byla zdravá. Několikrát mi bylo vytknuto, že mi záleží víc na postavě než na čemkoli jiném. Mně záleží na tom, aby moje tělo fungovalo a aby bylo co nejdéle zdravé.

Cvičení mě naučilo pohybové vzorce, které používám v běžném životě. Ohnu se pro těžkou tašku jinak než žena, která necvičí. Náročné věci vůbec dělám jinak. Třeba v těhotenství mě jedinkrát nebolela záda. Když jsem nosila syna, tak taky ne. Tělo mám silné, takže mu neublížím.

Klasickým fitkem. Později jsem začala hrát rekreačně beach volejbal, jezdila jsem i na koních. I teď mám koně. To jsou sporty, které mě v životě bavily nejvíc.

Ano. Můj bratr byl velmi úspěšný ve sportu, je sice o deset let starší než já, ale já mám bratry dva, tak mu říkám ten mladší. Závodil v cyklotrialu. Rodiče s ním objížděli závody, ale oni sami nesportovali. Cestu jsme si našli sami, oni nás podpořili. Nejsou extra sportovci, milují spíš zahrádku.

Hroutila jsem se už u třicítky, my ženy jsme v tom někdy přepjaté. Některé z nás se snaží být neustále mladé. Spravedlivé je, že všechny zestárneme. Tedy vlastně jen ten, kdo má štěstí, že má takové zdraví, aby mu tělo zestárlo. A já se ve třiceti hroutila, ale čtyřicítku jsem přijala klidně.

Jsem v životní formě, mám energii, cítím se skvěle. Tak jsem se necítila ani ve dvaceti, ani ve třiceti. Pro mě je čtyřicítka zlom. Mám krásné zázemí, mám dítě. Všechny důležité věci jsem si splnila a střežím si je. A taky si je užívám.

Trénovala jsem pět dní v týdnu, od pondělí do pátku. Víkend jsem měla na regeneraci, aby si tělo odpočinulo. Trénink spolyká velmi mnoho času. K fitku náleží i kardio, poté posing (zaujímání póz).

To si spousta lidí myslí, že si jen tak stoupneme, ale opak je pravdou. Je to jedna z nejdůležitějších věcí – umět svou formu správně odprezentovat. To mi moc nešlo. Byla jsem tvrdá, necítila jsem se v těch pózách.

Každý říkal, že když jsem bývala modelka, mělo by mi to být vlastní. Ale toto bylo něco jiného, jiná disciplína. Dost jsem se s tím natrápila, platila jsem si trenéry víc než jiní a strávila jsem tím víc času než jiní.

Nakonec to přineslo ovoce, ale vzalo to hodně času a ten, co zbyl, byl samozřejmě pro rodinu. A občas jsem utíkala i ke koníkovi, abych si ho užila.

Pro mě tato příprava byla extrémní, protože jsem doposud nikdy za svých čtyřicet let nedržela dietu. Ani jsem ze svého jídelníčku nikdy nic nevyloučila, ani pečivo, ani sladké. To totiž miluju a neumím si ho odepřít.

Místo toho jsem makala ve fitku. Až nyní jsem pochopila, proč jsem nikdy neměla tak dobré výsledky jako teď.

Jídlo je věc, která je s nimi spjatá. Pokud chcete výsledky, musíte utáhnout jídlo. Takže přišlo moje první setkání s dietou. Půl roku jsem byla na rýži a mase. Anebo na bramborech a mase. A ráno změna, tři vajíčka. Tohle jsem měla půl roku.

Bylo to strašně monotónní a pro mě těžké, nesnáším totiž stereotyp. Bylo to velké vystoupení z mojí komfortní zóny a měla jsem pocit, že je to to jediné, co nedám. Ale podívejte, dala jsem to.

Asi úplně ne, ale můj manžel (bývalý bojovník smíšených bojových umění, André Reinders, dnes trenér MMA) mi to říká. „Když se do něčeho zakousneš, už to nepustíš. I kdybys měla padnout,“ tvrdí.

A je fakt, že jsem měla během přípravy dvakrát velmi silnou virózu, a i přesto jsem šla trénovat. To není návod! Pokud je tělo nemocné, nemělo by se ještě vyčerpávat tréninkem.

Ale nemohla jsem jinak, věděla jsem, že jsem v přípravě a že musím. Manžel říká, že jsme cílevědomí oba, že jsme odhodlaní, ale já si to o sobě nemyslím.

O něm určitě. Manžel je v tomto směru můj velký mentor. Vím, že v jeho sportovní kariéře měl jeden cíl a nic ho od něj nedokázalo rozptýlit. Hodně mě naučil. Disciplinovanosti například. To díky němu jdu cvičit, i když se mi nechce nebo jsem unavená. Pak padnu, ale tréning udělám.

Měl biologického otce Holanďana, ale narodil se v Čechách, maminka je Češka. Vyrůstal tady a má české občanství.

Vtipné je, že jsme se znali deset let, než jsme se do sebe zamilovali. Seznámili jsme se na nějaké společenské akci, stali se z nás přátelé, já u něj dokonce i nějakou dobu bydlela.

Jako modelka jsem zprvu neměla v Praze kde bydlet (pochází z Teplic). Ale hranice přátelství jsme nepřekročili. Deset let jsme se různě potkávali, on mě i trénoval, a po deseti letech z toho vznikl vztah.

Ano, jak to bývá, někdy se nahromadí starosti, které jsme odsouvali. A ty nás pak pohltily. Takže jsme se rozešli a vypadalo to i na rozvod. Byli jsme rok od sebe, ale kvůli synovi jsme se potkávali. Museli jsme spolu komunikovat, jinak to nejde, pokud chcete, aby dítě bylo co nejméně psychicky poznamenáno.

Během toho roku jsme k sobě znovu nacházeli cestu. A zjistili jsme, že spolu chceme být a o vztah zabojovat. A tak jsme se k sobě po tom roce vrátili.

Zachránila jsem ho! Ne, vážně, na finále miss (v roce 2006 – nakonec získala titul Miss Silueta) jsem si měla zvolit disciplínu a já se rozhodla kouzlit.

Našla jsem si kontakt na Pavla Kožíška a chtěla jsem se od něj naučit pár kouzel, ale on mě navedl na svého kolegu a učil mě kouzlit on. Měli jsme se potkat, ale nepotkali.

Za dva roky mi někdo volal a představil se energicky jako Pavel Kožíšek. A nabízel mi spolupráci. Já myslela, že mi volají z nějakého rádia a že jde o vtip. Nebyl! Chtěl, abych s ním ještě ten den vystupovala, protože mu vypadla kolegyně. Dva dny nato jsme měli premiéru nového představení, které hrajeme dodnes. Už dvanáct let.

Bylo to rychlé. Neměli jsme čas se nad spoustou věcí zamyslet. Pavel třeba až po roce zjistil, že jsem o trochu vyšší než on. Všiml si toho na fotkách. „Neřekla jsi mi, že jsi vyšší,“ zavyčítal. „Neptal jsi se,“ já na to.

Takže musím nosit ploché boty, protože Pavel nemá rád, když jsem vyšší. Ale je z toho už bezmála třináctiletá spolupráce, kde jsem se hodně naučila.

On je velmi cílevědomý člověk, velmi inteligentní, a byl mi i za svědka na svatbě. Jestli někdo ví a umí, je to on. A pokud něco neví, rychle si to načte a sesbírá informace. Je perfekcionista.

Trochu ano, ale představení máme založená na dialogu, kdy spolu bavíme lidi. Jsme trochu za šašky a v tom jsem se našla. Divadlo nedělám, abych zbohatla, ale srdcem, mám ho ráda.

Nikdy jsem se jako modelka necítila. Byla to náhoda, moje kamarádka jela do Prahy a já se svezla s ní. Šla jsem s ní do agentury, kde mě vzali, protože jsem vysoká a hubená. Já si nikdy moc nevěřila, neměla jsem vysoké sebevědomí.

Celé dětství jsem byla velmi hubená a trpěla jsem tím, že se mi děti posmívaly. Myslela jsem si o sobě, že jsem ošklivá, a vždy mě překvapilo, když mi někdo řekl, že jsem hezká a mohla bych dělat modelku. Řeknu to ošklivě, ale upřímně: v modelingu to byly snadno vydělané peníze. A ještě u toho byla zábava.

Nechtěla jsem ho ale dělat dlouho a skončit jako padesátiletá modelka. A tak jsem to ve třiceti začala utlumovat a pustila se do moderování. Tam jsem se víc našla, bylo mi to mnohem bližší.

Lidi kolem mě říkají, že když improvizuju, jsem mnohonásobně lepší. Ale já jsem hujer, přípravář. Mluvím s hosty předem, telefonuju a načítám informace.

Mnoho, ale živí mě to. Mám spoustu velkých klientů. Firem, kterých si vážím a které se mnou dlouhodobě spolupracují.

V době covidu jsem začala připravovat svoji sportovní značku, kterou nejsem schopna dokončit, ale ženy se na ni těší. Jde o legíny a trika. Tak doufám, že to dokončím. Mám také projekt s mým trenérem – učíme lidi, jak zhubnout a správně jíst.

Já jsem se svou postavou spojená. Pokud se někomu nelíbí, je to jeho názor, a pokud ho napíše mile, tak s tím nemám problém. Pokud je někdo vulgární a sprostý, okamžitě ho zablokuju.

Na sociální síti lidem dobrovolně ukazuji svůj život a pokud to někdo zneužívá a má pocit, že mu otvírám dveře k tomu, aby mě urážel a ponižoval, tak to tedy ne.

Chci, aby sociální sítě dělaly lidem radost a motivovaly je, aby se tam inspirovali. Nechci dávat prostor idiotům. Nepříjemné bylo, když mě některé matky začaly poučovat o výchově syna. Místo, aby ženy držely při sobě, dokážou na sociálních sítích i šikanovat.

Jakýkoli příspěvek dávám, přemýšlím, jestli to neurazí bio matky, nebo jestli se to nedotkne menšiny. Předem přemýšlím, jestli po mně nikdo nepůjde a nikoho nenaštvu. A pak mám dny, kdy si říkám: tak ať, ať klidně někoho naštvu, ale řeknu svůj názor.

Když jsem oznámila, že s manželem jdeme od sebe, mnoho lidí to překvapilo, protože měli pocit, že jsme úžasný pár. A to je přesně ono.

Sociální sít je virtuální svět. Nebudu přece do story zaznamenávat, jak se s manželem hádáme. Vždy se snažíme ukazovat jen to, co chceme. Každý by si měl uvědomit, že sociální sítě nejsou úplná realita a brát je malinko s nadhledem.

Už zase plně trénuji. Není to tak, že bych něčeho dosáhla a nechala toho. Spousta lidí se ptá, zda bude další soutěž, ale já se teď chci hlavně vrátit ke svému životu.

Nešli jsme s rodinou dlouho do kina, ani na večeři, protože jsem měla svoje jídlo, nemohli jsme ani na dovolenou. Trénink život dost omezoval a já si konečně zase užívám svobodu.