Hana Kusnjerová: Panická porucha se u mě objevila náhle a bez varování

Nedávno jste se veřejně zmínila, že se potýkáte s panickou poruchou. Jak se ukazuje, není to až tak neobvyklý psychický problém. Ale přesto – neměla jste obavy vyjít s tím ven?

Poprvé jsem se o tom začala jemně zmiňovat na Instagramu a bylo zajímavé, kolik lidí se začalo ozývat. Psali, že si taky prošli nějakým obdobím, kdy byli psychicky velmi křehcí, potýkali se s panikou nebo s depresemi. Je to citlivé téma, málokdo se tím chlubí, takže i já jsem váhala.

Natolik mi to ale zasáhlo do života, že jsem cítila potřebu to říct. Kromě toho, pokud takovou zkušenost sdílíte s ostatními, můžete leckomu i pomoct. Nejdřív se ale musíte dostat do určité fáze, kdy jste schopni o tom vůbec mluvit.

Už tedy rozumíte tomu, proč se u vás panická porucha rozjela?

Zpočátku jsem to nechápala, protože se objevila náhle a bez varování. Už dlouho předtím jsem však cítila, že něco není v pořádku. Nebyla jsem ve své kůži, ale netušila jsem, co se děje. Až později jsem si uvědomila, že těch předpokladů a spouštěčů u mě bylo v danou dobu hodně.

Jaké například?

Třeba mateřství. Dceři je dnes čtyři a půl. Od narození do dvou let velmi špatně spala. Jako kojenec měla ekzémy, musela jsem proto jako kojící matka držet přísnou dietu, přitom jsem tři měsíce po porodu začala už trochu pracovat. Když bylo Elišce pět měsíců, už jsem hrála fyzicky náročné představení, kde tancuji u tyče.

Rekonstruovala jsem byt, natáčela Ordinaci, dabovala… Pak mě srazil covid, který je známý tím, že si v člověku najde to nejkřehčí místo. Ukázalo se, že jsem došla na pomyslné dno, fyzicky i psychicky.

Je možné, že by na tom mohla mít podíl pandemie koronaviru i jinak? Myslím lockdown.

Pandemii jako takovou jsem vlastně moc intenzivně nepociťovala. Elišce byly teprve dva roky, do školky ještě nechodila. Náš život to zásadně nezměnilo. Přišla jsem samozřejmě o možnost pracovat a o kontakt s kolegy, ale odjela jsem s dcerou k rodičům na chalupu, kde jsme zůstaly přes měsíc, a byly z toho vlastně pěkné prázdniny. Nemyslím si tedy, že by k mým trablům přispěl zrovna lockdown.

Přesto s ním souvisela i existenční nejistota a to mohl být taky významný faktor.

Pro nás umělce to bylo samozřejmě náročné období, protože jsme přišli o práci, ale paradoxně si během pandemie spousta mých kolegů uvědomila, že na volné noze žijí pořád ve stresu. Kvůli neustálé nejistotě se obávají příliš odmítat nabídky a pak je toho na ně moc. Takže se někteří z nás právě v té době rozhodli, že si potřebují svůj život trochu přehodnotit a přeorganizovat, aby se jim žilo hezky.

Zmínila jste, že vám ataky silně zasáhly do života. V jakých situacích se objevovaly?

Přicházely pouze v noci, během spánku nebo těsně před usnutím. Odmalička jsem silně napojená na svoje tělo. Jsem vůči němu velmi vnímavá. Poslední dobou se panika spouští hlavně v závislosti na tom, v jakém stavu se zrovna nachází moje fyzická schránka. Impulz přitom může být i velice malý.

Na více než rok jsem omezila společenský život, hraní divadla, některé dabingy. Bylo to opravdu nejnáročnější období v mém životě.

Co vám pomohlo to dostat pod kontrolu?

Naučilo mě to se o sebe extrémně dobře starat. Použila jsem kromě psychoterapií všechny možné dostupné nástroje, jako je například čínská medicína, lázně, pravidelný režim, pobyt v přírodě, spánek, masáže, ale třeba i léčitel. Hodně mě podržela moje rodina, pro kterou to muselo být taky dost náročné, rodiče a sestra, která byla a je takový můj pevný bod.

Ve chvíli, kdy přijde ataka, vůbec nepotřebuji zvláštní pozornost, jen potřebuji být někde, kde se cítím bezpečně, můžu si někam v tichosti lehnout, odpočinout si a nechat ataku odejít.

Napadá mě, že ta velká vnímavost k vlastnímu tělu může být vrozená dispozice. Vaše maminka totiž byla baletkou v Národním divadle.

Myslím si, že s určitou vnímavostí se rodíme všichni, jen ji pak dál nepěstujeme. Nevěnujeme jí pozornost. Vnímavost rovná se citlivost a citlivost je často považovaná za slabost.

Ale nejspíš to tak, jak říkáte, bude, protože postupem let jsem ke svému tělu dokonce stále vnímavější, a kdybych se v životě nevěnovala herectví, vybrala bych si asi právě tanec. Odmalička mě naplňoval ze všeho nejvíc. Pro mě je to ta nejpřirozenější forma projevu, u kterého pociťuji štěstí.

Proč jste se tedy nevydala právě tím to směrem?

Chodila jsem do baletní přípravky Národního divadla, odkud se tehdy dalo pokračovat na některé z tanečních konzervatoří. Ve svých dvanácti letech jsem vůbec neřešila jakoukoli jinou variantu než klasický balet. Nebrala jsem v úvahu, že bych se mohla věnovat třeba současnému tanci.

Jenom jsem věděla, že nechci jako máma odejít po třicítce do invalidního důchodu. Zároveň jsem ale na hodinách baletu viděla, že se na kariéru primabaleríny nehodím. Neměla jsem pro to fyzické dispozice. Vysoký nárt, hodně flexibilní kyčle, dlouhé ruce, silné nohy… To všechno některé dívky měly. Já ne.

Navíc jsem nechtěla do osmnácti let dřít až do úmoru, abych pak po asi patnácti letech tančení začala svůj profesní život od začátku. Baletní kariéra bývá krátká, tělo nevydrží.

Takže jste se rozhodla pro herectví a na tanec jste zapomněla?

Ne tak úplně. Když jsem končila na Pražské konzervatoři, chvíli jsem uvažovala o tom, že bych šla do Ameriky na muzikálovou školu. Chtěla jsem si najít něco, kde bych hodně využila tanec, k tomu bych pilovala herectví a zpěv. Nakonec jsem si to rozmyslela. Uvědomila jsem si, že muzikály mě ve skutečnosti příliš nelákaly a že mě na tom nejvíc přitahoval hlavně ten tanec.

Místo toho jste se tedy začala věnovat herectví a nakonec jste se rozhodla ještě vystudovat na DAMU produkci.

K té jsem se dostala intuitivně už ke konci studia konzervatoře. Svoji první akci jsem zorganizovala už v sedmnácti jen proto, že jsem se v Plzni, kde jsem byla na třítýdenním kurzu angličtiny, nudila.

Po dvou třech letech na volné noze, kdy jsem hrála a zároveň organizovala různé sportovní a kulturní akce, mě napadlo, že studium produkce na DAMU by byla celkem logická cesta. Jestli jsem ale na té škole na něco přišla, tak na to, že akademická půda rozhodně není nic pro mě. Pro dobro svých pedagogů jsem se spokojila s bakalářským studiem, a u státnic jsem dokonce musela slíbit, že nebudu pokračovat. (směje se)

Při studiu jste asi už pracovala, ne? Takže jste to měla o něco těžší.

Pravda je, že v ročníku jsem byla nejstarší, bylo mi už třiadvacet, když jsem nastupovala do prváku. Studium bylo denní a já už se v té době živila sama. Hrála jsem asi ve dvou představeních, hodně jsem dabovala a už během prvního ročníku na DAMU jsem začala produkovat různé akce nejenom v rámci školní praxe.

Od druhého ročníku jsem začala spoluorganizovat festival nezávislé módy Code Mode, na který chodily tisíce lidí. Pro mě to byla naprosto zásadní zkušenost, která mě uvedla do prostředí, v němž se pohybuji dodnes, přestože festival už zanikl.

Jak se to během té doby vyvíjelo s hereckou kariérou? Začínala jste na volné noze, od konzervatoře jste jezdila i se společností Háta…

Potom přišlo angažmá v pražském Divadle Komedie, byly to herecky intenzivní tři roky, než soubor v divadle skončil. Produkci jsem v té době dělala jen výjimečně a po jedné špatné zkušenosti, kde se domluva neslučovala s realitou, jsem se s ní úplně rozloučila.

Cítila jsem, že nastal čas vybrat si konečně jednu z těch sedmi židlí, na kterých sedím. Pochopila jsem, že pokud se nezkusím uživit pouze herectvím, nikdy nezjistím, jak to půjde.

A ukázalo se, že je to dobrá cesta, a jsem za to moc ráda. Produkci mám, obrazně řečeno, už jen vystavenou doma na poličce.

Aktuálně hrajete v seriálu Zlatá labuť, což bude zřejmě dlouhodobý projekt. Diváci Novy vás znají ale i ze seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jste hrála takovou potřeštěnou nešiku, sestřičku Ladu. Ale tam jste se různě objevovala a vracela se, kdežto ve Zlaté labuti budete mít zřejmě dlouhodobější roli.

Lada byla zpočátku ještě potřeštěnější, ale časem se trochu srovnala. V Ordinaci jsem s nějakými menšími pauzami už osm let a poslední roky jsem tam hlavně podávala desky. Když jsem šla na casting Zlaté labutě, napadlo mě, že bych se třeba mohla hodit jako prodavačka a zase něco podávat. (směje se) Vůbec jsem v tu chvíli netušila, že to bude tak velký seriál.

Dostala jste roli vedoucí prodavaček v obchodním domě, takže vás to docela pěkně propojilo s módou, kterou máte ráda. Zajímala jste se někdy o její historii? A jak na vás působí móda 30. let, kdy se seriál odehrává?

Osobně mám blíž určitě k té současné. A pokud jde o seriál, tam mě móda paradoxně vlastně míjí, protože zatím hraji jen v pracovní uniformě. Můj štendr v šatně vypadá vedle některých dalších kolegyň hodně skromně. Například paní Kolářová tam má přepychové nadýchané kožichy a pro mě tam visí tři hubená ramínka. (směje se)

Třeba se to časem ještě zlepší…

Možná ano, protože moje linka by se měla začít postupně rozjíždět. Uniformu jsem si ale zrovna musela nechat ušít novou, protože ta původní látka z vlněné směsi mi byla hodně nepříjemná.

Dobových modelů hraje v seriálu spousta. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, jaké původní nádherné kousky má kostýmní výtvarnice Míša Horáčková ve svých fundusech.

Vím o vás taky, že ráda cestujete. Před několika lety jste si pořídila dodávku a nechala jste si do ní udělat obytnou vestavbu. Ještě ji máte?

Samozřejmě, a mám dokonce takový speciální sen, a to je přestavěný tahač Mercedes Unimog, se kterým je možné procestovat svět. Jenže to je opravdu spíš jen sen.

Co vás k tomu nápadu přivedlo?

Když se mi narodila Eliška, seděla jsem doma na gauči a řešila, že budu potřebovat auto. Takže teď mám domeček na čtyřech kolech. Jde s ním všechno. Až na parkování v centru.

Zajímavé vestavby jsem před časem viděla na festivalu Designblok.

Já taky, ale na ty bych si musela nejdřív ušetřit. Vymyslela jsem si vlastní vestavbu na míru. Dodávka je dlouhá, prostor uvnitř je velký, vymyslela jsem si proto podélnou verzi vestavby, abych nepřišla o celou šíři kufru a mohla vedle třeba zaparkovat kočárek. Žádné skládání, jen vjedete dovnitř a zabrzdíte. To jako matka prostě chcete.

Jakou nejdelší cestu máte v nejbližší době v plánu?

Dokud je Eliška malá, jezdíme zatím jen po Česku. Jakmile se chcete dostat někam dál, potřebujete většinou řídit i přes noc a přes den máte zase v autě čilé dítě, takže jsou potřeba zastávky a příliš dlouhou vzdálenost neurazíte. Já tedy ne. Pro jednoho dospělého a malé dítě je delší výprava hodně náročná, a to jsem si i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla úplně dovolit. Letos mě ale čeká měsíc volna a doufám, že se dostaneme i někam dál.