Hana Drozdová: Brněnská euforie se mě pořád drží, oproti Praze je to tu klidnější

Můj dědeček byl akademický malíř, dělal i amatérské divadlo. Po něm tyhle vlohy podědil brácha (Jan Drozda - pozn. red.). Vede ateliér na UMPRUM, vlastně tentýž, který absolvoval i děda. A samozřejmě nesmím zapomenout na mého tátu, ten celý život maluje a učí. Nějaké umělecké geny tedy v rodině máme.

Asi jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlela, prostě jsem dělala, co mě baví, a nikdo mi v tom nebránil. Chodila jsem do hudebně zaměřené základní školy, hrála v orchestru na flétnu a na saxofon. Poměrně brzy ale vyhrálo herectví, vlastně díky Zoje Oubramové, které za hodně vděčím. Vedla dramatický kroužek, který jsem navštěvovala. Co to je mít trému před vystoupením, jsem proto odmala věděla. Ale i hudební sluch je fajn, ten se hodí vždy. Ostatně na flétnu si občas ráda zahraju.

S tím už je to horší, stále si říkám, že zase musím začít trénovat. Hraní na nástroj vyžaduje systematičnost, píli, již nemám. I to možná ukazuje, že mě to táhlo jinam.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle řeknu, ale ano, pocítila. Pamatuju doby, kdy mi starší ségra říkala: Počkej, až ti bude třicet. Tehdy mě to strašně rozčilovalo. Měla jsem pocit, že se lidi zas tak nemění. Po své třicítce vnímám, že si člověk víc věcí uvědomuje, jde víc do sebe, hlouběji, uzemňuje se. Najednou nepotřebuju tolik společnosti, spíš vyhledávám samotu, učím se v ní být. Mám pocit, že všichni kolem v mém věku docházejí k počátku určité transformace. Víc se v sobě šťouráme, zjišťujeme, co nám jde, co ne, a to nejdůležitější: smiřujeme se s tím.

Když mi bylo osmnáct, na herectví mě nevzali. Zpětně to od pedagogů vnímám jako správné rozhodnutí, protože jsem nebyla na herectví zralá. Byla jsem dítě. Nevěřila jsem si. Tak jsem po vzoru táty šla na peďák, na obor se specializací na dramatickou výchovu.

Ne, ve čtvrťáku mě herectví stejně zase dohnalo. Přihlásila jsem se na brněnskou JAMU, a aniž bych věděla, zda mě vzali, ukončila jsem na peďáku studia. Nedávala mi smysl. To prostředí bylo pro mě neosobní, akademické, hledala jsem cosi autentičtějšího.

Upřímně vlastně ani nevím, jak to prožívali. Ale mám pocit, že mi vždycky věřili, i když třeba tiše nesouhlasili… Možná to souvisí s tím, že jsem třetí, nejmladší dítě a měla jsem to trochu jednodušší. Vždycky k tomu říkám, že jsem do života získala krásný dar: nádherné rodiče. Nebo jestli si je moje duše vybrala? Navíc viděli, že nejdu úplně do neznáma. I při peďáku jsem divadlo dělala. Hrála jsem ve studiu Švandova divadla v Praze. Martina Krátká a Kristýna Frejová, které nás vedly, mi herectví doporučovaly, hodně mě motivovaly v tom to znovu po pěti letech u přijímaček risknout.

Ani nevím. Asi už tehdy v těch osmnácti na mě JAMU působila sympatičtěji. Cítila jsem tam větší svobodu a kolektivního ducha. Když mě vzali, tušila jsem, že jdu správnou cestou. Brno jsem vnímala jako jedno velké dobrodružství. Chtěla jsem zkusit život jinde, mezi novými lidmi, na koleji. V ničem mě to nezklamalo a brněnská euforie se mě pořád drží. Oproti Praze je tu všechno klidnější, jemnější, všude dojdete pěšky. I večer po představení, když jdete domů, potkáte minimálně pět známých.

My jsme byli výjimečný ročník, těch starších studentů v něm bylo víc. Aleš Bergman tehdy nabral tři ženy ve čtyřiadvaceti, což je u hereckých oborů nezvyklé. Nejmladšímu klukovi v ročníku bylo devatenáct. Pamatuju si, jak mi na seznamováku řekl, že se mě bojí. Rozdíl mezi námi asi byl hlavně ve zkušenostech, člověk cítí věci trochu jinak. Časem si to sedlo.

Mám za sebou druhý rok. Část mého angažmá zasáhl covid. Ostatně i školu jsem dokončovala za pandemie. V tom období plném uzávěr mi zavolal z Národního divadla Milan Šotek (umělecký šéf činohry NdB - pozn. red.) a nabídl mi hostovačku. Tehdy jsem ještě nevěděla, že si mě chce otestovat pro angažmá. Zdá se, že jsem prošla… Ne vážně, jsem mu obrovsky vděčná.

Ještě minulý měsíc jsem zabloudila, když jsem šla nahrávat do studia. Mám občas pocit, že je to tu jak v Bradavicích, že tady fungují místnosti, o nichž nevím, a že vznikají nové a nové.

Oproti jiným lidem chodívám hodně pozdě spát. Což mě trochu štve, ale s Šimonem, s mým milým, se v tom velmi podporujeme (herec Š. Bilina - pozn. red.). Klidně usínáme ve dvě. No a pak když jdu do divadla, vstávám v devět hodin. V práci mám být na desátou. Teď se zkouším trochu časově posunout. Pár desítek minut bdělosti po ránu mi zaručí, že stihnu meditaci či si prostě jen zadýchat. Pomáhá mi to najít klid a zvědomovat se. Mám pocit, že každý člověk by měl mít své rituály. Drží ho to v chodu.

Sedím v šatně se svou pedagožkou z JAMU, s Janičkou Štvrteckou. Máme takovou tradici, že si připravujeme talíř různých pochutin, někdy ho připravuji já, jindy ona. Uždibujeme, když dobíháme z výstupů, takže v podstatě večeříme při představení. Je ale pravda, že hladový herec je nejlepší herec. Když se hodně najíme, mozky se odkrví, na jevišti se pak pohybují zombíci. Proto si taky většina režisérů zkoušky nejraději odbývá před obědem…

V mnohém je to zásadní. Herci hodně pracují s emocemi. Na jevišti se objímáme, líbáme, různě se po sobě „válíme“. Ta osobní investice je obrovská. Proto je důležité, aby to nikomu nebylo vyloženě nepříjemné a aby si členové v souboru vše nebrali osobně. Každý proto do něj musí zapadnout. V divadelní šatně všechno začíná. V té naší jsme si vytvořily prostor, v němž je nám dobře.

Většina velkých scén normálně zkoušela, hrála, jen před prázdným jevištěm. Zároveň hledala skuliny, kdy se hrát veřejně mohlo. Nebylo to tedy tak, že by všichni herci neměli práci. To se týkalo „jen“ těch na volné noze. Ti, co jsou někde v angažmá, chodili do divadel, oprašovali repertoár. Do měsíce hráli jednu věc klidně třikrát. Před prázdným sálem, bez reakcí diváků, případně jen s reakcemi kolegů a režiséra.

Vyděsilo. Vlastně jsme se smáli, že se z nás stali takoví podivní asociálové, kteří nejsou zvyklí, že se na nějakých místech lidi opravdu smějí. (smích)

Hodně jsem hrála ve studentských absolventských projektech, v debutech i některých seriálech. Ten největší projekt je asi celovečerní film Když prší slzy, který šel do kin na jaře. Další, netradiční western, právě točím. A reklamy? Pár jich bylo. Jsou takovým hezkým dárkem, herecká obživa.

Jednoznačně politicky motivovanou, to jde zcela mimo mě.

Znám, je to příběh režisérky, která film točila (Michaela Semela - pozn. red.).

S profesní nahotou problém nemám. Mám pocit, že lidské tělo mají všichni stejné. Intimní nahota v divadle, před kamerami mi proto potíže nedělá, je-li vkusně zachycená. Hodně otevřené sexuální scény bych zvažovala případ od případu.

Je velmi benevolentní, dělá stejnou profesi. Zatím nic neříkal. A jestli bych žárlila já na něj? Zatím žádné podobné scény netočil, nemusela jsem se na nic takového dívat. Uvidím, až to přijde, jak budu reagovat. (smích) Ještě je důležité dodat, že nahota v umění musí být opodstatněná. Když řekne režisér: Svlékni se a já nechápu, proč by to má postava měla v rámci děje dělat, přicházejí samozřejmě další otázky.

Ano, na JAMU ho přijali rok přede mnou, ale dostudovával v rámci našeho ročníku. Jako pár jsme spolu téměř tři roky. Šimon se hned po škole vydal na volnou nohu. Hodně točí mimo Brno, nejčastěji v Praze. A je tak šťastnej… Profesně máme tu cestu asi trochu jinou. Zároveň ale díky tomu máme i velmi vydatná témata k diskusím. Já usilovala vyloženě o divadlo, chtěla jsem se vyhrát, co nejvíc si osvojit řemeslo. Škola vám dá nabídku pochopit určité principy herectví, zažít je stejně musíte v praxi. Pro mě je divadlo duší naší profese.

Já nejsem známá tak, aby mě lidi poznávali na ulici. Nemusím být pořád „krásná“. Oblékám se podle nálady. Maluju se po svém, jemně. Jediné, na čem si ujíždím, jsou originální značky. Lidi, kteří nádherně šijí a to řemeslo opravdu umějí. Teď jsem začala spolupracovat s Ivetou Nedomovou, úžasnou duší, jež má svou značku v Brně.

Vše je o zmíněných prioritách. Jsem v divadle ve stálém angažmá, mám pevně daná představení, nelze to skloubit se vším. Půlroční natáčení holt nejde. Ale já tuhle určitou jistotu mám ráda. Navíc si myslím, že všechno má své načasování. Každá nabídka má svůj důvod, někam nás vede.

Tohle změnil covid. Ano, dříve herci stáli na jevišti často bez ohledu na své zdraví. Pamatuju si, jak jsem odehrála absolventský špíl nadopovaná prášky, nevěděla jsem, která bije. Až poté se ukázalo, že to byl covid, a to už to měla všechna brněnská divadla. Proto se teď v divadle řeší téměř každé kýchnutí… Ovšem to, jak a že je někomu špatně, ví často stejně jen ten dotyčný. Schopnost jít na jeviště je naprosto individuální.

Pohotovost? Tu vysloveně ne. Ale každý herec v angažmá s podobnými telefonáty počítá. Divadlo se snaží představení nerušit. Každý se proto pokouší dorazit, když to je v jeho silách. A když dojde na nejhorší, zavolají vám, že se musíte do dvou dnů naučit nějakou roli, končí veškerá legrace… Tohle je dovednost, kterou mi angažmá dalo: velmi rychle se naučit dlouhé texty a ještě je nějak zahrát. Výborné je na to Brahmi, taková bylina na paměť. Doporučuju.

Do Francie, do Benátek, do Neapole… Letos se ve mně uvolnil covidový ventil a nakoupila jsem letenky všude, kam mě to lákalo. Chystáme se i do Asie.

Mám(e) měsíc a půl. V polovině srpna už musím být v divadle. Od září nás čeká řada skvělých představení. Mimo jiné Na dně od Maxima Gorkého, úžasná velká ruská věc. Pak se mohou diváci těšit na starý český kus, na Neklana od Julia Zeyera. V něm hraju kluka. Asi mi kalhotové role jdou. (smích) I ve Večeru tříkrálovém hraju Violu, která se za kluka převléká. Mimo divadlo mě čeká filmový debut Michala Koppa.