Hana Čížková: Plastiky nemám, využívám moderní kosmetické metody

V roce 1972 jsem ztvárnila hlavní postavu partyzánky ve snímku Zbraně pro Prahu. Od té doby jsem hrála v 39 filmech a pár desítkách televizních her.

Stejně jako já si nikdy nemysleli, že jsem slavná, spíš si ze mě dělali legraci. Můj muž herectví bral jako povolání, které mám ráda a které jsem si vybrala, a podporoval mě.

Myslím, že ne.

Šlo o velkou tragédii, nerada o ní mluvím. Přišla ze dne na den. Bylo mu padesát a měli jsme kus života před sebou. Byl to šok. Navíc jsme si tou dobou chtěli vzít holčičku Janu z dětského domova, která si u nás už měsíc zvykala.

Syn nám dorůstal a plánovali jsme dát domov ještě dalšímu dítěti. Manželova smrt byla pro mě velké trauma. Prošla jsem si peklem a rok a půl užívala antidepresiva.

Myslím, že jsem v té době poznala pár kamarádek a přátel, kteří mně pomáhali a stáli za mnou. Bez nich bych nedokázala těžkou situaci zvládnout.

Bohužel ano. A byli to lidé, do kterých bych to nikdy neřekla. Až krutá životní zkouška ukázala, kdo je můj přítel a kdo si na něj jen hrál.

Když jsem šla Janě sdělit, co se stalo, řekla mi, přece mě neopustíš. I když jsme už nebyli úplná rodina, neměla jsem v úmyslu ji nechat samotnou, naopak jsem o ni bojovala jako lev. Nebylo to snadné, ale vyhrála jsem.

Od té doby jsem nelitovala ani vteřiny. Myslím, že mi starost o nového člověka vynahradila ztrátu v rodině. Měla jsem jinak posazené myšlenky, upnula jsem se na ni a svého syna Honzu. Já pomohla jí a ona naopak mně.

Já myslím, že ano.

Řada známých lidí pomáhá dětem v Indii a dalších zemích. Říkala jsem si, že přece i u nás existuje dítě, které by potřebovalo pomoc. Chtěla jsem rozšířit rodinu ve chvíli, kdy byl Honza velký. Už před Janičkou jsme měli holčičku, jejíž maminka umírala na rakovinu. Také jsme si ji s manželem brali domů, ale když maminka zemřela, odvezl tatínek dívenku do Itálie. Potom jsem chodila po dětských domovech a „žebrala“ o nového človíčka.

Janě devět a půl a Honzovi dvacet.

Bylo. V té době se točil Kameňák 2 a já dokonce volala režiséru Troškovi, že nemám sílu, ať mne v roli někým nahradí. Byl jedním z lidí, kteří mě podrželi. Řekl ne, hrát musíš, buď klidná a my ti všichni pomůžeme.

Začala jsem natáčet a myslím si, že mi hodně lidí opravdu pomohlo. Nechci říct, že jsem jim vděčná, ale myslím si, že jim mám co vracet.

Bohužel ano a táhne se to s ním dodneška. Byl ve třetím ročníku fakulty všeobecného lékařství a dlouho se nemohl se smrtí táty vyrovnat. Propadal depresím, ze kterých se léčí dodnes. Poznamenalo ho to psychicky.

Ano, odešel z fakulty a začal studovat školu mezinárodních diplomatických vztahů.

Nezapírám, že se mi Pepa Laufer líbil už jako mladé holce. Byli jsme kamarádi, ale spíš jsme spolu laškovali, nikdy mezi námi nebyl citový vztah. I on byl ten, kdo mi tenkrát hodně pomáhal.

Žádný nemám. Záleží na tom, jaký chlap je. Musí mít charisma, přitahovat mě a nesmí být hloupý. Samozřejmě že tam musí být i nějaká chemie, kterou neumím vysvětlit.

Dva roky jsem nikoho neměla. Byla jsem zvyklá žít ve vztahu a šťastném manželství, tudíž jsem začala toužit po nové lásce. Hned poprvé jsem nalítla člověku, který mě hodně zklamal. Kartářka mě před ním varovala a já jí nevěřila. Tehdy jsem se díky němu zbláznila do motorky, kterou mi nakonec nechal jako slabou záplatu za dluhy. I můj nový přítel je motorkář, takže jsme na ní do loňského roku jezdili. Už se ale bojím a prodáváme ji.

Určitě ne, už mám svůj věk. Navíc syn si udělal radost a před pár týdny koupil čtyřkolku. Budeme se o ni asi prát. Je jakoby bezpečnější, protože nejezdíte po silnici.

Ano. Mám novou lásku Jaromíra. Je o dva roky mladší, ale vypadá starší (smích). Vlastně jsem ho poznala už kdysi dávno. Potkávali jsme se, když byl Honzík malý. Jaromír chodil s dětmi do stejného parku jako já s Honzíkem a klábosili jsme. Já byla šťastně vdaná a on ženatý.

Dokonce si pamatuji, že jednou přinesl šampaňské a připili jsme si, jak to s dětmi umíme. Ale nikdy nás nenapadlo, že se za tolik let znovu uvidíme. Moje kamarádka ho potkala, když už byl vdovec a měl za sebou pár nevydařených vztahů. Ptal se, co dělám a jestli jsem stejný blázen jako dřív, nebo jestli jsem se zklidnila. Chtěl mě vidět, a tak ho kamarádka jednou přivedla k nám na větší oslavu. Po té době jsem ho vůbec nepoznala, navíc mu končil nevydařený vztah… Asi jsme si byli souzeni, i když oba víme, že já nenahradím jeho ženu a on mého muže.

Byl umělecký fotograf a mě napadlo, že bych mohla dělat modelku a přihlásila jsem se k němu. Řekl mi, že fotky jsou strašné a modelka ze mě nikdy nebude. A jestli si myslíte, že naše idylka začala tím, že mě pozval alespoň na rande, mýlíte se. Zpočátku mě nechtěl, myslel si, že jsem blázen, což byla pravda.

Byla jsem střelená a ulítlá. Uhnala jsem ho vlastně já. Dva roky jsme spolu chodili a pak se nám narodil Honzík. Velký Honza si mě ale vzal, až když synovi byly čtyři. Prý to musel se mnou zkusit. Chtěl vědět, jaká budu manželka.

Historky bych mohla sypat z rukávu. Jednou na dovolené za mnou přišel celý šťastný a říkal - jedna paní tě poznala. Než jsem se stačila zaradovat z popularity, jen suše dodal, že se ptala, jestli nebydlíme na Vinohradech, že tam prodáváš v obchodě Ryby, drůbež, zvěřina. Nebo mi koupil na sjezdovce v Německu permanentku, a když mi začali v němčině nadávat, jak to, že mám důchodcovskou, vykřikl, ona už je v důchodu, je blázen. Měl suchý anglický humor.

Říkala, že sama zůstat nemůžu, a spíš to respektuje, než by se s tím smířila. Dříve jsme dokonce společně jezdili na dovolenou k moři, ale dnes je jí už 84 let. Bydlí sice sama, ale staráme se o ni. Před pár týdny zemřel její manžel. Byli ale rozvedení a on po sobě zanechal osmileté dítě a mladou ženu. Přitom svého vnuka Honzu čtrnáct let neviděl.

Kdysi jsem si dokonce nechala vyložit, zda bude syn studovat vysokou školu. Tehdy mi řekla, že ano, ale neví jakou. Nechápala jsem. Dnes vím, že se opět nemýlila. Syn medicínu přerušil a začal studovat školu mezinárodních diplomatických vztahů. Dokonce přešel z medicíny i se svou velkou láskou. Žijeme ve společném domě a oba znovu chodí na škole do jednoho kruhu.

Syn. Převzal ji po tátovi a stal se jejím ředitelem. Cestuje po světě a je rád, že se rozhodl pro školu, která více sedí jeho současnému oboru. Přesto nevylučuje, že dostuduje i medicínu. Kdyby táta žil, možná by z něho dnes byl lékař. Kdoví.

Studuje Ježkovu konzervatoř, muzikálové oddělení a chce být sólová zpěvačka. Už má smlouvu na první singl.

Muzikanti Matěj Ruppert s Romanem Holým ji pozvali do pořadu Barování, který vede herečka Sandra Nováková, a později zpívala v Pozdním sběru, i v pořadu na TV Barrandov.

Už když jsme si ji brali, upozornila nás paní ředitelka dětského domova, že je talentovaná a nádherně maluje. Ani nevím, kdy jsme také objevili, jak krásně zpívá. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila. S takovým hlasem se narodila.

V Honzovi, který hraje na kytaru a piano a měl kdysi bluessovou kapelu. Dokonce se před ním stydí zpívat. Má z něj respekt.

Má prvního kluka. Je starší než ona, ale jak to dopadne, nevím.

Jistě, je jí přece už sedmnáct, ale myslím, že zatím nemám důvod. Všechno spolu probíráme a je to velká legrace. O sexu se bavíme všichni otevřeně. Nic není tabu.

Kamarádka v létě na táboře. Byla velmi zkušená, a když zjistila, že my ostatní holky jsme se ještě s nikým nelíbaly, učila nás a udělala nám přednášku o sexu. Před stanem jsme pak udělaly řadu, líbaly ji a ona hodnotila, které to jde a naopak. Mě docela zkritizovala.

Jsme semknutá rodina. Jak jsem již říkala, syn má už pět let přítelkyni Míšu, která s námi žije pod jednou střechou. Za celou dobu jsme měli s Janou jediný problém, který jsme vyřešili. Ani nevím, jestli už má pubertu, nebo ji má za sebou. Dávali jsme jí lásku a ona nám ji vracela. Mezi námi všemi vzniklo velmi silné pouto. Snad jen jednou měla tendenci tvrdit, že Honza je její brácha i táta, ale to jsme jí rychle vymluvili. Dnes nás bere jako svou rodinu a nechce připustit, že by jinou měla u vlastních rodičů.

Občas se ptám, jestli se jí nestýská, a ona mi s naprostou upřímností řekne, že ne, že miluje mě. Neříká mi mámo, ale Máco, a když mám svátek nebo narozeniny napíše mi - mojí milované mamince její Janička. Snažila jsem se dceru vychovat stejně jako syna a dát to, co jsem dala jemu.

Všichni jezdíme na kolečkových bruslích. Dodnes si pamatuji, jak mě táta každé ráno od devíti let vodil na stadion. Když jsem v patnácti začala koukat po hokejistech, kteří nastupovali po nás, raději mou „kariéru“ ukončil.

Hodně sportuji, lyžuji, bruslím, zahraju si tenis a dvakrát týdně chodím cvičit. Někdo řekne, ty se neměníš, ale já na postavě pracuji od mládí. Začít ve čtyřiceti je pozdě. Nikdy nedržím diety a ráda se dobře najím.

Nemám, ale nejsem proti nim. Zatím využívám nejmodernější kosmetické metody a přípravky, nechám si vypínat obličej kyselinou hyalurovou a botoxem, chodím na chemický peeling k doktorkám Moskalykové a Mojdlové. Plastice se ubráníte tím, že používáte kvalitní kosmetiku. Raději než do drahého svetru investuji do péče o sebe. Například jsem objevila nový krém, který používá Brad Pitt a Angelina Jolie.

Snažit se život žít, myslím, že každý z nás prožil nějaké trauma nebo ho čeká a nikdo to nemá jednoduché. Je třeba si vzít ze života jen hezké, snažit se pozitivně myslet a sama sebe přesvědčit, že všechno bude fajn, protože smrt čeká na konci každého z nás.