Halka Třešňáková: Láska na první pohled neexistuje

Mluví tiše, i úsměv má křehčí, než bych si k ní dokázala představit. „V roli Lenky mě za prvé pro výsledný efekt vycpávali, za druhé kamera rozšiřuje a za třetí se mi povedlo od léta zhubnout,“ baví se mým údivem.

S pětačtyřicetiletou dcerou výtvarnice Marcely Třebické a písničkáře Vlasty Třešňáka, kterou v emigraci vychovával pozdější pražský rabín Karol Sidon, jsme se sešly ještě před výsledkem prezidentských voleb, takže jsme netušily to, co už víte – kdo je nová hlava státu.

Fiktivní kandidatura Tondy Blaníka na prezidenta probíhala v reáliích té skutečné. Hlavní roli ztvárnil samozřejmě Marek Daniel, režíroval stejně jako seriál Marek Najbrt. Byla to ale úplně jiná práce, už jen tím, že jsme měli větší štáb.

Dřív jsem se sama česala, teď na všechno byli lidi, kostymérka, vizážistka. Docela úleva. Ale co se týče příběhu, nevěděla jsem přesně, jakým směrem se bude moje postava vyvíjet, jaký má být její oblouk. U krátkých skečů nic takového nebylo potřeba. Brzo jsem ovšem pochopila, že takhle přemýšlet nemůžu, točilo se na přeskáčku a scénář se hodně měnil podle situace. Teprve výsledný sestřih ukáže, co a jak se povedlo.

Určitě Tondu Blaníka na Hrad! Když ne teď, aspoň příště. Moje postava Lenka po něm stále touží a obdivuje ho, je z těch tří základních figur asi nejlidštější, mateřská a loajální. Má dobré vztahy se sekretářkami na důležitých místech, spojuje je klevetění byrokratek. Já osobně s ní ale moc společného nemám…

Jako Halka bych ráda měla k dispozici přehled nezmanipulovaných, nikým neovlivňovaných informací. Sociální sítě šíří spoustu dezinformací, šikovně emocionálně zabalených.

V bublinách jako Facebook mi chodí věci, které potřebuju, ale vědomě si tam nechávám pár lidí s odlišnými názory, abych věděla, co se děje kolem.

Na filmu i seriálu mě baví, že vtipně zpracovávají aktuální politická témata, která nejsem v plné šíři schopná pochopit, mají spoustu vrstev, pro a proti. Učením scénářů jsem dostala informační nalejvárnu. I známí ze zahraničí píšou, že Kancelář Blaník je to jediné, na co koukají, aby se orientovali.

Udělali jsme takový pokus. Nabízeli jsme lidem na ulici v rámci Blaníkovy kandidatury malá máslíčka – a zjistili jsme, že jsou schopní podepsat za tak miniaturní dárek úplně všechno.

Vládne překvapivě velká nezodpovědnost vůči sobě, svému podpisu, voliči necítí, že by za něco měli být odpovědní, že i jejich hlas může rozhodnout. Nevím, zda ještě přetrvává pasivita komunismu, kdy bylo všechno jedno, každopádně jsem z toho byla šokovaná.

I v televizi běží pořady dělané na míru průměrnému občanovi. Přijde z práce a pustí si seriál o tomtéž, co zažívá, jen v přikrášlené podobě. Nemá to přesah nutící k přemýšlení, k tvorbě vlastních názorů.

Hodně mě ovlivnilo prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Všichni tři moji rodiče byli chartisti a dělali takzvanou protistátní činnost, což bylo nebezpečné. My děti jsme věděly, že to, o čem se mluví doma, se na veřejnosti neříká, jinak následuje velký průšvih. Byly jsme připravené se v případě policejní razie bleskově schovat nebo odjet na nějakou chatu. Přes dveře skříně jsem zažila ledacos…

Zpětně oceňuji, že rodiče obětovali své pohodlí (i naše) a stáli si za něčím, co pro ně mělo smysl. To je důležité.

Všechno. Chodila jsem na fůru kroužků, psala jsem si deník (který posléze i vyšel). Po emigraci do Německa jsem neuměla jazyk, a tak jsem se vyjadřovala hlavně pohybem a mimikou, což mi snad zůstalo.

Nakonec jsem se rozhodla pro divadlo, kde funguje určitá sociální vazba. Malovat nebo psát musíte o samotě, zatímco v divadle je kolektiv, minimálně jeden herec a jeden divák.

Už v Haidelbergu, kde jsme žili, jsem měla přátele pankáče – nosili číro a kožené bundy s řetězy. Já nebyla tak extrémní, jen jsem si občas natupírovala vlasy. Přitahovala mě jejich svoboda a revolta, vykašlání se na instituce a dané normy.

Byli většinou velmi ekologicky smýšlející, i když hulili trávu, nepoužívali chemii a číro si dělali pivem nebo mýdlem. Protestovali taky proti produktům korporátních firem. Byli ovšem levičáci a věřili, že komunismus je to pravé. Marně jsem vysvětlovala, že v zemi, z níž jsem odešla, by se za svůj vzhled a názory střetávali s policií.

Věděla o mně, mobily sice neexistovaly, ale pravidelně jsem jí volala. A ve squatu jsem nežila v jednom kuse. V naší rodině byly velké problémy kvůli duševně nemocnému bratru Jakubovi, který později zemřel, a já nechtěla přidělávat starosti…

Otčím Karol Sidon mě navíc vychovával v přísně židovských tradicích. Zůstalo ve mně hodně, věřím v boha a cítím se jako židovka, ač podle halachy nejsem. Snažím se dodržovat jejich pravidla, používám oddělené nádobí a vařím košer, aspoň pro příbuzné. I svátky držím jen židovské, naposled chanuku. Vánoce ignoruju.

Šlo o lásku z dětství. Otec mého syna Daniel Blattný dostal tehdy výjezdní doložku – a stalo se… Ale rychle jsem pochopila, že k sobě nepatříme, nicméně i kvůli němu jsem se po porodu vracela do Čech, abychom zkusili žít jako rodina. Tehdy neznamenalo časné mateřství takovou výjimku jako dnes. Pro mne to bylo dobře, měla jsem hodně energie a mohla na mateřské i studovat, učit němčinu a překládat.

Daniel má další tři děti, já už žádné, bohužel… Byla jsem zvyklá na velkou rodinu, patří do ní poloviční bratři Daniel a Eliáš, nevlastní sestry Majda a Káťa a taky bratr Petr, o kterém jsem dlouho nevěděla a byl důvodem rozvodu rodičů. Plus Eli, která se narodila tátovi v emigraci. Možná mám ještě další sourozence, o nichž nevím.

Žila jsem pak s novinářem a muzikantem Honzou Macháčkem, který vždycky zdůrazňoval transparentnost, byl proamerický a antimonopolní. Teď mě překvapuje opačnými postoji, podporou Babiše, o němž si myslím, že je obrovské zlo. Stýkám se s Honzovými potomky, které jsme spolu částečně vychovávali, ale jemu po politické stránce už vůbec nerozumím.

Já je nevolila rozumem, prostě jsem se zamilovala. Všichni tři jsou hodně chytří, ale každý měl úplně jiný osud. Nedávno říkala máma, že Tomina je nejvíc podobný tátovi – vtipný, veselý a uvolněný. Když s někým žijete, je důležitější, jaký je doma, než jak působí na veřejnosti.

S Tominou se cítím nejpříjemněji, ale možná je to i mnou, že jsem prošla určitou změnou. Dřív jsem byla dost ambiciózní, dnes si užívám i klidu a nemusím být na každém večírku. V době Macháčka jsem byla večírkový typ.

Je známý z komerční reklamy a z pár filmů, ale nebrání se ani nekonvenčním věcem. Dělali jsme třeba s Mírou Bambuškem punkovější představení, a Divadlo Vosto5, kde jsme se před čtrnácti lety poznali, taky není střední proud.

On mě znal už předtím, byla jsem pro něj nafoukaná alternativní umělkyně. Ale při zkoušení hry Zahrádkáři, kde jsme hráli milostný pár, se to zvrtlo. Tak dlouho jsme měli individuální zkoušky, až jsme spolu začali něco mít.

Nebyla to láska na první pohled, ta neexistuje. Láska se musí budovat a teprve časem, soužitím, dialogem nabývá na síle. Zatímco zamilovanost je jen poblouznění a může se stát kdykoliv skoro s každým.

Velmi. Soběstačně možná působím, ale nejsem. V tom vyznávám tradiční hodnoty. Vážím si toho, že moji partneři, Honza a Tomáš, brali rodinu a mého syna jako samozřejmost a pomáhali mi i finančně. Oba vydělávali víc, já se zase bez problémů a ráda starám o domácnost, vařím, hostím.

V období, kdy mám moc práce, je Tomina v úzkých, není zvyklý ani vynést koš. To u nich dělala maminka. Ale zaplatí někoho, kdo to udělá.

Vlastně i moje maminka tuhle roli plnila. Bývala sice často zavřená v pokoji a malovala, ale uvařila, uklidila. Podle židovské tradice se muži modlí a ženy makají. Občas mě to štvalo – a vidíte, dnes jsem stejná. Ale naprosto rozumím ženám, které se proti tomu bouří.

Netušila jsem, že mě po tolika letech Tomáš požádá o ruku. Měla jsem z toho ohromnou radost. Prý se dřív bál, abych neřekla ne a nenarušil se tím náš vztah. Žádal o moji ruku už dřív tátu – v opilosti – a druhý den to zrušil. Takže měl černý puntík. Tentokrát nebyl opilý a já pochopila, že to myslí vážně. Svatba proběhla krásně, v přírodě, sešlo se přes sto hostů…

Ale v zásadě se nic nezměnilo. Jistota, kterou manželství na první pohled nese, je relativní, člověk nesmí propadnout iluzi, že má partnera jistého, a přestat na sobě pracovat. Možná mám lepší vnitřní pocit, jsme na všechno dva, příbuzní.

Je to tak. Zatímco Tomáš snadno podléhá nejnovějším trendům, kupuje zbytečnosti, které ani nepoužívá. Třeba drahé kolo – a jel na něm pouze jednou cestou z obchodu! Nebo hodinky s krokoměrem – to ho zatím drží.

Největší šok byl, když přivezl tak obrovskou televizi, že se nevešla do obýváku a musel ji vyměnit. Miluje všechny nové přístroje, wi-fi, internet, pořád má vedle sebe chytrý telefon a sleduje ho.

Podle mě je důležité umět se od takových závislostí oprostit. Já mám jen hloupý telefon na SMS a volání. Když občas hledám nějakou adresu a ptám se lidí na ulici, hned začnou hledat na mobilu. Ztrácí se vrozený smysl pro orientaci…

Kouřím, už od sedmadvaceti, ale nešlukuju a snažím se to snižovat. Na věcech závislost rozhodně nemám, dokonce se pokouším omezit svůj hmotný majetek včetně oblečení jen na sto věcí. Abych mohla sbalit dva kufry a v nich bylo vše, co potřebuju k běžnému životu, plus pár drobností, které mám ráda. Zatím se k tomu nemůžu dostat, doma mi visí fůra kostýmů...

Ale postupně se zbavuju předmětů, k nimž jsem měla přehnanou emocionální vazbu a roky je skladuju. Stačí přece vzpomínka. Takže je dávám na různé charity.

Teď jsem četla od nevlastního bráchy Petra Třešňáka v Respektu článek o úklidu – na konci byla teze, že možná vzniká nová závislost: vyhazování. Každopádně když něco vyhodím, udělá mi to radost.

Je to takový sranda svátek. Jednou jsme se na Valentýna políbili u popelnice – a stala se z toho tradice. Vždycky najdeme nějaké skryté zákoutí. Tomáš říká, že jsem na industriální prostory. Když někam přijedeme, baví mě zadní dvory, kde kouří kuchařka v zástěře, smrdí odpadky, přeběhne krysa. Mám pocit, že to je ten nepřikrášlený život, ideální pro náš polibek.

A jestli dostanu dárek? Mě je těžké něčím překvapit. Nejraději nosím tepláky, tak mi Tomáš jednou koupil soupravu, jenže se mi nelíbila a šla jsem ji vrátit. Nejsou tepláky jako tepláky.

Občas koupí kytku a daří se mu zážitkové dárky, minule víkend na zámečku s lázněmi. To byl opravdový odpočinek. Pokud jsme doma, pořád něco uklízím, kutím…

V 90. letech jsem jezdila s cirkusem po Francii, takže jsem v maringotce skutečně žila, ovšem měla jsem i normální byt. Oslovil mě tehdy ředitel cirkusu a hostující profesor na škole Daniel Gulko. A protože mě bavila a šla mi akrobacie, zkusila jsem to. Láká mě různost, změna.

Brala jsem s sebou tehdy malého syna Alana, který si kočovný život taky zamiloval. Když ale začal chodit do školy, nechtěla jsem, aby měl jen domácí výuku. Takže jsme zakotvili.

Alan možná pod vlivem vzpomínek vystudoval cestovní ruch a jezdil po světě s dobrovolnickou organizací. Moc si tím nevydělal a začal studovat management, to ho ale nenadchlo. Teď se hlásí na uměleckou školu a rekonstruuje si byt, bydlí u přítelkyně a částečně zase u nás, což jsem ráda.

Brzy po škole představení Hanging Man – nešlo ani o roli, bylo to spíš fyzické, velmi náročné, dvanáct symbolických obrazů bez mluvení. S tím jsme objeli svět. Jako herečce mi hodně dala role Doroty Maslowské ve hře Královnina šavle v MeetFactory, kde jsem naopak musela zvládnout neuvěřitelné množství textu. A stále hraju v autorském představení o moci a bezmoci Für die Macht, kde paroduju Miss World a její naivní kecy o světovém míru.

Bude to znít jako klišé, ale podle mne vychází krása zevnitř. Hodně lidí není krásných na první pohled, a přesto mají silné kouzlo. Když se pousmějí, je hned příjemnější se na ně dívat.

Čistě vizuální krása je pomíjivá, a kdo si na ní v mládí zakládá, má s přibývajícím věkem problémy. Já se nikdy nesnažila svého vzhledu využít, dělat oči třeba na policajty, těch se bojím. Zneužívat úsměvu jen pro to, abych něčeho dosáhla, odmítám.

Máme už patnáct let mezinárodní uskupení Secondhand Women a vzpomínám, jak jsme jely na vystoupení do Košic a místní technici brblali nad požadavky k nastavení světel. Ale v okamžiku, kdy s nimi jedna z nás začala jednat jako žena, která potřebuje poradit, hned to šlo. Posílaly jsme křehkou blondýnku Helenku.

Ano, u divadla mám hned zpětnou vazbu. A pocit, že můžu výsledek víc ovlivnit. U filmu záleží na střihu atd. Ale zatím šlo jen o menší role. Až na film Mars, který bude mít brzo premiéru. Hrajeme v něm s Tomášem pár vesmírných turistů, kteří se na Marsu vezmou. Točilo se na poušti v Utahu a byla to zajímavá zkušenost.

Letěl s námi vědec pracující pro NASA a díky němu jsem se dozvěděla fůru informací o vesmíru. Věřím, že existuje další život, že nejsme úplně jedineční, přesněji – já to vím. Ale v reálu mě výlet do vesmíru neláká, bojím se i v letadle.

Necítím se jako režisérka, nemám příliš dramaturgické myšlení. Naposled jsem režírovala hru V oku smyčky (s Ivanou Chýlkovou a Philippem Schenkerem), jde o téma sebevraždy, které mne přitahovalo i proto, že tak odešel můj děda Karel Třebický – skočil do světlíku.

Někdo říká, že to je strašné, vylézt nahoru a skočit. Odpovídám: kdo ví, kolikrát tam stál, než se rozhodl. O čem to je, kde nastane ten zlom? Podle mne na sebevraždu nemáme právo, je to vlastně vražda. A měli bychom, pokud to jde, pomoci druhým, aby ji nespáchali.

Určitě. Duše nezemře dohromady s tělem. Možná se znovu narodí, v jiné podobě…

Uvažuju o dalším autorském představení, zabývám se otázkou manipulace minulosti, jak se dá zneužít v něčí prospěch. Viděla jsem seriál České století a z určitých momentů mi naskakovala husí kůže, stačilo něco podtrhnout, něco zamlčet, divák byl naváděn na určitou linku myšlení. Po pravdě ale nevím, zda lze vytvořit zcela objektivní dokument. Tím méně hraný film.

Mrzí mne, že snímek Milada, kde jsem dostala malou roli sekretářky, je taky zahozená šance. Robert Sedláček teď točí Palacha a já se předem bojím, kam budu manipulovaná, až ho uvidím…

Pár nabídek jsem po poradě s Tomášem odmítla, bylo by to na úkor kvality i společného času.

Hlavně pohybem. Nejvíc si odpočinu, když jsem úplně sama, v přírodě. Dělám jógu, ta mě udržuje flexibilní (na závěr Donizettiho Poprasku v opeře ve Stavovském divadle vyseknu coby uklízečka s walkmanem provaz). Chodila jsem na swing a taneční workshopy (máme společné představení s Annou Polívkovou).

A celý život ráda běhám. Dřív jsem byla dobrá na vytrvalostní běh, zvládla jsem i maratón v Německu. Chtěla jsem to zkusit a možná si dokázat, že když si něco umanu, nevzdám se. Pravidelnost běhu je skoro jako modlitba, vnímáte svůj dech a tělo, musíte mu důvěřovat i se přemáhat.

Když nás před lety vykradli, začala jsem si dávat v Tomášově nepřítomnosti pod polštář sekeru.

Obecně mám strach, abych nebyla jednou na někom závislá, nežiju zrovna ideálně… Kdosi moudrý ale řekl: Strach je tvůj největší nepřítel. A můj děda říkal: Ničeho se neboj! Takže se snažím ho nemít. Nebo ho překonat a riskovat. Ovšem ne bláznivě. V Mexiku jsem jednou zažila šokující začátek občanské války, to bych nechtěla opakovat, raději už žádné nebezpečné cesty.

Jména nás určitě ovlivňují. Klára zní krásně, aristokraticky, ale sebe si tak představit nedovedu. Halka je lidová a to jsem já. Ráda se setkávám s běžným člověkem na ulici, vysoká společnost, V. I. P. mi nesedí.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: