Giacomo Casanova: Dobrodruh a milovník žen skončil jako knihovník

Casanova jako duchcovský knihovník sepsal v 90. letech 18. století svou slavnou Historii mého života, strhující paměti. Nevynechal v nich ani epizodu, která ještě po letech vyvolávala hrůzu. Hrůzu tak příšernou, že vyvolala odpor ke „sladké“ Francii v celé Evropě.

Jistý vyšinutý muž, pomatenec jménem Robert Frangois Damiens, sluha a bývalý chovanec jezuitů, totiž 5. ledna 1757 zaútočil na francouzského krále Ludvíka XV. v zámku ve Versailles, právě když král vystupoval z kočáru a chtěl odejít do Trianonu.

Damiens měl u sebe jen kapesní nožík. Kvůli třeskuté zimě panovníka navlékli do teplého oděvu, který zbrzdil ránu. Sice trochu krvácel, ale bodnutí jen škráblo kůži. Přesto král požadoval podle některých „strašlivou pomstu“. Lid mu později právem vyčítal, že „za tak nepatrnou ránu připustil tak strašlivý konec“.

Ještě přímo v paláci ve Versailles strážci rozervali Damiensovi maso do ruda rozžhavenými kleštěmi. Poté ho dovezli do vězení Conciergerie v Paříži. Přivázali jej k lůžku, protože se pokusil o sebevraždu – chtěl si ukroutit genitálie. Tak zůstal dva měsíce.

Vyslýchali jej právem útrpným, aby označil své údajné komplice. Král se totiž domníval, že se jedná o spiknutí. Damiens popravdě tvrdil, že žádné nemá – i poté, co měl rozdrcené nohy od španělských bot a celé tělo zmrzačené.

Tvrdil pouze: „Nechtěl jsem krále zabít, jinak by se mi to povedlo. Chtěl jsem jen, aby se ho dotkl prst Boží a aby udělal ve svých státech pořádek a aby zavládl klid.“

Šestého března 1757, kdy měl být na Damiensovi vykonán rozsudek, nemohl už stát ani chodit. K přečtení rozsudku jej museli přinést. Odsoudili jej k dalšímu rvaní prsou a lýtek, do ran kati měli lít horký olej a upálit pravou ruku, která držela nůž. Nakonec měl být roztrhán čtyřmi koňmi.

Poprava se konala ve čtyři odpoledne na náměstí Grève. Přihlížející dav se vlnil jako moře – lidé seděli i na střechách. Okna vyplňovaly hlavy diváků. V průběhu odporné podívané „Damiens po každé ráně, opilý bolestí, řval: Ještě! Ještě!“. Po mučení přišli na řadu koně.

I přes jejich sílu a rychlý běh do čtyř stran drželo Damiensovo tělo stále pohromadě. I když přišel o nohu, stále žil. Až do okamžiku, kdy jeho tělo hodili na hranici. Několik diváků včetně faráře od sv. Pavla omdlelo. Kat Gilbert Sanson se z té řezničiny nikdy nevzpamatoval a vzdal se svého místa. Spisovatel Robert Christophe o tom poznamenal: „Toho dne začala v srdcích lidí klíčit revoluce.“ To se ovšem netýkalo Casanovy.

Ten si ještě se dvěma dámami a přítelem hrabětem Tirettem de Trèvisem pronajal celé okno v jednom domě na náměstí. Odpornou scénu pečlivě pozoroval a zapsal si, že zatímco muži od nechutné podívané odvraceli tvář, dámy vše sledovaly s potěšením. Některé přitom dokonce pletly punčochy.

Pan de Trèvis se zase činil jinak. Jednu z dam stačil zezadu čtyřikrát pomilovat. Casanova se k němu nepřidal. Bránil prý druhé dámě v pohledu na vedlejší dvojici, aby se za ně nemusela stydět. Sám Casanova zastával názor, že stačilo useknout Damiensovi hlavu. V čase ubožákovy popravy měl Casanova pověst svůdníka a mnohé za sebou.

„Byl by to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý. Je velký, postavou jako Herkules, ale africká pleť, živé oči, plné ducha, prozrazující však stále proradnost, neklid nebo zlost, dodávají mu trochu divoké vzezření. Nezná jen věci, o kterých tvrdí, že je zná: pravidla tance, francouzštiny, vkusu, světa a způsobu života,“ tak popsal Casanovu jeho první životopisec Charles de Ligne.

Giacomo Girolamo Casanova se narodil v Benátkách 2. dubna 1725 v herecké rodině jako nemanželské dítě Giuseppa Casanovy a Zanetty Farusi. O jeho dětství mnoho nevíme. Jisté je, že jako ročního jej rodiče, kteří získali angažmá v Londýně, nechali u babičky Marzie. Po jejich návratu roku 1733 otec zemřel.

Podle vlastních pamětí prožil Casanova dětství neradostné a trpěl nedostatečnou péčí. O vzdělání ale postaráno měl. Babička jej dala do učení k abbému Gozzimu, který mu poskytl dostatečné humanistické vzdělání. A začala uvažovat o tom, že by se „malý Jakoubek“ mohl stát duchovním.

Giacomo dokonce ve svých necelých šestnácti přijal nižší duchovní svěcení. Duchovní kariéry se ale nakonec vzdal a věnoval se – snad – právnickému studiu, kde prý získal v roce 1742 titul doktora obojího práva, tedy římského a církevního. To ovšem tvrdil ve svých pamětech, a ty sice dokonale vystihují obraz doby, ale už méně vypovídají o skutečném Casanovově životě.

V té době se Casanova zaníceně zajímal o ženy. Z neznámých důvodů mu podléhaly s radostí.

Rád měl hned dvě milenky najednou. Žádná dnešní švédská trojka – všichni tři leželi v posteli, ženy předstíraly spánek a Casanova podle svých slov „nenápadně jednal“.

Vzpomínal, jak jako čtrnáctiletý zapínal na ulici háček jedné dámě na střevíci: „Klekl jsem si na koleno a ona nadzdvihla sukni nic netušíc. Měla širokou krinolínu a pod ní nic. A to stačilo, abych se cítil jako ochromený. Když jsem znovu vstal, zeptala se mě, zda mi je zle.“

Vedle neustálého hledání nových milenek měl mladý Casanova zálibu v kartách a v padělání směnek. Dobrodruh se vším všudy.

Miloval pitky a nevázané žerty. Pro vtip a zábavnost jej ale zbožňovali i ve vyšších kruzích. Věnoval se taky magii a kabale, čímž si získal pozornost senátora Marka Bragadina. Kabalu a magii sice Benátky zakazovaly, ale právě proto Bragadin vnímal Casanovu jako nepostradatelného člena rodiny a spolubratra v hýření. Finančně jej podporoval a oslovoval ho Mio caro Giacometto – můj drahý Jakoubku.

Jako drahoušek ale Jakoubek nevystupoval – střídal dívky jako rukavice, nabízel jim sňatek, ale většinou jim pak našel budoucího manžela. A vybíral si ženy, které osud nějakým způsobem postihl a poznamenal, ať už tělesně, nebo fyzicky.

Jedna z jeho milenek měla například jen jedno oko, další kulhala, třetí utekla s milencem a pak prosila Casanovu, ať ji vrátí k manželovi. V pamětech si Casanova řadu partnerek vymyslel a některé skutečné vůbec neuvedl. Tvrdil, že měl stovky milenek, ale badatelé jich našli pouze sto.

Casanovovi se líbili transvestité a vůbec krásní muži. Jestli s nimi měl poměr, ovšem nevíme. Někteří casanovisté tvrdí, že byl bisexuál a při neustálém pachtění se po milostných zkušenostech vlastně chudák. Cestoval po celém světě, ale nikde nezakotvil.

A navíc se mnohokrát ve svém životě nakazil kapavkou, což mu způsobovalo nesnáze. Choval se jako zvláštní muž – na jedné straně galantní, na druhé vulgárně hrubý. Spolu s nějakými kumpány znásilnil v Benátkách ženu jakéhosi tkalce. Jindy mu na venkově vtipálkové podřízli lávku přes příkop plný bahna a odpadků.

Pomstil se jim tak, že vykopal na hřbitově mrtvolu, uřízl jí ruku a jednoho z žertéřů s ní poděsil tak, že jej sklátila mrtvice. To znamenalo trestný čin.

Podobné počínání se mu nevyplatilo. V červenci 1755 jej zatkli za znásilnění, ateismus a nemravné chování a uvrhli do benátského státního vězení Olověných komor. Měl ve vězení strávit pět let. Umístili jej do třetího patra dóžecího paláce, což bylo štěstí. Ve sklepních vězeních totiž vládlo vlhko a odtud by se jistě živý nedostal.

Začal uvažovat o útěku. Našel jakousi železnou tyč a s její pomocí dělal díru v podlaze. Otvor zakryl lenoškou, kterou mu povolili. Biřici ve věznici pracovali jen do oběda, a tak mohl dobrodruh v klidu pracovat.

V listopadu 1755 Casanovu ale na přímluvu známých dali do lepší cely a zdrcený milovník musel vykopanou jámu nechat za sebou. A začal kopat znovu. Pomáhal mu jiný vězeň, páter Balbi. Společně z žaláře uprchli 1. listopadu 1756 – dostali se s pomocí bodce až do přízemí budovy. Tam je zarazila železná vrata.

Uprchlíkům pomohla náhoda, za oknem je spatřil nějaký kolemjdoucí a upozornil vrátného, že někoho zamkli v budově. Casanovu a Balbiho pak vrátný klidně pustil ven. Tento zážitek budoucí knihovník zúročil ve slavných pamětech Historie mého útěku z vězení republiky benátské zvaného Olověné kobky z roku 1787.

Když prchl z Benátek, pokračoval v cestování a v dobrodružstvích. V Paříži v roce 1757 organizoval první státní loterii, cestoval poté po světě coby tajný agent francouzské vlády, navštívil Rusko, Holandsko, Anglii a mnoho dalších zemí. A samozřejmě se dostával do dalších milostných pletek.

Při své návštěvě Petrohradu v roce 1765 se Giacomo údajně zamiloval do mladého gardového poručíka Lunina a vedl o něj boj s jakousi nevěstkou. V březnu 1766 byl zase ve Varšavě, kde měl souboj s jakýmsi hrabětem Branickým kvůli Anettě Binetti, které se oba dvořili. Prostřelil Branickému břicho, ten se naštěstí uzdravil. Varšavu ale musel Casanova opustit.

Při všech svých malérech měl Jakoubek štěstí, že se vždy našli důvěřiví dobráci, kteří mu poskytovali peníze. Patřila k nim například Francouzka madame d’Urfé, která mu věnovala tolik peněz, že si její dědicové stěžovali, že je Casanova připravil o milion franků. Myslela si, že slavný svůdník vlastní kámen mudrců a že jí zajistí nesmrtelnost. Chtěla, aby její duši přenesl na novorozeného chlapce, zplozeného normálním mužem a ženou božského původu.

Casanova sliboval a sliboval a dostával od ní vysoké sumy.

Přes svá dobrodružství si uvědomoval, že stárne. Ve svých čtyřiceti připouštěl, že už má vysoký věk: „Zjistil jsem, že po dlouhém milostném boji už nemohu klidně usnout a také moje chuť k jídlu, kterou dříve láska ještě zvětšovala, se nyní zmenšovala, když jsem shledal, že svým zjevem už nedokážu získat zájem krásného pohlaví.“

V roce 1785 přijal nabídku třicetiletého hraběte Valdštejna, se kterým se seznámil ve Vídni, aby odjel jako jeho společník a knihovník do severočeského Duchcova. Ten se stal poslední etapou jeho lehkovážného života.

Do Duchcova odjel Casanova pravděpodobně v srpnu 1785. Ke svému novému domovu příliš sympatií necítil. Neměl rád ani šlechtickou společnost, ze které žil, stejně jako představitele církve. Valdštejna často navštěvovali významní hosté, se kterými se bývalý dobrodruh stýkal. Přesto se mu v Čechách nelíbilo.

Zaměstnanci zámku šedesátiletého Casanovu vnímali jako podivína, s nímž se nemohli domluvit. Navíc se hádal a hašteřil s kdekým. Sloužícího Karla Widerholta tak rozčiloval, že „pověsil Casanovovu podobiznu na záchod a pomazal ji výkaly“. Casanova jej za to zažaloval a Widerholta přeložili do Horního Litvínova. Z dobrodruha se stala jeho vlastní karikatura.

V jednom mu ale Duchcov pomohl – právě tam napsal dílo, bez kterého by jej dějiny neznaly – zmíněnou Historii mého života. V jeho posledních letech ho okolí znalo jako bezzubého a mrzutého starce.

Zemřel 4. června 1798. Jeho paměti, které čteme dodnes, mu ale zajistily nesmrtelnost.