Georgina Sehnoutka Steinsky: Dobré mezilidské vztahy jsou důležitější než kupy peněz

S elegantní dámou (71) se scházím v bytě poblíž Pražského hradu. Velkou část profesního života strávila stoupáním v hierarchii kanadského státního systému. A v devadesátých letech zase pomáhala obuvnické firmě Baťa s návratem na tuzemský trh.

„Tenhle dům nám patříval. Prodali jsme ho, protože všichni dávno žijeme v Kanadě,“ začíná vyprávět příběh rodiny s kořeny ve východních Čechách, již lze právem označit za vlasteneckou.

Georgina se do ní narodila v roce 1946 jako Jiřina Steinská Sehnoutková. Krásné české úsloví by to shrnulo: přišla na svět se zlatou lžičkou v puse. Táta Jan a máma Jiřina patřili k vlivné podnikatelské rodině továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutky a jeho tchána, podnikatele a mecenáše Cyrila Bartoně-Dobenína.

Rozsáhlý majetek rodina získávala od poloviny 19. století především podnikáním v textilním průmyslu. Část z něj vždy putovala na národně prospěšné projekty. Namátkou na dostavbu katedrály sv. Víta. Jedna z kaplí se ostatně roky jmenovala kaple Bartoňů z Dobenína. „Právě tam jsem zamířila, když jsem se koncem roku 1989, po čtyřiceti letech, vrátila do Prahy,“ podotýká.

Na cestu domů, jak se u nich za oceánem stále říkávalo, dostala tehdy od mámy dlouhý seznam objektů, jež musí určitě navštívit. Kdysi s ní byly pevně spjaté. Katedrála sv. Víta na něm samozřejmě nechyběla…

Úspěšná dáma skáče ve vyprávění do období po 2. světové válce. Když se v únoru 1948 dostali v ČSR k moci komunisté, rodinná rada rozhodla o emigraci. „Dědeček podplatil někoho, aby nás z Prahy dovezl na hranice směrem do Bavorska,“ popisuje začátek strastiplné cesty, která skončila po několika měsících nalezením nového zázemí v Kanadě.

Než se tak stalo, museli překonat ostře střežené hranice na Západ. „Převaděči nás nechali asi pět set metrů před nimi. Pro jistotu jsme neměli s sebou ani žádné doklady,“ popisuje.

Rodiče jí později popsali, že tehdy šli lesem, ona s mamkou za ruku. „Byla jsem nemocná, stejně jako můj malý bratranec. Dostali jsme proto oba sirup, aby náš kašel případně neupozornil pohraničníky,“ konstatuje. A byla to právě ona, která vystrašenou mámu přinutila čáru mezi diktaturou a svobodou překročit.

„U těch hranic jsem ji zatahala za rukáv a řekla: Musíme si pospíšit. Oni nám utečou. Ona v tu chvíli úplně smutkem zamrzla na místě. V myšlenkách opouštěla mámu, která nemohla odejít, protože se starala o svou starou nemocnou mámu, tedy mou prababičku,“ líčí. Úspěšný přechod kdysi vlivné československé rodiny proběhl v září 1949. O tři roky později za něj dospělým soud vyměřil mnohaletá vězení.

Na Sehnoutky Steinské čekal v emigraci klasický osud východoevropských uprchlíků. Zahrnoval záchytný německý imigrační tábor, dohady, kde budou žít. Zvažovali odchod do Brazílie, ale stále váhali. „Byli jsme ve stejné pozici jako teď mnozí syrští uprchlíci. Devět měsíců dospělí řešili, kam dál,“ vzpomíná dnes paní Georgina.

S výběrem nového domova jim nakonec pomohl dědečkův přítel, jenž žil od 30. let v Kanadě. Právě tahle země mu – Židovi – před vypuknutím 2. světové války zachránila život. Jednoho dne tak všichni nasedli na vysloužilou americkou vojenskou loď General McCrae a vypluli směrem Halifax. Po přistání v Kanadě pokračovali vlakem do Toronta. „Rodiče i prarodiče začínali od nuly. Táta s dědečkem a s bratrem rozjeli podnik na výrobu rolet a závěsů Avebla Limited,“ ohlíží se.

„Kanaďané i Češi mají leccos společného. Jde o státy vedle velkého souseda. Musíme v tom umět žít,“ podotýká. Možná právě pod tímhle vlivem zamířila po maturitě na Torontskou univerzitu studovat historii. Oboru se po promoci věnovala jen pár let, následně přešla do světa peněz. Zastávala pak řadu funkcí v kanadské federální vládě, včetně pozice náměstkyně ministerstva služeb, a to jako první osoba s českými kořeny a jedna z prvních žen vůbec.

„Že jsem Češka, jsem se snažila z hlavy vytlačit od třinácti let. Chtěla jsem dokázat, že jsem dobrá Kanaďanka, zapadnout. Zakládala jsem si proto vždy na výborné angličtině i skvělých studijních výsledcích. Nedivte se mi. V Torontu tehdy emigranti téměř nežili. Ve škole jsme byli jen dva nerodilí Kanaďané, malý Ital a vysoká Češka. Teď je to dost jiné. Ve městě žije padesát procent lidí, kteří se v Kanadě nenarodili,“ srovnává.

„Rodinná minulost mě dohnala až po čtyřicítce, po sametové revoluci. Do Prahy jsem se vracela se špatnou znalostí češtiny. Musela jsem se hodně zdokonalit, aby řeč byla opět plynulejší.“

Do její původní vlasti ji koncem roku 1989 zavedla práce pro dalšího Čecha, Tomáše Jana Baťu. Kontrakt trval pět let a zahrnoval zajištění smlouvy se státem ohledně návratu společnosti na tuzemský trh, podepsané v prosinci roku 1991.

Za její československou misi přitom tak trochu může náhoda. „Koncem roku 1989 jsme sledovali, co se děje, a tehdy jsem potkala na nějaké konferenci pana Baťu. Právě se vrátil ze slavné návštěvy Československa. Nabídl mi, abych s ním spolupracovala. Řekla jsem si: proč ne? Přemluvila mě hlavně Sonja, Tomášova žena,“ podotýká.

Tehdejší atmosféru ve střední Evropě označuje jedním slovem: euforická. „Pan Baťa věřil, že mu vrátí zabavený majetek, což mu slibovali i nejvyšší představitelé státu. Já ho ale vracela na zem. Že jde jen o sliby, jsem se zkušeností kanadské úřednice nějak tušila. Podobný krok by prolomil Benešovy dekrety a za panem Baťou by stály tisíce dalších žadatelů,“ konstatuje.

Situaci odhadla přesně. Nicméně Tomáš Jan Baťa se s ní prý smiřoval dlouho a těžce. Stejně jasně zkušená ekonomka na základě analýz určila i to, že obuvnictví v ČSR čeká krach. Z prvorepublikového zlínského impéria dodnes zůstala jen malá fabrika v Dolním Němčí a desítky prodejen.

Věděla, že přežít z firmy Baťa musejí v ČSR především prodejny. Kupní síla byla po listopadu 1989 až neuvěřitelná. Stačilo „jen“ zlepšit kulturu prodeje zboží. K prvním novým pravidlům, která prodavačkám společnosti vštěpovala, tak patřilo: Usmívejte se! „Musíte umět produkt nejen vyrobit, ale i prodat. Milý výraz ve tváři tomu výrazně pomáhá,“ nepochybuje.

V té době projížděla naši republiku křížem krážem, aby měla přehled, co se ve firmě děje. Právě k častým přesunům se váže její další, dnes úsměvná, vzpomínka: „Neuměla jsem řídit auto s manuální převodovkou. Opravdu jsem trpěla. Takže jsem si nakonec najala řidiče, jenž mě vozil. Smilováním se pro mě stal až vůz s automatickou převodovkou, jeden z prvních brázdících zdejší silnice. Ford Mondeo dorazil z Vídně v roce 1993.“

Vedle Baťových podniků obhlížela poctivě i objekty z maminčina seznamu „musíš vidět“. Navštěvovala rovněž známé rodičů a prarodičů. „Doteď se stýkám s jejich dětmi,“ říká. Právě dobré mezilidské vztahy považuje za důležitější než kupy peněz. Z restituovaného majetku v ČR ostatně její rodině už nic nezbylo. Před lety jej na přání táty rozprodala.

Část ze získaných peněz posílá – stejně jako kdysi předci – na obecně prospěšné projekty. V Kanadě mimo jiné podporuje česká studia na Torontské univerzitě a projekt zviditelňující odkaz Václava Havla. „Máma byla spisovatelka, básnířka a redaktorka Nového domova, českých novin v Torontu.

Používala pseudonym Inka Smutná. Chtěla, abychom my – její tři děti – uměly česky, což se povedlo. Nejmladšího bratra díky politickému uvolnění v šedesátých letech vychovávala dokonce babička, jež mohla za námi přijet,“ uvádí.

V Česku rodinné peníze plynou hlavně do Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS). Tu podpořil také její prastrýc Ladislav Čerych, který s bratrem Jiřím organizaci věnoval rodinnou vilu v České Skalici. Diváci ji mohou znát z Havlova filmu Odcházení, jenž se tam natáčel. „Součástí mé výchovy bylo pomáhat druhým, tak to dělám,“ uzavírá šaramantní dáma.