Hana Lasicová: Po tátovi jsem trochu skrblík

Když jsem ji prozvonila v devět ráno, právě se vracela domů. „Jsem vzhůru od pěti, to je u mě běžné. Máme kočku a dvě děti, takže odvoz do školy, pak jsem byla cvičit a stavila se na snídani,“ vypočítává s úsměvem. Rychlý rytmus ji evidentně baví.

Znáte už první ohlasy na film Služka?

Nevím, zda by mi někdo řekl do očí, kdyby byl opravdu špatný. Zatím jsou reakce moc pěkné, zvlášť od žen a dívek, ale i od mužů. Říkají, že je to velmi emocionální a profesionálně udělaný film. Nejvíc mě potěšila moje maminka slovy, že je krásný.

Jak byste ho představila?

Vychází ze stejnojmenné knihy, kterou jsem napsala před deseti lety. Odehrává se v době soumraku Rakouska-Uherska a hlavní postavou je obyčejné děvče Anka, kterou ve třinácti letech poslala matka ze Slovenska do Vídně do služby. Chtěla jsem zachytit osud ženy, jež celý život věnovala službě druhým. Byl plný sebeodříkání a sebezapření a mě zajímalo, zda mohl být i šťastný.

Její předobraz jsem našla v „tetě Ance“, která vychovávala moji mámu Magdu. Původně pracovala v maďarské rodině a starala se o jejich zřejmě autistickou dcerku. Byla nesmírně obětavá a pokorná. Zachovaly se nám po ní jen fotky a pár vzpomínek… Při psaní scénáře s režisérkou Marianou Solčanskou jsme ovšem příběh hodně upravily a zdramatizovaly.

V čem?

Kladly jsme si otázky, jak se posunula za sto let emancipace, zda je žena stále ta služka. Přibylo téma lesbické lásky, což napadlo mého otce, kterého jsem před osmi lety poprosila, aby mi udělal prvního dramaturga. Po přečtení filmové povídky řekl, že vše je dobré, ale co kdyby se tam odehrál vztah mezi dvěma ženami?

Byla jsem nadšená a uvědomila si, že to pomůže vyjádřit nemožnost naplnění jakékoliv lásky v té situaci. Že jde o něco, co platí stále a divák to snáz pochopí. A tak Anka a Resi, dvě stejně staré dívky z opačných pólů společnosti, v sobě našly spřízněné duše…

Jenže plynuly roky a já si myslela, že než dojde na natáčení, už bude homosexuální téma pasé. A velmi mě překvapilo, že dodnes není dořešeno. Pořád vyvolává kontroverze. Stále se taky děje, že slovenské ženy jezdí sloužit do Rakouska, často opatrují staré lidi…

Ve filmu se objevují české i slovenské herečky, mohla jste zasáhnout do jejich výběru?

Pocházím z filmařsko-divadelní rodiny a byla jsem vychovaná v tom, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. Takže jsem si do toho nedovolila mluvit. Ale typický casting i kvůli covidu vlastně neprobíhal, většina herců byla obsazená přes telefon.

Dlouho jsme hledali představitelku Anky. Potřebovali jsme silnou dívku, které divák uvěří mimo jiné těžkou službu, že dokáže odtáhnout skříň, v jedné ruce držet dítě a druhou táhnout kufr. Dnešní slečny jsou spíš éterické bytosti.

Pak paní režisérka točila film Svině a zavolala mi, že tam je i herečka pro nás, Dana Droppová. Děvče krev a mléko. Přes casting byla obsazená jen role Resi mladičkou Radkou Caldovou.

Točilo se i na zámku ve Slatiňanech. Máte nějakou „veselou historku“?

I natáčení probíhalo v době covidu, kdy jsem nesměla opustit Bratislavu. Takže vše znám jen zprostředkovaně od štábu a herců. Většina scén se točila v reálu, v prostorách zámku. A potvrdilo se, že pustit filmaře do domu může být pro jeho obyvatele zlý sen.

Pan kastelán nervózně a bedlivě sledoval přesuny štábu a v některých scénách, například když Anka podle scénáře leští parkety, se snažil navrhovat jiná řešení. Měl strach, aby se stará podlaha nějak nepoškodila.

Vy jste jako malá měla chůvu?

Ano. Protože rodiče večer hráli v divadle, měli jsme, jak se říkalo, paní k dětem. Jmenovala se Balty a já do ní byla úplně zamilovaná, brala jsem ji jako druhou mámu.

Jaké vůbec bylo vyrůstat v rodině populárních a slavných rodičů?

Jako dítě jsem si to samozřejmě neuvědomovala, život mé rodiny jsem brala jako absolutně normální. Ale když se dívám zpátky, vidím, že šlo o něco výjimečného. Rodiče byli velmi liberální, benevolentní a otevření, a přestože se psala 80. léta, doba totality, vyrůstaly jsme se sestrou na takovém ostrově svobody. Toho si velmi cením.

Škola se naopak snažila o naši převýchovu, ze strany učitelek, které zřejmě dostaly příkaz, jsem si prošla „vymýváním mozku“. Chtěly ze mě udělat pionýrku. Jelikož rodiče byli braní jako disidenti, snažily se mě nasadit proti nim. Což je něco, co dnešní dvacetiletí nepochopí.

A výhody? Otec říkal, že mám výhodu, že můžu získat zadarmo lístky do divadla.

Tehdy vás vysvobodilo přestěhování s maminkou, diplomatkou a velvyslankyní, do Vídně, že?

Přesně tak. Bylo mi devět a nikdo netušil, že z Vídně odejdu až v jednadvaceti. Dospívala jsem tedy v jiném světě, v prostředí „ostblock mädels“, děvčat z východního bloku. Musely jsme se snažit prosadit a dokázat, že i když jsme z té východní Evropy, máme svoji hodnotu.

Ve čtrnácti jsem odešla na internát do klasického gymnázia a domů se vracela jen jednou v týdnu. Nikdo mě výrazně neomezoval, ale jsem zodpovědná povaha a nezneužívala jsem toho.

Při psaní Služky jsem si uvědomila, že ona se stala zodpovědnou sama za sebe jen o rok dřív než já. Psát tak pro mě byla v jistém smyslu katarze. I když já odešla z domu dobrovolně.

Jak k tomu došlo?

Už jsem znala rakouské prostředí a přála si v něm zůstat i po návratu maminky na Slovensko. Já se vrátit nechtěla. Na Slovensku v 90. letech nebyla dobrá situace, mečiarismus, rozlezlá mafie, pro mladá děvčata nebezpečí na ulicích… I to byl důvod, proč mě a sestru maminka v tom rozhodnutí podporovala. Škola to byla výborná, jako z Harryho Pottera – zámek v lese, nádherné prostředí, v osnovách nechyběla latina.

Vyrůstala jsem v podstatě sama a těšilo mě, že mi rodiče dali důvěru. Ve čtrnácti člověk nevidí rizika a myslí si, že je už strašně dospělý, má život prokouknutý a nic ho nemůže zaskočit. Je skoro zázrak, že všechno skutečně fungovalo a až na pár drobností jsem neprováděla žádné nepřístojnosti. Jediná pubertální vzpoura byla, že jsem si obarvila vlasy namodro, ale protože jsem černovlasá, nebylo to moc vidět.

Tmavá jste po otci. Co ještě jste po něm zdědila? A co po mamince?

Vzhled a gesta mám hodně po mamince, otec vždycky říkal: naštěstí. Taky jsem po ní zdědila pořádkumilovnost. Ovšem kdybych to řekla před ní, zasměje se, je přesvědčená, že až tak pořádná nejsem. Po otci jsem trochu skrblík. On byl velmi štědrý k druhým, ale zároveň rád šetřil na běžných věcech.

Uvažovala jste někdy o herectví?

Ani já, ani sestra. Nikdy. Já chtěla být závodnicí, běžkyní na krátké tratě, měla jsem dlouhé nohy a vyhrávala jsem i nějaké závody… Ale zároveň mě to táhlo k psanému textu, vymýšlela jsem pohádky a povídky, často velmi surrealistické. Takže dnes dělám to, co jsem vždycky chtěla.

Došla jsem k tomu, pravda, trochu oklikou. Nejdřív jsem (stále ve Vídni) vystudovala ekonomii, měla jsem pocit, že musím umět něco praktického. Absolvovala jsem několik výměnných pobytů po světě (Manchester, Varšava…), bylo to zajímavé, ale nakonec jsem se přihlásila na Sorbonnu (Pařížská univerzita – pozn. red.), obor komparativní literatura.

Pár let jsem pracovala jako personalistka ve francouzské automobilce. Ve třiceti jsem se po návratu do Bratislavy začala živit psaním knih a scénářů pro televizi. Ale možná nastane čas zase někam odjet. (směje se)

Dnes jste na Slovensku známá spisovatelka, co odstartovalo váš úspěch?

Nejdřív mi vyšla knížka povídek Sedím si v Manchesteru na kameni a je mi…? Pak román Pravdivý příběh lži a kniha O dcerách a milenkách. Prvními čtenáři a kritiky byli vždy moji rodiče. Máma se stavěla někdy dost kriticky a zasahovala mi i výrazně do textu, otec řekl jen dobré, nebo ne.

O čem nejraději píšete?

Jako scenáristka jsem dlouho psala denní seriály, největší ohlas měli Otcové. Mám ráda komediální nadsázku, ale i vztahy a romantiku. Teď se nám snad povede připravit dramatický seriál z 90. let, mapování rozkladu města pod nadvládou mafie. Chci pokračovat zábavnými filmy. A někdy možná napíšu detektivku. I když ty na Slovensku moc nejdou, zatímco v Česku mají boom.

U nás je největší zájem o vztahové příběhy a emoce. Potvrzuje se, že co zafunguje v Česku, určitá exaktnost, fakta, nechytne diváky u nás. A naopak – naše věci jsou u vás chápány až jako kýč. Nezdá se to, ale naše národy jsou zcela odlišné. Což je asi dáno rozdílnou historií i religiozitou na Slovensku, jsme víc spirituální. Vy jako ateisté jste racionálnější.

Možná i proto jsou v Česku velmi žádané slovenské herečky.

Ano, vím. A slovenské ženy vůbec. České muže okouzluje už samotná slovenština, a ženy jim připadají tajemnější, mystičtější, s ženskou smyslností…

Kdo vás kromě rodičů v životě nejvíc ovlivnil?

Literárně určitě Hermann Hesse, jeho román Stepní vlk jsem přečetla mockrát. Svůj vlastní styl jsem hledala a hledám vlastně stále… A jak jsem se potulovala po světě, vždycky jsem měla kolem sebe různé lidi, kteří sehráli určitou roli v mém životě, posunuli mě dál – v rovině kamarádů nebo milostných vztahů. Věřím, že život nám přihrává do cesty lidi, jaké právě potřebujeme.

Klíčové setkání bylo asi i s otcem vašich dcer…

Jmenuje se Andrej, ale už spolu nežijeme. Rodinu tvoříme já a moje dcery, jsme na sobě hodně závislé. Děvčata, devítiletá Pupi a jedenáctiletá Ester, jsou úžasná, což je velké štěstí. Starší je vyloženě praktický, matematický typ, zrovna vyhrála matematickou olympiádu.

Mladší je velmi oduševnělá a kreativní, tak doufám, že aspoň ona se bude ubírat uměleckým směrem. Náš klan dotvářejí další silné ženy: maminka, teta a sestra Žofie. Jsme si velmi blízké, i když v plné sestavě se vídáme jen párkrát do roka.

I se sestrou?

S tou jsme v podstatě stále. Pracovala taky jako personalistka, ale teď má miminko, takže je s ním doma.

Neumím si představit vaši maminku jako klasickou babičku. Funguje tak?

Jistě. Není taková ta běžná babička, ke které šoupnete děti a ony se tam nudí u televize. Vždy si pro holky vymyslí speciální program, chodí spolu do divadla, na výlety, výstavy… Jsem ráda, že i otec si ještě stihl vnučky užít a že si ho budou pamatovat.

Napsala jste s ním knihu rozhovorů Všechno o mém otci. Bylo to těžší než jiné psaní?

Bylo to náročné, otec byl velmi těžký respondent. Ale jsem moc ráda, že ta kniha vznikla, i když na spoustu věcí jsem se bohužel nezeptala. Není o jeho profesionálním životě, spíš o rodinném, a já se přitom dozvěděla ledacos nového z naší historie. O rozvodu jeho rodičů, co následovalo…

Neuvažujete o podobné knize s maminkou, případně s tetou Emílií Vášáryovou, neméně slavnou herečkou?

Ano, těšilo by mě to. Jenže moje matka si strašně vymýšlí, tak nevím. Nejlepší by bylo napsat knihu s oběma naráz a jedna druhou by musela korigovat, jak co ve skutečnosti bylo. Vznikl by asi hodně komediální rozhovor, protože pokaždé, když se o něčem bavíme, ty dvě si navzájem protiřečí, cokoliv jedna řekne, druhá hned tvrdí úplný opak.

Zachytila jsem zmínku, že jste přelom roku prožívala v Sydney. Proč právě tam?

Máme v Austrálii přátele, které jsem chtěla navštívit. I s dětmi. Je to dálka, takže jsme vyrazili na šest týdnů. Cestování mám pořád v krvi. Nevím po kom. Máma byla cestovatelka z donucení, dnes se při každém návrhu cesty vymlouvá, že tam už byla kdysi na konferenci. Že je tam strašné teplo nebo nuda. Mám pocit, že ji nic nedokáže extra nadchnout.

Před mým výletem do Austrálie strašila, že tam bude horko a nepůjde vycházet z domu, ale že tam stejně není nic k vidění.

Ani táta nebyl velký objevitel, jezdil jen za golfem. Byl schopný se sbalit a vyrazit na pár dnů s kamarády. Ani s ním se necestovalo ideálně, když odevzdal na letišti kufr, prohlásil: Už ho nikdy neuvidím. Stejně tak, když měl v cizině platit kreditní kartou.

Vaše generace bere pohyb jako běžnou a zábavnou věc.

Určitě. I když se přiznám, že jsem těch posledních deset let taky spíš seděla doma. Nejdřív kvůli dětem, pak přišel covid. Teď mám pocit, že bych to měla dohnat. Chystáme se do Thajska, na Mallorku, v září možná do Japonska. Někam, kde to ještě neznáme.

Jak jinak ráda odpočíváte?

Čtením, teď s kamarádem třeba porovnáváme dvě verze románu Umberta Eka Jméno růže. Miluju zahradu, baví mě sledovat, jak vše roste, a starám se o kocoura, který k nám přišel na můj svátek… Nikdy by mě nenapadlo si ho pořídit, ale jsem šťastná.

Je zajímavé, jak se lidi dělí na milovníky koček a chovatele psů. Ti tvrdí, že kočky jsou vypočítavé, individualistky, že nelze zjistit, co si myslí. S tím já problém nemám. Kočka neovládá takové výrazové prostředky jako člověk, pes se mu dovede přizpůsobit lépe, asi proto podle mne vyhovuje lidem zaměřeným spíš na sebe.

Koukám taky hodně na seriály, což je částečně dáno profesí. A přitom pletu. Už chápu, proč babičky tolik pletly, je to velká meditace.

S kým se dělíte o svoji radost kromě rodiny silných žen? Máte jistě i nějaké rameno…

Ano, mám partnera, který mě vždycky vyslechne a můžu s ním vše sdílet. Někoho, kdo je na mě hrdý, což pokládám za vzácné. Je z kreativní branže, ale ne od filmu. Jmenuje se Jamie a je Brit.

Známe se už devatenáct let, byli jsme kdysi dávno pár, ale museli jsme se rozejít, přestože to ani jeden z nás nechtěl. A po letech jsme se před rokem zase dali dohromady. Jsou tam velké emoce, je to velmi romantické.

Berete jako výhodu mít partnera cizince?

Je mezi námi velký kulturní rozdíl, na který si stále zvykám. My Slováci jsme, jak jsem zmínila, emocionální, podléháme lehce momentální náladě. Britové emoce navenek neprožívají. Když se vzbudím, cvrlikají ptáci a svítí slunce, musím vykřičet do celého světa, jaké to je štěstí. Jamie jen utrousí: Není to špatné.

Na západě je taky pořád vyšší stupeň emancipace. Na Slovensku převládá tradiční názor na domácnost a péči o děti. A ženy stále vydělávají méně než muži. Ale najdou se už i tací, kteří chodí na mateřskou. Když kdysi můj otec vyšel s kočárkem, dívali se na něj jako na zjevení.