Halina Pawlowská: Píšu v noční košili

Vaše poslední kniha, která právě vyšla, se jmenuje Užívej života. O čem je?

Je to soubor postřehů, mouder a rad, které velice lehkovážně poskytuji svým kamarádkám, okolí, posluchačům a divákům.

Ta předchozí nese název Zájezd snů. Vy však o svých dovolených často mluvíte v souvislosti s pohromami. Co se vám na nich stalo?

Ano, Zájezd snů je má předposlední kniha a jsou v ní zařazené povídky, které se vždy vážou k nějakému konkrétnímu místu nebo cestě. Pravda je, že jsem o dovolených zažila ledacos, zemětřesení, sesuvy půdy, povodně, nehody, ale když bilancuju, tak to zas nebylo tak zlé, protože jsme se vždycky živí vrátili!

Jak by vypadal váš zájezd snů?

Toužím obeplout svět na zaoceánském parníku. Vybrala jsem si konkrétní zájezd, kdy se pluje 275 dnů a vyplouvá se z Floridy. Pluje se kolem Jižní Ameriky k Antarktidě a pak druhou stranou zas do Střední Ameriky, odkud se pluje kolem celé Afriky až na Nový Zéland a návrat je pak směrem k Asii přes Kamčatku a Aljašku kolem Kanady a Kalifornie a tentokrát i přes Floridu až do New Yorku. Na cestu bych si našla společnici, zájem má veliká herečka a má kamarádka Jitka Asterová, ale nutně potřebujeme sponzora, který by klidně mohl mít podmínky.

Jaké?

Líbilo by se mi, kdyby řekl: Dámy, tady máte neomezený účet a plujte, musíte mi ale denně poslat video, co děláte, a musíte o tom napsat atraktivní knížku s pár fotkama!

Užívej života je krásný název. Kdy jste si začala užívat života vy? Nebo jste si užívala vždy?

Můj tatínek mi jednou zcela vážně řekl: Povinností člověka je se bavit! A já říkám: Užívej života na plný pecky, dřív než ti zubatá podrazí kecky!

Výborně, bonmot! Pamatujete si na své první bonmoty?

No… děkuju za pochvalu. Bonmot doslova znamená „vtipné slovo“, takže se mi velice špatně odpovídá na otázku, kdy jsem poprvé něco vtipného řekla… Ale vím, že jsem začala rýmovat asi v pěti letech a inspiroval mne můj otec. Což má logiku, protože byl básník.

Hodně praktických, rýmovaných rad jsem dávala v televizní talk show Banánové rybičky a dodnes radím a bonmotuji v Českém rozhlase každou sobotu a neděli v Omeletkách.

Píšete velmi rychle, dvě knížky za rok jsou u vás běžné?

Napsat jednu knihu ročně je pro mne obvyklé, ale má vydavatelka mi šlape na paty a vždy jen tak mimochodem prohodí: Viewegh vloni napsal dvě knihy… Nebo: Píše celá rodina Třeštíků, zas je budu vydávat, to už je třetí křest v tomhle roce… Já pak dojdu k závěru, že jsem lenoch líný, a donutím se taky pracovat.

Často jste zmiňovala svého otce, básníka, který ráno vstal a v županu začal psát. Děláte to podobně?

Přesně tak. Nepíšu ovšem v županu, píšu v noční košili, mám jich strašnou spoustu, je to vlastně můj pracovní oděv.

Váš otec jistě hodně ovlivnil váš vztah k mužům…

Můj táta byl sice velmi výrazný, ale zároveň byl galantní a jemný. Nebál se ničeho a uměl hrát tenis, šachy a skákal na lyžích. Psal básně a recitoval je a nikdy nezabil žádné zvíře. Pořád četl a nejdůležitější pro něj byla čest a hrdost.

Uměl opravit všechno, nebo si to aspoň myslel, a od mého dětství byl přesvědčen, že nemá cenu mi cokoliv nakazovat, protože jsem přece myslící člověk. Takové hledám muže. Milé, laskavé, elegantní a zároveň silné a ochranitelské. Nejsem skeptik, myslím si, že takoví muži jsou. Třeba můj syn. Ten je takový!

Proslula jste i vtipnými radami. Kdo v životě dával rady vám?

Myslím, že máma mi vždy radila. Nebo vlastně to bylo jinak, máma neradila, máma mi přikazovala, co mám udělat, a já ji většinou neposlouchala, i když dnes už vím, že měla vždycky pravdu.

Měla vždycky pravdu? To znamená, že s ní zpětně souhlasíte?

Já jsem s maminkou nikdy nějak výrazně nepolemizovala. Náš vztah byl jasný, přímočarý, ona milovala mě a já ji a občas jsme obě vybuchly, protože jsme každá toužila po jiných věcech. Máma byla akurátní, já daleko víc rozevlátá, máma ze mě chtěla doktorku, já chtěla být umělkyně.

Často hovoříte o své rodině. Tatínek básník a šachista, maminka přísnější učitelka. Jaké jste ale například měla babičky?

Kápla jste na chmurnou stránku mého dětství. Žádnou babičku jsem neměla. Lépe řečeno ani jednu jsem nezažila živou, i mí dědečci zemřeli dřív, než bych si je mohla užít. Vyrůstala jsem jako jedináček se staršími rodiči. Ti ovšem měli hodně sourozenců. Máma pět a táta osm, takže u nás bylo často hodně živo.

Je ještě nějaká pozoruhodná postava z vaší rodiny?

V naší rodině existovalo mnoho pozoruhodných příbuzných, zajímavé mi připadá, že například po obou mých dědečcích jsou pojmenované ulice. Oba svým obcím přinesli mnoho dobrého.

Po ukrajinském dědečkovi je pojmenováno náměstí v Jasině na Zakarpatské Ukrajině, po českém dědečkovi se jmenuje ulice v Praze 4 v Kunraticích. Oba byli nesmírně chytří a osvícení.

Můj ukrajinský strýc Štěpán bojoval za svobodnou Ukrajinu už po první světové válce, stál za připojením zakarpatské oblasti k Československu a po druhé světové válce byl zajat a strávil dvanáct let v sibiřském gulagu.

Říkáte, že jste byla jedináček starších rodičů. Znamenalo to, že jste si záhy vytvořila svůj svět?

Ano. Seděla jsem většinou vmáčklá za gaučem u zdi, a tam jsem měla své panenky a vymýšlela jsem si s nimi své příběhy.

Podle teorie genové pasti u sebe dcery dříve nebo později zjistí povahové znaky svých matek. Stalo se vám to taky?

Jasně, jsem celá po matce. Taky si myslím, že mám vždycky pravdu, taky jsem ráda středem společnosti, taky hraju ráda karty a taky bych nejradši, aby mne mé děti hýčkaly a říkaly mi, jak jsem báječná. Obávám se, že tak jako to má máma nezažila ode mne, tak já se toho od svých dětí taky nedočkám.

Ve výchově svých dětí jste byla o hodně jiná, než byli vaši rodiče?

No… ve výchově jsem asi byla víc po otci, to znamená, že jsem byla velmi až velmi velmi tolerantní. A snažila jsem se obě mé děti povzbuzovat v jejich rozhodnutích. Má máma chtěla, abych byla lékařkou. Můj otec říkal: Fuj! Jen to ne! To by se musela dotýkat cizích lidí!

A vy? Taky jste chtěla být lékařkou?

Určitou krátkou chvílí jsem chtěla být doktorkou v porodnici a chtěla jsem se starat o miminka, moc mě přitahovala péče o děti. Nikdy jsem ani na moment nepochybovala o tom, že chci mít co nejvíc dětí. Mám dvě, o třetí dítě jsem přišla v šestém měsíci těhotenství, moc mě to mrzí.

Po smrti manžela jste navázala vztah se svým letitým kamarádem. Jak se to stane, že po letech přeskočí jiskra?

Vždycky jsme se měli rádi, takže to tak nějak samozřejmě vyplynulo, a jsem šťastná, že žijeme spolu. Mám komu poroučet, komu si stěžovat, s kým se hádat a svěřovat se svými strachy. Jsem na něm závislá, protože neumím řídit, a kolem nás jsou samé kopce, které nevyjdu, a taky máme podobný smysl pro humor a chuť k jídlu.

Jak moc je pro vás smysl pro humor u partnera důležitý? Čemu se s chutí zasmějete?

Pro mne je důležité, abychom měli stejný nebo aspoň podobný pohled na svět, na život, na sebe sama. Když se zasmějeme ve stejnou chvilku, a není to jasná pointa vtipu, ale něco v situaci kolem, co se ani nedá definovat, a nás dva to rozjaří, tak jsem šťastná. Ten společný úhel, kterým nazíráme existenci všeho.

Černý britský humor je báječný, ale možná jsem se tuhle přistihla, že jak stárnu, tak už na ten černý humor tak nejsem. Asi cítím, jak se kolem plíží smrt…

S dcerou Natálií navrhujete šaty. Jsou něčím speciální?

Naše šaty jsou speciální v tom, jak jsou dokonalé. Jsou totiž absolutně univerzální. Na všední den, do práce, na ples, na večírek… ten italský materiál byl vyhodnocen jako materiál roku, nemačká se, v zimě hřeje, v létě chladí… Ve Francii z něj šijí jak kabáty a kostýmy, kalhoty, tak i plavky a prádlo, záleží jen na gramáži látky.

Dcera umí látky perfektně stříhat a její střihy jsou báječné, protože ženám, které mají co skrývat, pomohou, aby skryly to, co nechtějí ukázat, naopak těm, které touží pochlubit se s liniemi, to Natálčin střih taky umožní. Naše šaty jsou pohodlné a s ženskými liniemi, nebojíme se prostřihů, kolových sukní, sámků … miluju ty šaty!

V čem jsou podle vás české ženy jiné než ženy jinde ve světě?

Češky jsou moc hezké ženy, jsou jemné a chtějí obstát ve všech kategoriích. Hodně jim záleží, aby se líbily, a rády se smějí. A mají rády sex a dokážou kvůli kráse zůstat na pláži i přes poledne, což žádný jiný národ nepochopí.

Také zůstáváte na pláži přes poledne? Nebo volíte stinnou siestu?

Když jsem u moře s dcerou, tak máme nádherné dny. Obě máme totiž pomalé rozjezdy, a než my dvě se dostaneme k moři, tak je dávno po poledni. To už máme za sebou snídani na terase, koupání v bazénu, čumění do obchodů, několik šálků kávy, pár kopečků zmrzliny a důležité telefonáty na všechny strany. Potom jsme ovšem na pláži až do sedmi večer a někdy jdeme rovnou na večeři. I když… moc často ne, protože máme rády se vyfintit a umýt a pak večeři protáhnout až do půlnoci…

Jste babičkou, jaká jako babička jste? Hlídací nebo spíš inspirativní?

Sama jsem žádnou babičku neměla, jsem taková babička, jak dokážu, někdy jsem extrémně štědrá a někdy popudlivá, rozhodně nejsem babička ambiciózní. Chci jen, aby můj vnuk byl šťastný, takže… takže jsem vlastně hodně ambiciózní! Asi jsem spíš tedy babičkou inspirativní. I když otázkou je, k čemu ho inspiruju…

Může se vám hodit na Zboží.cz: Užívej života! - Halina Pawlowská, Zájezd snů - Halina Pawlowská, Zážitky z karantény - Halina Pawlowská