Hana Holišová: Od folku přes metal k Martě Kubišové

Od šesti jsem chodila do klavíru. A jestli povinně? Měla jsem to asi jako každé dítě: chvíli mě hraní bavilo, chvíli ne. Naštěstí se našim (dirigent Evžen Holiš a sólistka Hana Horká – pozn. red.) podařilo mě u tohohle nástroje udržet.

Dobře udělali, dalo mi to důležité hudební základy. Klavíru jsem se pak věnovala i na střední pedagogické škole, kde jsme měli hru na hudební nástroje povinnou. Vlastně zpětně lituju, že jsem tomu jako holka nedala víc.

Ne. Naši si moc nepřáli, abych se touhle cestou jednou vydala. Rodiče se v oboru pohybovali, věděli, že není zrovna lehké prosadit se, mít stabilní práci, že je to taky hodně o štěstí.

Zpívat jsem tak začala až na té střední škole, při níž fungovala folková skupina. A taky jsem v té době začala zpívat s metalovou kapelou.

Co si pamatuju, tak jsme ve folkové kapele hráli všechno možné, hodně třeba písničky Spirituál kvintetu. Repertoár nám vybírala s velkou láskou a nadšením jedna báječná paní učitelka. Dokázala nás strhnout.

A metal? Byla jsem ve skupině hrající melodičtější doom metal, není to ta čistá tvrďárna. Byla jsem hodně mladá a kluci si mě chránili a hýčkali. Ani jsem nemusela zpívat hrubým, metalovým hlasem, na to tam byl zpěvák. Já jsem dělala takové to éterično. Ale oblečená samozřejmě tak, jak hudební styl a prostředí vyžadovalo.

Většinou jsem vystupovala v černých džínách, na nohy jsem obula gladiátory, to byl základ. A pak takový ten fígl, černé silonky, vystřihnout jim středový klín a špičky, čímž za pár korun vznikne „originální“ a průhledné tričko. Tak jsem přes něj raději nosila ještě černé tílko.

Tehdy jsem hudebně začínala, zkoušela jsem proto všechno možné, sbírala jsem zkušenosti. Ale „metalová víla“ asi není úplně moje cesta.

(smích) To bylo trošku jinak. Kolem maturity jsem tápala, co dělat dál. Přemýšlela jsem nad studiem psychologie, filozofie. A táta mi navrhl, abych to zkusila na JAMU, že za zkoušku nic nedám. Vybrala jsem si obor muzikál s tím, že trochu zpívám a že by tam mohla být naděje. No, nevyšlo to. K mému překvapení mě ale vzali na činohru.

Já se řídila hlavně tím, co mě zajímalo, kam mě to táhlo. Zkusila jsem různé konkurzy. Bavil mě zpěv, tanec, který mi ale moc nešel, a k tomu jsem studovala herectví. Hned první konkurz, který mi vyšel ještě na vysoké škole, byl paradoxně právě do muzikálu.

Nejsem, jen k tomu ještě dodám, že představení není klasická pohádka, jak ji asi každý z nás zná z dětství. Je to příběh zlé královny, jež se rozhodne, že zničí všechny šťastné pohádkové příběhy, jejich šťastné konce. Chce, aby končily podle ní. Chce být ta nejkrásnější, jedinečná, nejmocnější. Aby toho dosáhla, páchá ostatním zlo. A tuhle „milou“ paní hraju já.

Mám, nejradši ale ty klasické, staré české pohádky. A Pretty Woman. I tu mám na repertoáru v Městském divadle Brno, je to vlastně taky taková pohádka, jen pro dospělé.

(smích) A ještě byste k těm vyjmenovaným koníčkům mohla z těch médií přidat přídavné jméno vášnivá: vášnivá houbařka, vášnivá švadlena, vášnivá pejskařka. Říkám si, co si představit pod tím oblíbeným pojmem „vášnivá“? To až zavání jinou činností, než jsem právě vyjmenovala.

Ano – to dvakrát v rozhovoru zmíníte, že ráda chodíte do lesa, a už se to veze, je z vás vášnivá houbařka. Abych to tedy uvedla na pravou míru: po večerech běžně nešiju, neplením celý rok lesy, psy mám moc ráda, ale aktuálně psího parťáka po boku nemám.

Zjišťuju, že žít v domácnosti bez psa je pro mě nezvyklé, chybí mi ta psí energie poblíž. Ale zároveň vím, že jsem v organizačně náročnějším období, kdy je asi lepší, že teď nového psa nemáme. Až to bude všechno volnější, myslím, že si ho pořídíme. Nejradši bych byla, kdyby si nás nějaký fajn pes sám našel, tu cestu k nám.

Roušky, v době covidové, ty jsem ještě zvládala. Stejně jako „umění“ něco si zašít, případně zkrátit kalhoty, šicí stroj doma mám. Děda byl moc šikovný a vyhlášený krejčí na Valašsku. Bratranec je takový pokračovatel rodu. Má firmu v Rožnově pod Radhoštěm, která šije košile a obleky na míru. Ale že bych si já po večerech šila šaty? U toho mě určitě nepřistihnete.

Záleží na tom, kde mám zrovna víc práce. Zázemí mám jak v Brně, tak v Praze, kde jsem převážně bydlela v prvních šesti letech v Ulici. Hrála jsem současně i v několika pražských představeních a do Brna jsem jezdila za rodinou a víceméně jen odehrát do Městského divadla a pak zase zpět do Prahy. Pak se to prohodilo a trávila jsem více času v Brně.

Proti minulosti, kdy jsem byla v hostivařských ateliérech deset patnáct dnů v měsíci, jsem polevila. Přibyla mi jiná práce. Obecně jsem cítila, že potřebuji mít volnější režim, necestovat pracovně tolik. Teď trávím v Hostivaři zhruba čtyři až šest natáčecích dnů v měsíci.

Mám za sebou pražské jaro, na které mi navazuje i intenzivní pražské léto. Vedle Marty mě čeká ještě hrad Karlštejn, kde se hrává představení Noc na Karlštejně, v němž taky už několik letních sezon účinkuji. Projedeme s ním ještě další hrady a zámky v Česku, letos bychom měli vyrazit i na Slovensko.

V uplynulých letech plány zastavil covid. A do všech mých (skoro) pražských plánů vstoupil navíc jeden nový televizní seriál. Natáčí se od května na jižní Moravě, na Pálavě, kam budu dojíždět až do půlky srpna. Pak, doufám, nastane čas na dovolenou. To už bude skoro konec letních prázdnin, ale ty moje teprve začnou.

Známe mnohé její písně, rámcově její život, aspoň si to myslíme. Proniknete-li do detailů, zůstanete udivená. Vím, že paní Kubišová nechce být za hrdinku, nelíbí se jí, když je takto označována, ale pro mě hrdinkou je.

V konfrontaci s dobou, režimem se zachovala až neuvěřitelně statečně. Nikdy si nestěžovala, neskuhrala nad tím, kde mohla být, kdyby jí kariéru násilně nepřerušili. Sama říká, že udělala to, co cítila jako přirozené, správné. Samozřejmost, s jakou to vše i zpětně hodnotí, mě nepřestává udivovat.

Určitě to budou výrazné oční linky. Ty byly pro paní Martu typické. Plus mám několik paruk, jež vystřídáme. Každá z nich symbolizuje určitou dobu, etapu, v níž se nacházela.

Snažím se, snažím, ale jde to jen do určité míry, aby z toho nebyla karikatura. Kopií Marty Kubišové nejsem a nebudu. Ono to ani fyzicky nejde. Pokud vím, má nedomykavost hlasivek. Její hlas je tím velmi specifický, nezaměnitelný, zejména ve středních a hlubších polohách.

Zároveň ale dokáže přejít s lehkostí do výšek, s čímž mívají tmavší hlasy problém. Některé její písně jsou tak pěvecky opravdu náročné. Myslím, že kombinací jejího hlasu, talentu, zajímavého vzhledu byla opravdu světová.

Poslouchám teď hlavně ty, které jsem před přípravami na recitál neznala. Mám hodně ráda Já tu s tváří neměnnou (rok 1968 – pozn. red.). Z dnešního pohledu mi pro ni přijde výstižná.

Dost mě zaujala píseň Ne (rok 1969 – pozn. red.), slušný nářez, pěvecká poloha, jakou jsem u jiné její písně nikdy neslyšela, nebo i píseň Jakube, Jakube… V jejím projevu cítím prožitek, tajemno, ale není tam sentiment. V klipech se téměř neusmívá, málo otevírá i pusu. Je velmi minimalistická. Já mám výraznou mimiku, takže se třeba v tomto ohledu musím dost hlídat.

Jednou jsem byla na jejím koncertě. Byla jsem ještě dítě, možná v pubertě, ale osobně jsme se nepotkaly. Třeba to výhledově vyjde. Na premiéru Marty je samozřejmě pozvaná.

Recitál bude překvapením asi i pro ni, protože – ač byly s režisérkou i s autorkou v kontaktu a mohla by zasáhnout, vyjádřit se, nechala prý ztvárnění svého života velkoryse na nás.

Nechci srovnávat. Vždy a všude je to o lidech, o přístupu, taky o vedení, o tom, kam svůj projekt a za jakou cenu směřuje producent. Na mé domovské scéně soubor funguje hodně semknutě. Slyšíme na sebe. Což jsem jinde u žánru muzikálu moc nezažila.

Žádný kolektiv asi nefunguje úplně hladce. Řevnivost může být všude, já měla štěstí, že jsem ji nijak zásadně nepocítila.

Já vám nevím, lépe řečeno, já rivalitu necítím ani neřeším napříč všemi městy. Spíš jde asi o takový „národní sport“. Kdekdo si z Brna dělá legraci. Je to vlastně fajn, aspoň se lidi zasmějí. Podobným terčem na Moravě je i Praha. Jinde na světě jsou to zase jiná velká města. Já si občas říkám, že to ještě lidi baví, ale dobrý vtip o Brně mě pobaví.

Vtipy si moc nepamatuju, bohužel, ač bych ráda. Většinou vyhodnotím: dobrý/špatný, (ne)zasměju se a v hlavě mi zůstane emoce, že to byl super vtip, a tím končím.

Záleží na tom, jaké nastavíte body, které srovnáváte. Jestli pěvecky, tanečně nebo herecky? Ve Tváři jsem si uvědomila, jak moc pro mě může být důležitý i ten vizuál, kostým, líčení, maska.

Teď zmíním svou proměnu v Michaela Jacksona. Naučila jsem se jeho skladbu, choreografii. Pak jsem se oblékla do kostýmu, v maskérně mě nalíčili, nasadila jsem si „jeho“ vlasy a najednou jsem „ho“ viděla. Vnější přeměna mi pomohla, abych se vnitřně přesvědčila, že se člověku, jehož představuju, alespoň trochu přiblížím, a dodalo mi to i určité sebevědomí.

Ale ano, velká silikonová maska. V první řadě mě – jako jedinou – minula. V osmé řadě došlo i na mě. Dělala jsem Michala Tučného. Než jsem vůbec mohla jít na pódium, čekaly mě dlouhé hodiny v křesle maskérny.

Když byla maska hotová, nastala únava, jako by má energie pod ní kamsi odešla. Měla jsem pocit, jako by mě pohltila. Bylo to až klaustrofobní a já byla úplně malinká někde hluboko pod tou maskou…

U něj, stejně jako u Beyoncé, kterou jsem taky představovala, nastal jiný problém. Jsou bezchybní, jejich vystoupení jsou na vysoké profesionální úrovni. Všichni je i velice dobře znají. Musíte sakra máknout, trénovat, abyste se k nim dostala aspoň na „dohled“.

Nejde jen o zpěv. Jsou dokonalí i pohybově, což je pro mě dřina, která mě baví. Musíte mít v hlavě jasno, že to dáte taky. S tím vykročit před kamery, věřit si. Což pro mě ani po dnech příprav není snadné.

Nejlíp se soustředím asi v autě. Jak se koncentruju na jízdu, na řízení, mozek běží, přijímá i další informace. Za volantem se tak učím poměrně často. Mám tam klid a čas, žádná jiná činnost mě nerozptyluje.

Nejinak tomu bylo u Marty. Opakování písniček i textů stále dokola, někdy mi pomáhá nahrát si do telefonu texty kolegů a můžu si tak opakovat i dialogy.

Postava Marty „jen“ zpívá. Stejně jako několik dalších postav. Ale jinak je tam asi šest herců, kteří hrají i mají náročný hudební part. Tenhle nápad mi přijde senzační. Najít partu herců, a ještě v alternacích, aby tvořili funkční kapelu.

Ano, hodně z nás si zahraje pro sebe, pro radost, v klidu, doma. Ale že bych já veřejně hrála na klavír? Po celou dobu recitálu? To vážně ne. Kolegové mají můj velký obdiv.