Hana Krupková - žena, která použila své půvaby k přežití

Tato slova pocházejí z poválečné výpovědi pětadvacetileté Hany Krupkové u Mimořádného lidového soudu (MLS) v Chrudimi 2. července 1946. I se svým manželem Václavem Krupkou čelili obvinění ze zrady a spolupráce s gestapem.

K takovému názoru vedla i některé z těch, kteří je znali a věděli o jejich odbojové činnosti, na první pohled nepochopitelná skutečnost – Krupkovi nebyli po atentátu na Reinharda Heydricha odsouzeni k trestu smrti a jako téměř jediní z okruhu spolupracovníků výsadku Silver A válku přežili.

„Jsem přesvědčena, že kdybych se nesnažila vlídně chovat k Schultzemu,“ řekla Hana o svém poměru s tímto kriminálním radou, „gestapo by užilo obvyklé metody mlácení a týrání a v tom případě se domnívám, že bych byla vyzradila více. Vím o sobě, že v tomto směru žádná hrdinka nejsem… Měla jsem možnost lhát a vytáčet se a moje protokoly byly koncipovány podle toho, jak jsem mluvila, díky mému vlivu, který jsem měla na Schultze.“

Mladá žena zajisté netušila, že za několik let se znovu ocitne v kritické životní situaci – a nikoli naposledy použije ženských půvabů a prostředků.

Rodačka z východočeské Chotěboře Hana Zýková žila od roku 1939 s matkou a nevlastním otcem v Pardubicích. O nápadníky neměla nouzi. Byla to inteligentní hezká žena se zvláštním kouzlem a vědomá si svých fyzických předností. Po několika známostech přišla ta fatální.

V únoru 1940 se při taneční zábavě poznala s Václavem Krupkou, bývalým důstojníkem čs. armády. Byl o sedm let starší a do sličné Hany se okamžitě zamiloval. Za čtyři měsíce z toho byla svatba, novomanželce ještě nebylo devatenáct.

Snad by jejich vztah byl navzdory nelehkým protektorátním časům šťastný a spokojený – kdyby jim do života nevstoupili muži ze skupiny Silver A. Do okupované vlasti byli vysazeni na sklonku prosince 1941 a krátce nato se u Hany objevila její dlouholetá kamarádka Taťána Hladěnová. Poněkud tajemně jí řekla, že její manžel si přeje mluvit s Václavem. Když k nim posléze Krupkovi přišli, překvapený Václav uviděl někdejšího spolužáka z vojenské akademie Alfréda Bartoše, který se jim představil jako velitel trojice parašutistů vyslaných z Anglie.

Oba manželské páry přijaly Bartošovu nabídku a staly se spolupracovníky Silveru A. Krupkovi působili jako zpravodajci i jako spojky a v této roli se skvěle uplatnila zvláště Hana. Zajišťovala spojení mezi Pardubicemi a Prahou, často tam sama nebo i s Taťánou jezdila se vzkazy k Moravcovým, jejichž bytem procházelo mnoho ilegálních pracovníků. Doma v Pardubicích pomáhala Bartošovi při šifrování zpráv do Anglie.

U Krupků se objevovali také parašutisté z jiných výsadků a samotný Bartoš zde od konce února 1942 ilegálně bydlel. Přebýval tu i v den atentátu na Reinharda Heydricha. Avšak neschopen pohybu a v horečkách. Léky mu donášela Hana, někdy mu i sama dávala injekce. Odpoledne ji Bartoš vyslal do Prahy, aby u Josefa Valčíka (jiného člena Silveru A) zjistila, co se stalo.

Získala jen povšechné informace a druhý den, 28. května 1942, se jí podařilo proklouznout kontrolami a vrátit se vlakem do Pardubic. V příštích dvou týdnech přijímal Bartoš návštěvy z Prahy, a tak se dověděl, že sedm chlapů z různých výsadků (žili v ilegalitě na několika místech Prahy) bylo postupně převedeno do kostela v Resslově ulici.

Ani po třech týdnech pátrání a represálií však neměla německá zvláštní vyšetřovací komise jedinou stopu. Přitom existovaly desítky těch, kdo mohli poskytnout nejen vodítko k vypátrání atentátníků, ale i k odhalení celé sítě spolupracovníků. Ti vstávali každé ráno s nejistotou, kolik dnů jim ještě bude dopřáno.

Ačkoli nebyl Bartoš ani zdaleka zdráv, rozhodl se od Krupků odejít a organizovat další činnost jinde. Souhlasil, aby vynervovaní manželé odjeli 16. června načas ke známým do Police nad Metují, než se situace uklidní. Ale již druhého dne ráno je v tamějším hotelu gestapo zatklo. Od té chvíle byli od sebe izolováni a za několik hodin už seděli v pověstném „biografu“ v suterénu Petschkova paláce, sídle pražského gestapa.

Tam uviděli desítky zatčených, ale nevěděli, co se stalo. Netušili, že se v poledne 16. června přihlásil na pražském gestapu parašutista Karel Čurda z výsadku Out Distance. I když úkryt sedmi parašutistů v kryptě kostela neznal, jeho dobrovolná výpověď znamenala klíč k jejich objevení – „nabídl“ totiž gestapu jména i adresy těch, kteří poskytovali parašutistům pomoc. Uvedl i manžele Krupkovy, u nichž krátce po svém seskoku v březnu 1942 bydlel.

Avšak o výsleších, které probíhaly na gestapu 17. června 1942 i v dalších dnech, neexistuje žádný záznam. Nezachoval se žádný protokol o výpovědi Hany Krupkové, Václava Krupky ani nikoho jiného. Německá strana veškeré materiály z vyšetřování atentátu na Heydricha na konci války zničila.

Nevíme, jak Hana Krupková poznala, co všechno gestapo už ví, a kdy si uvědomila, že to vše znamená konec a může bojovat už jen o svůj život. U chrudimského MLS v létě 1946 mluvila o „jistém druhu povolnosti“ a „správnosti svého chování“, ale podrobnější pohled na celou situaci nabízí její výpověď pro Státní bezpečnost v roce 1952.

Podle tohoto líčení Hana Krupková při prvním odpoledním výslechu na gestapu popřela, že by Moravcovy znala, načež ji odvedli do kanceláře, kde seděl jejich syn Vlastimil Moravec (který byl stejně jako matka o všem informován, včetně místa úkrytu parašutistů v Resslově ulici) a kriminální rada Wilhelm Schultze.

Podle její interpretace tehdy mladý Moravec při konfrontaci řekl: „Hanko, nehloupni a mluv, vždyť se známe.“ Když to potvrdila, odvedli ji na samotku. Večer byla přivedena na výslech k Schultzemu. „Zde se mnou jednal velice slušně,“ vypověděla v roce 1952.

„Dal přinést jídlo, kávu a cigarety, načež mezi námi došlo k intimnímu styku. Sliboval mi záchranu, a že se pokusí z toho dostat i manžela. Po styku mne nechal ležet na pohovce a odešel do vedlejší místnosti. Dveře zůstaly otevřené a podle hlasů jsem poznala, že je vyslýchán můj manžel. Slyšela jsem vše, co vypovídal.“

Druhý den odvedli Hanu Krupkovou ke kostelu k identifikaci mrtvých parašutistů. Potom byla znovu dopravena do Petschkova paláce na další výslech k Schultzemu. Podruhé se mezi nimi opakoval intimní styk. „Neustále mi opakoval, že mne zachrání a pokusí se zachránit i manžela,“ vysvětlovala o deset let později. „Z jeho strany nelze přímo říci, že by byl násilný, jelikož já v tom rovněž viděla možnost jisté úlevy v našem potrestání.“

Schultze svůj slib dodržel. Hana byla po audienci u Franka propuštěna, dostala zaměstnání v jinonické Waltrovce, kde měla pracovat pro gestapo. Nikoho však během dvou let neudala, jak ukázalo poválečné vyšetřování v továrně.

K Frankovi byl předveden také Václav Krupka. Dostal na vybranou: buď vstoupí do SS a svou účast v čs. odboji odčiní na frontě v řadách německé armády, nebo poputuje do koncentračního tábora. Vybral si druhou možnost. Čekal ho Mauthausen, což by znamenalo téměř jistou smrt. Tehdy mu Hana podruhé zachránila život. Vyprosila na gestapu mírnější Flossenbürg, kde přežil až do konce války.

V květnu 1945 byli v osvobozeném Československu oba zatčeni a vyšetřováni pro podezření, že „zradili pardubický odboj“. Žádné důkazy však proti nim nebyly předloženy. Při konfrontaci Hany Krupkové se zajatým K. H. Frankem tento bývalý vládce protektorátu zopakoval, že „byla propuštěna na základě přímluvy Wilhelma Schultze“.

Ten vypovídat nemohl, neboť i se svou ženou a čtyřmi dětmi v posledních dnech války Prahu opustil a od té doby se o něm nic nevědělo. Podle některých pramenů byl Schultze spolupracovníkem britské rozvědky. Historikovi Jiřímu Kotykovi, jemuž pardubické Evropské nakladatelství nedávno vydalo druhé, rozšířené vydání knihy Hana a Václav Krupkovi, legenda a skutečnost, se ozval oxfordský akademik Martin Rush (manžel dcery Wilhelmova bratra Rolfa Schultze) a podle jeho sdělení „děti svého otce po roce 1945 už nespatřily. Byl prohlášen za mrtvého. Nemá hrob“.

Václav Krupka byl nakonec zproštěn obžaloby, ale Hanu v lednu 1947 mimořádný lidový soud odsoudil ke tříletému vězení – za to, že byla konfidentkou gestapa.

Trest si odseděla celý a z vězení vyšla v červenci 1948. V tom čase již byla rozvedená a měla několikaměsíčního syna Pavla (otcem byl Václav Krupka). Záhy se dověděla, že se chystá obnova trestního řízení jejího případu. Nechtěla už opakovat prožité martyrium a rozhodla se odejít za hranice.

Vyhledala Milenu Markovou, spoluvězeňkyni z roku 1946. Požádala ji o zprostředkování odchodu do Německa – ovšem až po rozsudku MLS, neboť stále ještě doufala v mírný trest. Nevěděla, že tato žena se mezitím stala agentkou StB, a podle instrukcí jí tvrdila, že dostane trest smrti. Tím urychlila její rozhodnutí. Na zaplacení převaděče obětovala všechny své úspory, ale na hranicích Hanu po fingované přestřelce čekali Milenini nadřízení. Je zatčena a převezena do věznice v Ruzyni.

Týden byla spoutaná na rukou i nohou a vyslýchaná Josefem Richterem. Ten ji posléze získal pro spolupráci, neboť žila v očekávání trestu smrti a spolupráce se Státní bezpečností se Haně jevila jako jediné východisko ze situace (ve skutečnosti byla v nepřítomnosti odsouzena k 10 letům odnětí svobody).

Za příslib úplné beztrestnosti podepsala v únoru 1949 vázací slib. Dostala falešný občanský průkaz na jméno Jana Králová a její řídící orgán Josef Richter ji využíval k různým akcím po celé republice. Pro StB „pracovala“ až do roku 1961, kdy byla dekonspirována na procházce Prahou svým bývalým manželem Václavem Krupkou. Mezitím byla v roce 1955 nařízena revize jejího procesu a Nejvyšší soud původní rozsudek MLS z října 1948 prohlásil za „nezákonný“ a plně ji osvobodil.

Historik Jiří Kotyk ve své knize cituje z vyšetřovacího spisu Josefa Richtera (zatčeného v březnu 1951 pro „rozvratnou činnost v SNB“), v němž v jedné své výpovědi přiznával, že „zneužíval svého služebního postavení k intimním stykům se ženami, které byly zavázány ke spolupráci se StB“. Jmenovitě uvedl i Hanu Krupkovou, s níž měl poměr v roce 1949, a tvrdil, že se „na něj začala citově vázat, proto s ní začal omezovat osobní schůzky a pokyny jí předával přes prostředníky“.

Po sovětské invazi v roce 1968 se Hana Krupková legálně vystěhovala do Spolkové republiky Německo. Později se provdala za Čecha Ivo Schustera a na jaře 1996, rok před svou smrtí, navštívila Pardubice. Zde si v doprovodu badatele Jaroslava Čvančary prohlédla důvěrně známá místa a odpovídala na mnoho jeho všetečných otázek. I na tu, kterou se dlouho zdráhal položit: „Jak to bylo se Schultzem?“

V doslovu Kotykovy knihy na to Čvančara zavzpomínal: „K mému překvapení mluvila zcela otevřeně. Schultze nebyl ani hezký, ani ošklivý. Potvrdila, že již během prvního výslechu mezi nimi došlo k intimnímu styku. Jako šéf III. oddělení gestapa měl na Franka značný vliv. A právě na základě Frankova rozhodnutí bylo pět osob zatčených v souvislosti s heydrichiádou zachováno při životě. Protože se Schultze do Hany zamiloval, stala se tato ojedinělá okolnost důvodem záchrany její i jejího manžela.“