Halina Pawlowská: Kdo neflámuje, ten stárne

Právě v těchto dnech televize odvysílá inscenaci Tajná mise docentky Rybkové ze seriálu Ach, ty vraždy! s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli, ke které napsala scénář.

Jak televize s pořadem nakládala, bylo poměrně netradiční, ale doufám, že nové vedení, které do ČT nastoupilo, bude mít jasnější představy o tom, co chce. Mně to jasné je. Nesnáším nudné dlouhé řeči, snobské manýry, pseudointelektuální banality a otřepaná formální klišé. Tak snad budu mít, jak zněla naše „televizní“ dohoda, konečně volnější ruce.

Téměř v každém časopisu se dočtete, že musíte být „in“, perfektně „vystajlovaní“ a vše musí zapadat do nějaké obecné představy toho, co je krásné, úspěšné atd. „In“ dneska musíte být i na záchodě. Já si ale myslím, že každý v sobě má nějaký komplex, který je pro něj životodárný, a já tu chtěla být od toho, abych zrovna na ten jeho problém narazila, a v mamba show ho nějak posunula.

Někdo je tlustý, jiný je vysoký nebo má pocit, že nemá vzdělání, jiný si zase připadá jako až moc velký intelektuál, někdo si nemůže najít partnera nebo práci, jiný je workoholik a tak dále… Když vidím některé mladé slečny, které jsou všechny dokonalé, vůbec je mezi sebou nerozeznám. Není to absurdní?!

Přesně, jinak je to vlastně zase kolektivní diktát. Jediné, co žena musí udělat pro to, aby vypadala dobře, je být veselá. Mučednický obličej je to jediné, co si opravdu nemůže dovolit, to je úplně ze všeho nejhorší. A teď se často berou vážně úplné prkotiny, takže o mučednické obličeje není nouze.

S režisérem Michalem Čechem, se kterým snad budu pokračovat i v ČT, točím dalších pět dílů cyklu Prostři pro tři v televizi Barrandov. Těším se, protože se tam setkám se spoustou mých známých „celebrit“, a taky proto, že miluju jídlo.

Věřím, že nastávající období bude fajn - až ovšem dopíšu nový scénář k filmu, až dokončím všechny práce k vydání nové knížky s názvem Ještě že nejsem papež a až uskutečním nový projekt, který nebude mediální, ale bude určen všem, i když hlavně ženám. Na ty se totiž vždycky můžu spolehnout, což vidím na svých představeních Žlutá velryba, s nimiž jezdím po celé republice. A děsně mě to baví. A ještě uvádím - a to už potřetí - československou soutěž Pretty woman. Mezinárodní federální finále bude 4. 12. v přímém přenosu na ČT 1 a na STV 1.

Bylo mi potom několik dnů špatně. Chyběla mi ta vydaná duševní energie…

Když jsem z taxíku viděla policejní auta a záchranku, řekla jsem řidiči, ať zastaví. Psychologa, který tam byl, jsem se zeptala, jestli na toho muže na zábradlí můžu promluvit. Řekl mi, že zkusit to můžu, ale je to na moji odpovědnost. Možná zafungoval můj ženský hlas, nebo to, že jsem mu nabídla, abychom se vzájemně představili. Nevím, ale z toho zábradlí, kde byl předtím čtyřicet minut, slezl. Dva dny nato za mnou přišla jeho maminka a poděkovala mi.

Nerada o tom mluvím. Ale chápu, že někdy může mít člověk pocit, že nic nemá význam. Tenhle muž na mostě byl hrozně smutný - trápila ho láska i peníze a zrovna se mu nedařilo vůbec nic. Sebevraždu jsem bohužel zažila v rodině. Ale já věřím tomu, že když je člověk na dně, jiná cesta než vzhůru už není.

No nevím, jestli ten obraz povrchní bodré boubelky nedělají právě mediální pracovníci. Ale proč ne? Je pravda, že pořady V žitě a potom Žito byly první televizní pořady o celebritách a nejrůznějších společenských akcích. V devadesátých letech večírky vypadaly jinak. Bylo jich méně, byly velkolepější a víc se do nich investovalo. Časopis Story, který jsem vedla, byl první mezi periodiky s touto tématikou.

Jdu, když vím, že tam potkám nějaké milé známé, ale abych někde jen zírala na vlnění polonahých polomodelek, to pro mě zas takový plezír není.

Dívám se málo a řeknu vám proč. Nemají totiž žádný nadhled. Všechno to „nic“ se tam bere s tragickou a povrchní vážností.

Jo, ale když někdo u vína vykřikuje, že nemá televizi, a chlubí se tím, je to také snobismus, i když naruby. Já nemám potřebu vykřikovat, že v domě máme televize čtyři! A stáda golfistů jsou mi taky k smíchu… Zejména ty manželské páry, které nemluví o ničem jiném než o „handicapech“. Ale pozor! Všichni golfisté mi směšní nepřipadají. Spousta mých známých bere golf jako příjemnou, zdravou společenskou relaxaci a já je mám ráda. A protože s nimi chci trávit čas, tak přijdu s holemi na trávník co nevidět asi taky.

Například jsem napsala scénář k inscenaci Tajná mise docentky Rybkové ze seriálu Ach, ty vraždy Zdeňka Zelenky, kterou právě vysílá Česká televize, a také jsem napsala scénář k filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. A vyšly mi cestopisné knihy Zanzibar a Když sob se ženou snídá. A taky jsem každý týden na Radiožurnálu doporučovala zajímavé knížky.

Nápad na nový typ pořadu vznikl, už když končily Banánové rybičky. Přišla jsem s dost komplikovaným projektem, na který jsme pak neměli dost sil. A tak jsme se nakonec usnesli na Mambě. Ta fáze úvah trvala dva roky, ale jak je vidět, bude ještě pokračovat dál.

Jestli trumfnu jiné, nebo sama sebe, jsem neřešila. Od začátku bylo jasné, že je třeba ještě tak půl roku, aby se show usadila a získala optimální podobu. K tomu jsme se ale ani nedostali, tak třeba příště.

Trvá to už tak dlouho, že je to pro všechny členy naší rodiny vlastně normální. Nic jiného neznají. Chodila jsem na FAMU a už tehdy jsem se kamarádila s herci a režiséry. Jsou to moji kamarádi, a tak je vnímá i moje rodina. A moje rodina taky ví, že o ní mluvím tak často proto, že ji mám moc ráda.

Daří se nám super! Vidíme se denně a máme dohromady čtyři psy, takže věrnou lásku máme zaručenou.

Nebylo mi pětapadesát! Bylo mi padesát! A padesát mi bude furt!

S kamarádkami u něj rády probíráme život průběžně. Dříve jsme se scházely jednou za týden, dnes se scházíme jednou za čtrnáct dní. Jsme zralejší a línější a asi taky víc víme, že nás v hospodě nic tak famózního nepotká. Ale pozor! Já tvrdím, že kdo neflámuje, ten stárne.

Třeba ta, že nejlepší způsob, jak zapomenout na všechny strasti, je vzít si malé boty. Jakmile máte špatné boty, všechno ostatní utrpení je vám fuk. Další strašná věc, která vás může úplně zničit, je malé prádlo nebo šaty, které se vám začnou nekontrolovatelně plazit po punčocháčích. A jak zní moje nejdůležitější motto? Takhle: I v nejhorší době směj se sám sobě!