Hana a Petr Ulrychovi: V posledních letech se už neshodujeme v hodně věcech

Petr: Otec přišel na svět v Jaroměři, maminka je z Podkrkonoší, já se narodil v Hradci Králové, dokonce tam je Ulrychovo náměstí, ale nejde o příbuzného, a kus dětství jsem prožil v Liberci.

Ten pro mě byl rájem, učarovala mi tamní příroda, bydleli jsme na vrchu u zoo, měli piano, lyže i knihy po Němcích a z obýváku jsme vcházeli přímo do lesa, do Schwarzwaldu. V Liberci se narodila Hanka a po čase jsme se přestěhovali do Brna, kde otec, operní pěvec, získal angažmá.

Byl jsem z toho nešťastný, chybělo mi lyžování a jehličnaté lesy, rostly tam jen listnáče. Takže jsem ve zralém věku skončil na Valašsku, kde mám, co potřebuju. Ovšem hlavní stan si držím v Brně, postavili jsme s Hankou kousek od sebe důchodcovské bezbariérové dřevěné domky, jen se dvěma schody. A řídíme se Werichovým heslem: Doma jsi tam, kde si pověsíš klobouk.

Hana: Já si pamatuju až na Brno, kde se cítím fajn, doma. Chvíli jsme žili, během účinkování v divadlech, i v Praze. Poznali jsme spoustu skvělých lidí, s nimiž se pořád stýkáme.

Jenže pokud nepatříte k V. I. P. akváriu, pracovně si moc neškrtnete. Takže jsme se pokorně vrátili do Brna a jsme spokojení regionální umělci. Ale do Čech jezdím ráda, zvlášť do Orlických hor a České Kanady.

H: Asi v mých třech letech jsme byli na dovolené v Hostinném u kamarádů maminky, seděli jsme na schodech v jejich domečku, já tatínkovi na klíně – a on mě učil Hajej, můj andílku. Nesmazatelná je také moje první návštěva Janáčkovy opery v Brně, dávali Dvořákovu Rusalku. Dodnes ji mám nejraději…

A další vzpomínka: v rozhlasu po drátě běžel v neděli od 12 hodin krásný pořad paní Hostomské, kde povídala o opeře a uváděla klasické skladby. Maminka nosila na stůl a tatínek pořádal soutěž, se zdviženým prstem se ptal: Co je to za árii? Kdo složil tu symfonii?

P: Já měl samé hororové hudební zážitky: odmala jsem musel poslouchat otce, jak trénoval právě árie z oper. Jak to šlo, prchal jsem do lesa, ale otisk ve mně zůstal, už v pěti letech jsem uměl zpaměti celý jeho repertoár. I když jsem lecčemu nerozuměl, předváděl jsem se s ním před návštěvami, konkrétně vodníka z Rusalky jsem končil skokem pod klavír. Byl jsem rebelující dítě.

Víc mě bralo, že jsme měli doma spoustu gramofonových desek s nejlepšími pěvci jako Caruso, ale i s Osvobozeným divadlem, které jsem vnímal jako zjevení, byl to pro mě další velikánský otisk.

H: Opera pro mě znamenala lásku na celý život, aspoň dvakrát týdně jsem na ni chodila, znala jsem všechny brněnské inscenace. A chodím na ni, na rozdíl od Petra, dodnes. Plus jsem milovala balet…

P: Ten já nemusel. I k opeře mi zůstal dvojaký vztah: líbili se mi špičkoví zpěváci, ale jakmile začali mečet, rostl jsem. Navíc jsem nesnášel operní manýry, přehnaný patos, o tom se s Hankou pořád hádáme.

H: Jaký patos? Hudba je stále stejná. Ale pouštím si i jiné styly, teď v autě varhaníka Ondřeje Pivce, na něm se shodneme. Ráda poslouchám Zuzanu Navarovou, Anetu Langerovou, jazz…

P: Já jsem nekompromisní, netančím jako většina lidí dobové tance, oslovuje mě jen to nadčasové. Nepřekonatelný je Paul McCartney, vyzařující chlapeckou pozitivitu, z drsnější muziky Joe Cocker. A moje modla byli Jack Bruce, Eric Clapton a kapela The Cream. Jejich texty z desky Disraeli Gears mě inspirovaly k prvnímu albu Odyssea, které pak bylo dvacet let zakázané.

Z našich mě baví písničky Ivana Mládka, je v nich skvělý humor, a s určitými výhradami Jaromír Nohavica – snažím se oddělovat jeho tvorbu a politické nastavení.

P: V posledních letech se už neshodujeme v hodně věcech, ale soudržnost cítíme stále velkou. Dnešní společnost je rozdělená hlubokým příkopem, který částečně zasahuje i do našeho vztahu.

Vedle rodiny každého formují záliby a názory na různé problémy, v tomhle věku jsme už zkrátka vyhranění. Ale to nejhorší jsme překonali. Píšu si o všem, co prožíváme, Paměti nerudného (ne)důchodce, kreslím k tomu karikatury. Jen tak pro sebe…

H: A mně to určitě nedáš přečíst! Probíhají u nás sourozenecké dohady, týkající se jak hudby, tak veřejného života. Obvykle jde naštěstí o prkotiny. Výsledek je, že nás nakonec pořád baví spolu vystupovat – a snad to není úplně nejhorší.

P: Hanka vždycky sedávala v křesle a poslouchala Semafor, Pilarovou, napodobovala Filipovskou, jak zpívala Včera neděle byla, přičemž potlačovala svůj nádherný hlas. A já dostal nápad na text: Jednou si takhle sedím zrovna u gramofonu a nechce se mi spát, pustím si něco, jenom pár tónů, gramofon začne hrát…

Hanka se přidala druhým hlasem. Studoval jsem tehdy Vojenskou akademii A. Zápotockého, což ale nebylo vůbec hanlivé, protože tam učili špičkoví profesoři, kašlající na politiku. Se spolužáky jsme založili rebelské Divadlo bez tradic, kde jsem ve hře, parodující sovětské kosmonauty, říkali jsme jim paronauti, uvedl své první písničky.

Hanka nejdřív zpívala nenápadné druhé hlasy. Až se vážky převážily a stal jsem se bratrem sestry, která umí zpívat. A vůbec mi to nevadí.

P: A já dělám toho dělníka v poli, odrazový můstek, rozehrávám obranu, což si ona neuvědomuje. I když bránit a chránit jsem ji měl od začátků, kdy jí bylo čtrnáct. Aspoň maminka v to věřila. Jenže v divadle se sešla úžasná parta a Hanka si pomalu začínala své romantické vztahy.

H: No nepovídej! Mě nemusel nikdo hlídat!

H: Nejsme příznivci velkých oficialit, hlavně budeme vystupovat. Chystáme zjara sérii koncertů v Brně a Praze v Hybernii, zahrají všichni, kteří s námi měli něco společného – staré i novější Javory a Javory Beat. Před pěti lety nám Supraphon vydal trojcédéčko Půlstoletí, letos vychází znovu album Nikola Šuhaj loupežník.

P: Ze mě se léty stává introvert. V mládí jsem, pravda, nebyl, vše se pohybovalo přes víno. Což mě přešlo, i když nějaké vínko určitě bude. Oba ho milujeme a snad mu i trochu rozumíme.

P: Jmenuje se Lípa a je stará asi dva roky. Tentokrát jsem zabrousil k českému národnímu stromu a Hanka ji zpívá moc pěkně. Pak už jsme nic nedělali, Hanka mě nařkla, že jsem omšelý autor, a sháněla si jiné. (směje se) Tím to nějak skončilo.

H: Petr už asi nechce tvořit.

P: Nejhorší jsou určitě nemoci, zdravotní problémy, vše ostatní je proti tomu balast a lze řešit.

H: O tom zrovna teď něco vím, mám těžce nemocného manžela. Ale jinak? Nestalo se, že bychom si s Petrem lezli na nervy a potřebovali si od sebe odpočinout, udělat pauzu. Samozřejmě jedna přišla s mým těhotenstvím.

Svého času jezdil Petr sám, se svým recitálem. Hezká doba nastala pod křídly Gustava Broma, trvala asi dva roky a pro mne to byl naprosto úžasný zážitek. Měla jsem možnost si po letech zazpívat i s jejich pokračováním B-Side Bandem…

P: Někdy i to, co je v tu chvíli zcela černé, se může stát nakopnutím k něčemu dobrému. Když jsem ráno 21. srpna 1968 napsal emotivní písničku Zachovejte klid a odsoudil příchod vojsk, dostal jsem zákaz vystupovat. Nasměrovalo mě to k folkloru, což se ukázalo jako šťastná volba. Po desce Don Quijote jsem si našel právě Nikolu Šuhaje loupežníka, v němž jsem tu hořkost a rebelování utopil.

H: Pro mě bylo období, kdy nás v plném rozletu zakázali, nejhorší. Ale ráda vzpomínám na hostování s Nikolou v Praze v místě dnešní Ypsilonky, v režii Janka Roháče. Hrál s námi Pavel Landovský, zrovna rozvážel Chartu 77, jeden zážitek vedle druhého.

Na to navázalo po dvaceti letech představení Koločava v režii Standy Moši, v Brně se hrálo dvanáct let, dokud herci nezestárli. To byly světlé okamžiky v totalitě. Jak se říká: Co tě nezabije, to tě posílí.

H: Já to řeknu jednoduše: mám jednu dceru Hanku (40), která pracuje jako literární redaktorka v rádiu Proglas. Není vdaná, takže vnoučata se nekonají…

P: Zato já to doháním. Nejmladší syn Petr (30) dělá sport, máme tenisovou halu, kterou provozuje. Dcera Alena (32) žije sama s dcerkou Magdalenkou. Je hudebně velmi nadaná, měla folkovou kapelu, s níž hrála pro radost, k profesní dráze jí ale chybí sebevědomí. Pracuje jako výtvarnice v Městském divadle v Brně.

Magdalenka si také pozpěvuje a skládá vlastní skladbičky. Pak mám dvě starší dcery: Petru a Lucii, a od každé dva vnuky, kteří jsou samozřejmě, aspoň pro mě, geniální. Martina, Ondřeje, Egona a Filipa – ten se po otci jmenuje Morris, což tvoří vtipnou kombinaci. Mají talent na sport i muziku, Ondra hraje na klarinet, Martínek začíná mydlit do cimbálu.

P: Jak se to vezme. Otec nás vedl nepřímo, nenásilně. Ale hlavně k vážné muzice. Jakmile jsme začali zpívat bigbeat, vůbec se mu to nelíbilo a snažil se nám v tom zabraňovat, všude si na nás stěžoval.

Teprve krátce před smrtí se ten osten trochu otupil, snad pochopil, že přece jen něco málo v nás je. Já svým dětem dával od počátku naprostou volnost výběru, což se vyplatilo. Všichni dobře zpívají, ale nemají potřebu se nějak prosazovat. Společně si zazpíváme nanejvýš vánoční koledy.

H: Vkládal do nás určitě mnoho nadějí, pamatuju, jak spokojeně poslouchal, když jsem cvičila na klavír klasiku. Což se vždycky zvrhlo v to, že jsem si tajně koupila zpěvníky Semaforu a brnkala písničky.

Dceru jsem k ničemu nenutila, jen viděla a slyšela, jak žijeme muzikou. Dnes zpívá k mé radosti v gospelovém sboru. Máme blízké zájmy, chodíme spolu na jazz, chystáme se do Slavkova na Stinga…

H: Já se těším pokaždé, je to ohromně nabíjející. Zvlášť v mojí momentální situaci. Nejdřív jsem měla strach, že to nedám, ale funguje to úžasně.

P: V začátcích jsem byl trémista, naskákaly mi pokaždé hektické skvrny. To se už neděje, akorát to před mým odjezdem všichni kolem odnesou: jsem skeptický, depresivní, ničemu nevěřím. Ale ujedu třicet kilometrů a už je legrace, nemůžu se dočkat koncertu.

Plný sál je ohromná síla, cítím, že si navzájem předáváme energii. A jak běží život, objevujeme v našich písních pořád něco nového, jiného. Vývoj je i v provedení – po dvaceti letech starých Javorů přišla další generace s Katkou a Daliborem Štruncovými a před šesti lety nová kapela Javory Beat.

Dnes si to užíváme, úplně nejlepší je, kdy hrají obě kapely dohromady, spojením bigbeatu s cimbálem a houslemi vzniká unikátní zvuk. Říkáme tomu javorovská rodina.

P: Já pracuju na počítači, muzikál Markéta Lazarová jsem na něm udělal dokonce celý. Ale sebral mi tolik let života, že jsem na to zanevřel. Kde je počítač skutečně pomocník, dobrá, ale kde je zlý pán, tam ho odmítám.

Teď se zabývám pohádkou O statečném kováři, slavnou filmovou verzi převádíme s Mošou na divadlo – a píšu opět rukou na papír.

H: Telefon používám stále tlačítkový, nemám nervy učit se všechno jinak. Počítač jsem si ale pořídila a to, co umím, jsem se učila metodou pokus – omyl. Když potřebuju najít na internetu nějaké aktuality a muziku, uznávám, že je to bezkonkurenčně nejrychlejší způsob.

P: K tomu bych dodal, že těch informací, které se na nás valí, je strašně moc. Vygooglujeme si, co chceme, ale najednou nad tím ztrácíme nadhled. Někdy je lepší se k faktům dostat svízelnější cestou a zachovat si potřebný odstup.

H: Hlas si udržuji cvičením, každý den aspoň trošku. To je nesmírně důležité, hlasivky jsou sval a ten se zkrátka musí procvičovat. Ale zpívám si ráda pořád, i při luxování. Když se mi do něčeho nechtělo, maminka říkávala: Zazpívej si, uvidíš, jak ti to půjde od ruky! Je to tak.

Jinak chodím čtyři roky na jógu, nejsem žádná hvězdná cvičenka, ale neskutečně mi to pomáhá, i psychicky. K tomu mám velkého psa, Elinku, se kterou chodím poctivě dvakrát denně na hodinové procházky do lesa. A jezdím na starém šlapacím kole, ještě bez motorku.

Duši opečovávám kulturou, bez ní bych nemohla být. Jak se ze mě pomalu stává stárnoucí důchodkyně, chci zkusit univerzitu třetího věku, obor dějiny umění nebo hudby.

P: Tak potom můžeš pár drobků utrousit i přede mnou. Řekl bych, že u Hanky je hlas především dar od Boha a stačí ho jen trochu oprašovat. Já bych měl asi taky, ale moc o něj nepečuju – snažím se celkovou kondici dohánět sportem. Jsem klidně dvakrát denně na kurtu. Všichni si ze mě dělají legraci, že jsem blázen.

V období koncertů tenis vypustím a pak trvá měsíc, než se zase dostanu do formy, což znamená, že se pohyb sotva lezoucího staříka po kurtu malinko zrychlí. K tomu rád maluju a býval jsem velký kutil. Z Ruska jsem kdysi přivezl univerzální stroj „rudý kovák“ a na něm jsem vyráběl nábytek. Ale to je už minulost.

H a P: Na koncerty!