Článek
Hledá souvislosti mezi nemocemi, jimiž trpíme, tím, jak žijeme, co jíme, pijeme, zda jsme spokojeni, a tím, co si do života přinášíme v genetické výbavě…
Zabývala jste se výzkumem desítky let. Změnila se za tu dobu struktura našich nemocí?
Změnila. V poslední době přibylo alergií, případů autismu a dalších multifaktorových chorob. Ale pozor. Naše genetická výbava se nezměnila.
Pokud by k tomu v přírodě došlo, byl by daný živočišný, rostlinný druh výrazně ohrožený, předurčený přímo k zániku.
Nechala jste si sama udělat genetická vyšetření, abyste věděla, jaké choroby vás čekají?
Pouze jedno, na trombofilní mutace, což je vrozený sklon ke zvýšenému srážení krve. Při vyšetření člena rodiny se ukázalo, že tam máme rodinnou zátěž.
Ovšem genetická vyšetření na další geny predisponující k chorobám jsem si dělat nenechala, a to ani na vážné choroby, které se v naší rodině opakovaně vyskytly, protože se objevily až v pokročilém věku.
Dědičnost není jen v genech, ale i v jakési rodové zátěži: zakódované zkušenosti či paměti našich rodičů, prarodičů a vlastně všech našich předků.
To vás jako genetičku možná rizika nezajímají?
O genetických rizicích se nejlépe dozvíte ze svého rodokmenu. Důležité nejsou jen choroby, ale i věk, v jakém se objevily. Pokud se choroba v rodině vyskytne opakovaně a vždy v nízkém věku, můžete mít vysoké riziko i v případě, že jsou výsledky genetického testování u vás negativní.
Interpretace výsledků genetického testování je jinak mnohdy velmi složitá. Pokud je zachycena mutace v genu k chorobě predisponujícímu, čelí vyšetřovaný řadě důsledků. Sdělíte-li někomu, že má vrozené riziko pro to a pro to, u části lidí to vzbudí stres i strach, jež mohou změnit jejich epigenetické nastavení, a daná nemoc u nich propukne dříve, než musí.
Celé mi to zní dost abstraktně. Popíšete mi, co je epigenetika a co zkoumá?
Epigenetika je zjednodušeně řečeno věda, která zkoumá, jak jsou řízeny funkce genů, jaké spouštěče je zapínají a vypínají. Prokázalo se, že tyto spouštěče nejsou uloženy v genetické informaci, takže je vyšetřením genů nezjistíme.
O tom, jaký gen se v konkrétní buňce sepne, v jaký čas a jak dlouho bude aktivní, o tom tedy není rozhodnuto v rámci DNA. Jak to funguje, řeší právě epigenetika.
Vědci vědí, že zatím nedokážou změnit genetickou informaci. Tuší ale, že mohou ovlivnit popsané spínače. Tyto spínače a tím mnohé nemoci výrazně ovlivňuje strava, dýchání, fyzická aktivita, spánek. Velmi podstatná je psychika.
Vážné choroby, jimiž Češi a Češky běžně trpí, způsobuje mimo jiné špatná životospráva, stresy nebo zamořené životní prostředí.
Myslíte tím, že si chorobu „přivolám“? To zní až šarlatánsky.
Vědecké studie dokázaly, že naše zdraví výrazně ovlivňuje právě psychika, takže o žádné „šarlatánství“ nejde. Psychosomatika se stále více prosazuje.
Vždyť Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody“, a nikoliv pouhé nepřítomnosti nemoci či vady. Já rozhodně nikomu neříkám: nechoďte na genetická vyšetření. Jen upozorňuji na možné důsledky: nejen zdravotní, ale i psychologické a sociální.
Sdělíte-li někomu: máte vrozené riziko pro to a pro to, u části lidí vzbudíte stres, strach, jež mohou změnit jejich epigenetické nastavení, a daná nemoc u nich propukne dříve, než musí.
Proto jste se zaměřila na psychiku pacientů a prostředí, v němž žijí. Kdy vás napadlo, že choroby mohou mít souvislost s prostředím či rodinou?
Záhy po mém nástupu do praxe. Přišlo mi velmi nelogické, že bychom měli mít vše zapsané v genech. Mou specializací byla neurogenetika, mými pacienty lidé s neurodegenerativními onemocněními.
Byly to buď malé děti, které se mentálně či motoricky nevyvíjely tak, jak by měly, nebo dospělí, kteří v určitém věku začali ztrácet některé schopnosti, například pohybové, příznaky se zhoršovaly a neurologové jim nedokázali pomoci. Proto je poslali k nám, genetikům, s tím, že to bude asi dědičné, jak se říká „zapsané“ v genech…
A byly nemoci skutečně dědičné?
Právě že ne. Většinou nikdo jiný než dotyčný pacient v rodině ničím podobným netrpěl. Příčiny potíží neodhalily ani testy DNA.
Nějak jsem předem vytušila, že žádnou genetickou mutaci pacientům nenajdu, že ji vyvolává cosi jiného. Často totiž vykazovali určité shodné charakteristické rysy. Žili nespokojené životy v pocitech strádání a ztráty smyslu života.
V důsledku obtíží nezřídka přišli o zaměstnání, rodiny, zůstali sami. Zároveň trpěli postižením i jiných než neurologických systémů, vysokým tlakem, cukrovkou a dalšími.
Vědci již dokážou přečíst lidský genom, soubor genů, tvoří DNA. Ale na otázku, proč konkrétní lidé onemocní tou či onou nemocí, zatím vždy odpovědět neumějí.
Takže opravdu nemůžeme na geny většinu našich nemocí svést?
Nauka o dědičnosti pojednává o tom, že dědíme po rodičích genetickou výbavu a v ní jsou mimo jiné informace o tom, jaké budeme mít vlastnosti, charakteristické rysy, jakými chorobami onemocníme, respektive pro jaké máme vlohy.
Ovšem předpoklad: všechno je zapsané v genech, je nesprávný. Prokázalo se, že nejsme otroky našich genů.
Dnes se již uznává, že dědičnost není jen v genech, ale i v jakési rodové zátěži: zakódované zkušenosti či paměti našich rodičů, prarodičů a vlastně všech našich předků, přebíráme jejich způsob života, chování, traumata, kterými trpěli, a zejména, jak se s nimi dokázali vyrovnat.
Zatím nevíme, jakým mechanismem k tomu dochází. A samozřejmě také záleží na prostředí, ve kterém žijeme, jaké ovzduší dýcháme, jak kvalitní vodu a stravu máme k dispozici.
Můžete být ještě konkrétnější?
Většina onemocnění je způsobena mnoha faktory. Ty predisponující lze rozdělit do tří skupin. První tvoří genetické faktory, jedná se o kombinaci mnoha genů, řádově stovky, spíše tisíce.
Druhou skupinu můžeme nazvat prostředí. Spadá sem celé životní prostředí, ale i prostředí rodinné, mikrosvět, který si rodina utváří. Třetí skupinu lze nazvat psýché, jedná se o psychické nastavení jednotlivce, jeho schopnost reagovat na životní zátěže, jeho emoční nastavení. Neškodí nám situace jako takové, ale postoje, jaké si k nim vytváříme.
Genetické předpoklady jsou vrozené, ostatní faktory prostředí a psychické si postupně každý během života „nasbírá“. Překročí-li určitou hranici, kterou genetici nazývají práh, onemocníte.
Zmíníte mi nějaké příklady multifaktorových chorob?
Jsou to různé kardiovaskulární choroby, nádorová, psychiatrická, alergologická onemocnění. Dá se totiž říci, že pro jakoukoli chorobu můžete mít sice genetické předpoklady, pro vyvolání onemocnění však většinou nestačí.
Genetické předpoklady jsou vrozené, ostatní faktory prostředí a psychické si postupně každý během života „nasbírá“. Překročí-li určitou hranici, kterou genetici nazývají práh, onemocníte.
Kde tento práh je, a zejména jaké konkrétní faktory se na tom u daného nemocného podílely, to zatím zjistit nelze. Testují se pouze geny s tzv. velkým účinkem, označujeme je jako predisponující.
Myslela jsem, že genetici jsou v tomhle dál. Lidský genom již zmapovali, ne?
Ano, ovšem zatím se nenaplnila očekávání, že po jeho zmapování budeme moci například vyšetřit novorozence, předpovědět mu choroby, jakými je ohrožen, doporučit rodičům, čeho se vyvarovat, aby nevypukly, případně vypukly později. Bohužel…
Pro řadu multifaktorových chorob navíc žádné predisponující geny s výrazným účinkem odhaleny nebyly.
Dobře, pokud chci být zdravá, stačí mi cvičit, dobře jíst a dýchat kvalitní vzduch?
Pokud nebudete mít výraznou genetickou predispozici, kterou lze odhalit z analýzy vaší rodiny, a povedete pokud možno harmonický život, lze předpokládat, že budete mít vyšší pravděpodobnost dožít se delšího života ve zdraví než člověk se špatnou životosprávou a nevhodným psychickým nastavením.
Vědecké studie prokázaly, že například zvýšená fyzická aktivita vede prokazatelně ke zpomalení stárnutí lidského organismu i na genetické úrovni.
S manželem, profesorem kybernetiky Vladimírem Maříkem. Na snímku s medailí Za zásluhy, kterou dostal za celoživotní práci v roce 2017.
Jako velmi podstatnou pro naše zdraví zahrnujete rovněž psychiku.
O všech faktorech, tedy i psychických, pojednává má kniha Genetika v širších souvislostech: Geny – Psýché – Prostředí. Právě tato trojice faktorů se podílí na vyvolání většiny chorob.
Psychické nastavení, které určuje, jak se vyrovnáváme s úkoly a událostmi, je velmi podstatné. Každý má individuální schopnost řešit psychickou zátěž, ať na vědomé, či nevědomé úrovni.
Musíme zpracovat nejen naši individuální zátěž, ale i zátěž celého rodu. Pokud nejsme vyrovnaní, máme problémy psychické, jež se mohou po určité době projevit i na úrovni fyzické, tedy nemocí, svoji zátěž přenášíme i do dalších generací.
Budete konkrétnější?
Bylo například prokázáno, že těhotná matka vystavená silnému stresu přenáší negativní prožitky na plod ve formě epigenetického nastavení. Dítě pak má častěji než jeho vrstevníci oslabenou imunitu, trpí na různé alergie, bakteriální, virová i psychická onemocnění…
I tady se tak ukazuje, že zatlačení negativních věcí do našeho nevědomí dlouhodobě nefunguje. A to nemluvím jen o lidském těle, vidíme to i v rodinách, ve společnosti. Vznikají rodové, společenské zátěže.
Nezpracované trauma může vést k traumatizaci celých generací. Každý z nás asi zná věci, o nichž se „nemluví“. Jenže mlčení nic neřeší.
Taťána Maříková se svou knihou Genetika v širších souvislostech: Geny – Psýché – Prostředí
Ve své knize také tvrdíte, že základem našeho zdraví je více dávat než přijímat.
Domnívám se, že k tomu, abyste byla spokojená a zdravá, je potřeba řada věcí. Je ale dokázáno, že spokojení lidé jsou míň nemocní. Hodně se v téhle souvislosti mluví o psychosomatice.
Pokud budete sobečtí, budete myslet jen na sebe, okolí si vás nebude vážit, bude vám to vracet, budete žít v napětí. Musíme se všichni proto celkově zklidnit, více se zamýšlet nad sebou, naučit se nebýt jen „vysavači“, neklást požadavky na druhé.
Řešíme stále, jak vypadáme. Ale neřešíme, že bychom měli myslet také na svou duši, nestresovat se.
To jsou krásná slova, ale jak je naplnit?
Je dobré si uvědomit, že za své zdraví si zodpovídáme jen my. Já cvičím taj-či, hýbu se, medituju, hlídám si, co jím. Snažím se pomáhat ostatním. Zároveň si uvědomuji i svoje negativní stránky. K tomu, abyste byla vyrovnaná, je musíte zpracovat, vyrovnat se s nimi a přijmout je…
Měli bychom také přestat lpět na materiálnu, což je dalším zdrojem našeho strádání. Chcete-li jen brát, spokojená nikdy nebudete. Na druhou stranu se ani nemůžete zcela rozdat. Jakmile se vyčerpáte, ztratíte duševní stabilitu a nebudete spokojení ani zdraví.
