Hana Maciuchová: Mám ráda, když se karty vyloží na stůl

„Podívejte se na moje ruce. Právě jsem na zahradě zasazovala tři túje a dva konifery, jenže ještě předtím jsem musela zlikvidovat plevel - vykopat kořeny ptačího zobu. Byly tak houževnaté, že jsem večer nemohla hýbat prsty,“ zahájila tato charismatická dáma českého divadla a filmu náš rozhovor v šatně Divadla na Vinohradech.

Jednodušší to určitě je, ale o svou zahradu se na chalupě starám ráda. Tvořím ji. Loňská bouře mi zlikvidovala vzrostlou kudrnatou vrbu. Vichr jí urval korunu, takže zůstal jen pahýl, ale ona je tak životaschopná, že to torzo letos obrostlo znovu a vrba je opět mladinká krasavice. Příroda je zázrak.

Chodím tam pravidelně a každoročně nepřestávám žasnout. Je to oáza. Před mnoha lety jsme často s Jiřím utíkali do průhonického parku (osudovým hereččiným partnerem byl herec Jiří Adamíra - pozn. aut.), procházeli cestami zadního traktu, a když kvetly rododendrony a azalky, obdivovala jsem tu rozrůstající se krásu hned od zámku. Samostatná dendrologická zahrada ještě nebyla přístupná. Teď sleduji, jak je nádherně založená, kolik je tam druhů stromů a v jakých neuvěřitelných symbiózách s různými keři tu žijí.

Blaženost - to je úžasné slovo. Ano. Říká se, že šťastný člověk je ten, který zjistí, co mu pomáhá, což znamená, že si na světě najde místo, kde se mu dobře dýchá a kde se mu otevírá hlava i srdce. Místo, kde je prostě sám sebou.

Tam zažívám jiný druh úžasu. Co se týká angažmá v Divadle na Vinohradech, je to nemilosrdné. Příští sezónu tu budu již čtyřicátý rok.

Tak si připomenu pomíjivost hereckého povolání. Nemám chuť se ohlížet. Byla období pro mě zapomenutelná a období, kdy jsem se už od rána těšila, že večer budu hrát buď Lízu nebo Duňu, Markétu nebo Claire. Nejvíc jste si asi užila dramatické role…

Výtečná role může být i komediální. Hrát Toinettu ve Zdravém nemocném je pro herečku rozkoš. Tragické role mívají silný náboj zásadních témat, třeba hraběnka Trčková ve Valdštejnovi byla moje favoritka a skutečná historická postava. Moje profesionální hobby jsou role tragikomické. Mají humor, osud je nešetří, životní zkušenosti jim poskytují ironii i nadhled. Hrát Martu nebo Claire v Albeeho hrách byl druh psychoanalýzy.

V seriálu Ulice jsem díky profesionálnímu scenáristickému zázemí měla po celou dobu možnost odehrát bohatou paletu nálad a pocitů. Miriam vystřídala celý rejstřík emocí.

Nedoufala, o to víc mě možnosti tohoto typu seriálu překvapily. A to, že diváci Miriam přijali za svou a že je náš seriál pořád zajímá, je skvělé.

Já ale nikdy nebyla odkázána na námezdnost tohoto řemesla. Vždycky mi tahle svízel vadila, takže jsem se čekáním na role nenechala ucloumat a byla jsem vždycky, tedy i v minulém režimu, schopná zprodukovat si něco, co mě zajímalo a uspokojilo. V Ulici bylo úžasné, že jsem se scenáristy byla ve velice blízkém kontaktu a dílčí inspirace pro vývoj mé postavy přicházely i ode mě.

Oblíbila jsem si ji. Máme hodně společného - věk i životní zkušenosti. Když herec svěřené figuře rozumí, chápe její povahopis, druh humoru a myšlení, je to velká výhoda. Líbily se mi také její pedagogické zásady a smysl pro spravedlnost. Jsem Střelec. Také mám ráda, když se všechny karty vyloží na stůl, a nesnáším intriky, podlost a nespravedlnost.

Pověsila na mě odpovědnost za svou existenci a to je tíha. A slíbené věci nelze donekonečna odkládat. Překladatel a režisér Jaromír Janeček mi před rokem nabídl hru Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Je to monodrama a taková práce je neslučitelná s vypjatým natáčením našeho seriálu. A pak mám potřebu chvilku si dirigovat práci i volný čas podle svého a častěji se podívat tam, kam mě to táhne.

Energii mi přináší třeba chození po horách. Přiznávám, že nejsem moc statečná a proměnlivost povětří ve vysokých horách mi dává zabrat. Během pěti minut jste ve tmě a za dalších pět minut se opět rozsvítí slunce. A když zničehonic začne sněžit, rychle utíkám dolů do hotelu. Jakmile se vyčasí, utíkám zase nazpět.

Mám na to systém - začínám pomalu. Převýšení větší než 300 metrů první den zásadně nedělám, zátěž zvyšuju rovnoměrně a po týdnu jsem schopná klidně vystoupat tisícimetrové převýšení. Přitom každý třetí den je sanitární s výletem za kulturou do úžasného okolí. Stalo se mi totiž, že jsem ve vášni první den stoupala alpským masívem na horu Vatzmann až k ledovci. Tam nás okupovala mlha, a tak jsem hnala zpět. Druhý den jsem se téměř nepostavila na nohy a nejlíp mi bylo ve vířivce v místnosti, kde jsem na úchvatné Alpy zírala jen oknem. Velké poučení.

Do Dolomitů. Jsou teatrální, barevné, proměnlivé a záhadné. V různých částech Itálie a Švýcarska je pořád spousta lákavých míst, která jsem ještě neprošlapala.

Srovnávat se to nedá, ani nemá - seriály pro pamětníky a současnou Ulici. Už základní rozdíl je v povaze scénářů, v žánru. Ženu za pultem a Nemocnici napsal Jaroslav Dietl sám, Ulice má tým scenáristů. Bylo mi třicet let, když jsem točila lahůdkovou Olinku a došlo mi domů čtyřicet jedna nabídek k sňatku.

Další rolí byla provdaná Blažejová. V krátkém čase mi pan režisér Dudek nabídl dvě velmi rozdílné figury. Byla jsem blažená a jeho důvěry jsem si velmi vážila celý život. Společné jak pro první Nemocnici, tak pro Ulici jsou tři kamery na place a moje herecká práce při každodenním natáčení.

Vždycky mě potěší, když vidím, že i dnes se na tento náš večerníček dívají celé rodiny čili několik generací najednou. Náš večerníček pro pamětníky nezestárl, pořád má hereckou energii, a to je naše profesní radost.

Diváci si Ulici i profesorku Hejlovou prostě našli, ale na přízeň publika jsem si nikdy naříkat nemohla a jsem šťastná, že mi diváci zůstávají věrní a že chodí nejen do divadla na Vinohrady, ale také na představení, v nichž hostuji v Divadle Radka Brzobohatého, i jiná, s nimiž jezdím po celé České republice.

Nepřemítám. Vždycky mi věřil. Měli jsme společný názor na herectví a Jiří byl výsostný herec. Zasloužil by si, aby se o něm mluvilo kvůli němu a jeho osobnosti, a ne abych ho jen připomínala já.

Že herecké řemeslo musí být zvládnuté tak, že nesmí omezovat rozlet duše postavy. Jiří měl úžasnou hereckou inteligenci, což znamená, že situace, v nichž se figury ocitají, viděl velmi zajímavě a neotřele. To mě také zajímá - vlastní invence a přemýšlení o figuře, která mi byla svěřena.

Milovali jsme se. A láska smiřuje s mnoha věcmi včetně těch, které zrovna optimální nejsou.

Už mám nárok, ale také číhám na pana režiséra a kolegy, s čím přijdou. Dnes je v divadlech trend vypjatých režisérských individualit, kdy se vlastní herecká práce umenšuje, což mě neokouzluje a nevyhledávám to.

Snad ano. Český román Olgy Scheinpflugové a knihy Karla Čapka - Hovory s T. G. M., povídky, romány, Anglické listy, Italské listy i Výlet do Španěl, dramata, to všechno jsme měli doma v knihovně. Maminka i otec měli Čapka velmi rádi a zprostředkovali mi jeho životopis, jaká to byla tvořivá osobnost, jak tento Evropan oslovoval náš národ i jakým způsobem ho lůza národa uštvala. Přečetla jsem snad celou jeho tvorbu a vnímám ho jako ryzí bytost, která nás může inspirovat svým pohledem na řadu věcí, ale také svou češtinou, vztahem k přírodě i k výtvarnému umění, svou schopností navazovat přátelství atd.

Olgu Scheinpflugovou jsem obdivovala jako chůvu v Krejčově Romeovi a Julii a stála s ní na jevišti Národního divadla. Podmanila si mě už tenkrát svým úžasným smyslem pro humor a svou moudrostí. Uteklo čtvrt století a začali jsme točit film Člověk proti zkáze. Krásnou hereckou příležitost hrát paní Olgu jsem chápala jako velkou poctu a výzvu zároveň.

Ano, je to komedie, které bych přála úspěch, protože se tam řeší velmi křehký a komplikovaný vztah nadnárodního společenství a různých národních zájmů, což skýtá velký prostor pro různé zápletky.

Tam zase hraju lady Markbyovou, kterou štve britský parlament 19. století, stejně jako mě štve náš parlament v 21. století. Takže: roztomilá komedie opravdu ze života.