Gala Dalí uměla rozvinout geniální talent mužů

Po dvanáctiletém manželství opustila francouzského avantgardního básníka Paula Éluarda a dceru Cecílii a stala se inspirací a zásadním fenoménem při formování výjimečného umělce Salvadora Dalího. Věřila ve svou schopnost rozpoznat a rozvinout geniální talent mužů vedle sebe a ukazovat jim správný směr.

Příběh této nekonvenční ženy, která po svatbě s Éluardem objevila kouzlo erotiky a sexu i to, že díky nim může druhého ovládat, sepsala španělská spisovatelka Carmen Domingová. V těchto dnech ho v překladu Jany Suchánkové pod názvem Gala Dalí vydalo nakladatelství Metafora.

Jelena přišla na svět 7. září 1894, říkali jí Gala a od dětství žila s matkou a třemi sourozenci v Kazani nedaleko Moskvy. Biologického otce Diakonova téměř neznala. Pod vlivem vodky svou ženu každý večer bil, až jednoho dne rodinu opustil a zanechal ji svému osudu. Krátce nato se objevil Dmitrij Gomberg - a už u nich zůstal. Gala měla s nevlastním otcem pěkný vztah a byl jediným mužem, od něhož byla ochotná přijmout radu a občas i nějakou tu výtku.

Od malička postonávala. Lékaři se obávali, že by se z poškození plic mohla vyvinout tuberkulóza, a doporučili léčbu ve švýcarském sanatoriu. Bylo jí necelých 19 let, když se sama vydala na dalekou cestu do městečka Clavadel poblíž Davosu. Tam poznala o rok mladšího Eugéna Emila Paula Grindela, jehož také trápilo vážné onemocnění dýchacích cest.

Mluvila německy a francouzsky. Nevynikala krásou, ale její vzhled přitahoval pozornost. Nejnápadnější byly oči. Černé, horečnaté, pronikavé. Její svůdný pohled mladému muži učaroval a lapil ho do jejích sítí hned toho dne, kdy ji poprvé spatřil. A ona zase od společné večeře věděla, že už se od něj neodloučí. Bude jejím prvním krokem ke svobodě, po níž tak toužila. „Chci být básníkem,“ svěřil se jí Eugéne. „Budeš jedním z nejlepších,“ odpověděla bez váhání.

Z důvěrného vztahu vytryskly básně a zanedlouho jí ukázal balíček, který přišel z Paříže. „První verše, napsal Eugéne Grindel,“ četl nahlas a hladil desky knihy. Nebyl však spokojený se jménem. Nebylo umělecké. Chvíli o tom spolu přemýšleli a probírali různé možnosti, nakonec Gala řekla: „Budeš se jmenovat Paul Éluard.“ (Jméno po strýci a příjmení babičky z matčiny strany.)

„Nebudu bez tebe umět žít,“ tvrdil, když odjížděla na jaře 1914 po vyléčení do Moskvy. „Přijedu do Paříže, budeme žít spolu, slibuji,“ ubezpečovala ho. Museli však vydržet dlouhé dva roky, než Gala přesvědčila rodiče, aby ji pustili a mohla se uprostřed první světové války vypravit přes celou Evropu na riskantní cestu za novým životem. Otčím ji dokázal pochopit, ale varoval: „Prosím, aby ses nikdy nezamilovala do lahve s alkoholem nebo do opiové dýmky. A vyvaruj se sexu s neznámými muži. Syfilis dokáže způsobit spoušť. Viděl jsem několik mých přátel umírat v bolestech.“

Do Paříže přijela v srpnu 1916 s jedním kufrem a trochou peněz. Paul i jeho otec bojovali kdesi na frontě. Matka nepřekypovala nadšením, ale věděla, že syn tu dívku miluje, a tak nezbylo než Rusku přijmout a nechat ji v domě bydlet. Gala chtěla Paula odradit od toho, co chápal jako vlasteneckou povinnost, a přesvědčit ho, aby se vrátil domů. On však trval na svém, a dokonce požádal o přeložení do první linie. Jako kompenzaci navrhl: „Vezmeme se dřív, než jsme měli v plánu. Vyvaruješ se tak problémů, které bys mohla mít jako ruská občanka.“

Vzali se 21. února 1917 v kostele Saint-Denys de la Chapelle a jako svatební dar dostali i novou postel. Paul očekával nezkušenou a zdrženlivou ženu. Přemíra sexu, vynalézavosti a erotických hrátek už během jejich první noci ho však zaskočila a připadala mu příliš odvážná. Vyčetl jí, že se to musela naučit od jiného muže.

„Mám jen svou lásku a chci, abych ti celá patřila,“ bránila se. „Moje myšlenky ani představy nejsou nečisté. Věci, které s tebou dělám a které ti mohou připadat zvláštní, dělám jen proto, že tě miluji. Všechno je čisté, nikdy předtím jsem to s žádným mužem nedělala.“

Zamilovaná Gala psala otci do Ruska: „Jsem šťastná, že žiji v Evropě po boku Paula, který se stal mým manželem. Stejně jako všechny ruské ženy se i já svému muži snažím ve všem pomáhat. Dokonce jsem pro něj často i múzou, a také mu pomáhám v praktickém životě, protože on je zcela ponořený do svého uměleckého světa a do práce.“

V květnu 1918 se manželům Éluardovým narodila dcera Cecílie. Gala se však necítila šťastná. Nechtěla mít dítě, protože byla přesvědčena, že mateřství odloží na vedlejší kolej všechny její touhy a přání. Snila o pěstování krásy, poznávání umělců, chtěla uspokojovat vášně a přetvářet talent jiných. Napadlo ji, že nejlepší způsob, jak se dostat mezi tvůrce nových uměleckých směrů dadaismu a surrealismu, jsou Paulovy básně a také přátelé, s nimž se seznámil.

„Nestačí se s nimi občas někde potkat, musíš chodit na jejich setkání, vždyť ty jsi dnes jedním z nejlepších básníků Paříže,“ naléhala. „Nejlépe bude, když tam budeme chodit oba.“

Do Paříže tehdy dorazil americký fotograf Man Ray. Poznali se s ním v baru, kde byla Gala toho večera jedinou ženou. A tak začala fotografická sezení v ateliéru na Montparnassu, při nichž mohla prostřednictvím svého těla projevit veškerou smyslnost, kterou v ní Ray okamžitě vytušil. Paul byl výsledkem jeho práce nadšený, nosil její nahé fotografie v peněžence a rád je ukazoval přátelům.

Někdy v té době začal být manželce nevěrný a vyprávěl jí o svých záletech. Nedělal to ze zlého úmyslu, jen se s ní chtěl podělit o intimní chvilky, které zažíval. Zpočátku ji jeho upřímnost vyváděla z míry, ale raději nic nenamítala. Zastávala názor, že žádný člověk není majetkem toho druhého: „Nejsem žárlivá, mně bude stačit, když mě nenakazíš syfilidou.“

Jejich soužití prošlo vývojem. Také Gala si začala vychutnávat život. Proč bych nemohla dělat to samé, co on, říkala si. „Slib mi, že mi všechno do detailu povyprávíš,“ naléhal Paul. „Nebudu před tebou vůbec nic skrývat,“ odpověděla. A to se stalo pravidlem - pokaždé si navzájem vyprávěli o svých milostných dobrodružstvích. „Kromě toho by se mi líbilo, moje malá, kdybys někoho z nich požádala, abych se na vás mohl dívat a pozorovat, jak si to užíváte. Bylo by to možné?“

Jednoho večera v roce 1921 šli spolu v Paříži na výstavu slibného umělce Maxe Ernsta, příslušníka dadaistické skupiny. On sám se vernisáže nemohl zúčastnit, a tak se Éluardovi vydali za ním do Kolína nad Rýnem, kde se seznámili i s jeho ženou a malým synem. Při nekonečných debatách o vývoji umění si básník a malíř natolik rozuměli, že spontánně napsali několik básní, které německý dadaista ilustroval.

Ale nespojovalo je pouze umění. Na Maxe začalo působit Galino kouzlo. Když za několik týdnů přijeli Éluardovi i s malou Cecílií znovu a přivezli čerstvý výtisk básnické sbírky, jiskra už přeskočila a blonďatý Max se nechal lapit do sítí tmavovlasé Rusky. Vzájemné sympatie mezi oběma muži měly charakter jakéhosi pokrevního bratrství. A to se jí líbilo.

„Možná jsem i já žena dvou mužů, aniž bych o tom věděla. Třeba to není jen Paul, kdo patří více ženám,“ vysvětlovala Maxovi. V tu chvíli věděla, že ona sama přesně po něčem takovém touží. Chtěla vidět jiného muže a sdílet s ním své nejintimnější představy...

Do Paříže se už vraceli čtyři. Malíř se k Éluardovým nastěhoval, Gala se stala jeho milenkou a na veřejnosti tvořili další tři roky oficiální trojúhelník. Max maloval jedno plátno za druhým. Hlavním motivem bylo její nahé tělo, oči, ňadra, boky. Nakonec vytvořil Krásnou zahradnici, tajemný obraz své múzy, která skrývá přirození za holubici ohlašující noci plné vášně. Paul však cítil, že v mileneckém trojúhelníku stále více zaujímal pozici toho třetího - a jednoho dne odjel. Cestoval po světě. Po několika měsících se za ním do Saigonu vydala i manželka s Maxem. Ale právě ve Vietnamu se milostný trojúhelník rozpadl. Malíř se rozhodl, že už v tom podivném vztahu nebude pokračovat, a vydal se hledat novou inspiraci.

V příštích letech se Paulu Éluardovi podařilo proniknout do uměleckých kruhů, jak si Gala toužebně přála. Ale ona stále nebyla spokojená. Cítila potřebu najít něco, co by ji znovu celou naplnilo. Najít někoho, jemuž by mohla znovu ukazovat cestu. Věděla, že to nenajde mezi stěnami bytu ani při péči o dceru.

Potřebovala svobodu, peníze, krásné šaty a muže. Hodně cestovala a využívala příležitosti k náhodným známostem. Ani Paul nespával sám, přesto jí neustále psal zamilované a toužebné dopisy: „Jelikož máš B. a všechny ty další, kteří teprve přijdou, já se cítím beznadějně sám. Až příliš často se miluji s jinými ženami. Vrať se zpátky, přijeď za mnou. Myslím jen na tebe. Líbám tě všude.“

Jednoho večera v roce 1929 se v populárním nočním podniku Tabarin ve čtvrti Pigalle seznámil s mladým talentovaným malířem Salvadorem Dalím, který byl nedávno přijatý mezi pařížské surrealisty. Během krátkého rozhovoru mladík Paula pozval do katalánského Cadaquésu, do domu svého otce.

„Ano, přijedeme k vám strávit léto. Španělsko bude pro nás ideální místo a vezmeme s sebou i Cecílii.“ Paul zřejmě doufal, že společně strávený čas pomůže oživit partnerský vztah, který byl po opakovaných, jakkoli pomíjivých, Paulových i Galininých milostných dobrodružstvích v troskách.

První krátké setkání Galy a Salvadora nedopadlo dobře. „Jeho hysterický smích je nesnesitelný a jeho řeči jsou stupidní,“ řekla Paulovi. Když se však druhého dne účastnila debaty nad jedním jeho obrazem, svým šestým smyslem vycítila, že Dalího svět se nachází úplně jinde než svět ostatních. Netušila přitom, že ona na španělského malíře zapůsobila naprosto jiným dojmem. Jediný pohled na ni mu stačil, aby věděl, že cítí něco, co dosud k žádné jiné ženě. Děsila a fascinovala ho zároveň.

Ona rychle pochopila, v čem spočívá Dalího „bláznovství“. Byla to vášeň pro malování, přesvědčení, že člověk nemůže ztvárnit sny jen máznutím štětce, že musí vykreslit každičký detail. Bylo jí jasné, že jeho dílo bude jednou považováno za geniální. A musí ho vést někdo, kdo má k tomu vlohy. Mohla převzít roli, kterou si odjakživa přála.

Paul si nebyl jistý, jestli dokáže unést další manželčin vztah. I když tušil, že tentokrát nejde o sex, ptal se, zda spolu spí a o čem se baví. „Je to génius, ale je potřeba tu genialitu teprve objevit,“ odpověděla po dlouhém mlčení. „Je to stejné, jako když jsem v Clavadelu poznala tebe. Musím mu pomoci. Musím při něm stát, aby z něj vytrysklo všechno, co se skrývá uvnitř.“

Paul se nakonec s novou situací smířil s podivuhodnou velkorysostí, zřejmě i proto, že s ním nepřestala spát. V roce 1932 se však Éluardovi rozvedli, o dva roky později se Gala se Salvadorem nechali oddat v civilním obřadu (mnohem později, v roce 1958, pak také i v kostele). S veškerou energií se vrhla na prosazování Dalího tvorby. Z plaché dívky, která před léty přijela z Ruska, se stala obratná vyjednávačka, která řídila všechny obchody a určovala ceny. Na úspěch však museli čekat několik let.

Ten největší přišel během druhé světové války, kdy žili ve Spojených státech. Tehdy se Dalí začal prodávat ve velkém: maloval obrazy na zakázku, ilustroval knihy, navrhoval šperky, bytové doplňky a nábytek, vytvářel dekorace pro baletní představení a spoustu další věcí. Největší zisky však přinesla jeho práce v reklamních kampaních různých firem - i to byl nápad Galy.

Stala se také jeho nejlepším a nejpřísnějším kritikem. Rozuměla jeho umění a hovořila s ním o tématu a obsahu maleb. Jednou Salvador namaloval obrovské lidské tělo s nohama a rukama, které se v deliriu navzájem škrtily. Dal obrazu název Měkká konstrukce s vařenými fazolemi. Gala ho přesvědčila, aby název změnil na proročtější Předtucha občanské války. „Ten, kdo chce zaujmout ostatní, musí provokovat,“ rozhodla.

„Pomalu si začnu myslet, že umělcem jsi ty, ne já,“ namítl podrážděně. „Klid, já tedy budu umělkyní bez díla. Ale umělkyní jsem. Nezbývá než čekat, dokud se moje největší dílo, ty sám, nepromění v nejobdivovanějšího génia světa.“ Salvador začal kolem ní poskakovat jako malé dítě a opakoval: „Já jsem dílo, já jsem dílo.“ Kdykoli se jeho žena ocitla v podobné situaci, pokaždé si vzpomněla na Paula - on byl její první dílo.

Ale Salvador byl úplně jiný. Už v ten den, kdy se poznali, se s Galou pokusil milovat, ale nešlo to. A už se to nikdy nezměnilo - ani v budoucnu se jí nepodařilo přimět ho k milování. Umělec fyzickou lásku znal, ale zažíval ji do té doby jen s muži. „Potřebuji tě víc než kohokoli jiného, ale nechtěj po mně, abych se dotýkal tvého těla. Neuměl bych to - nebo spíše nemůžu,“ přiznal s vystrašeným pohledem.

Toho večera pochopila, že navždycky zůstane jeho věčnou múzou. Že ji bude malovat jako posedlý, v nejrůznějších pózách, často i nahou, a že po jejím boku vytvoří svá nejlepší plátna - a některá z nich dokonce podepíše jménem Gala-Dalí. Ale také to, že se nikdy nestane jeho milenkou.

Stálo ji to hodně sil, ale musela se s jeho zvláštním vztahem k sexu smířit. Uvyklá pobývat s muži a užívat si neřestných nocí, však nikdy nepřestala vyhledávat náhodné známosti a milostná dobrodružství. Bylo jí už hodně přes sedmdesát a stále dokázala získat nějakého mladého muže, který by ji sexuálně uspokojil.

Když Galu dostihlo stáří, odmítala se s tím vyrovnat. Vyhledávala plastické chirurgy, aby ji omladili a znovu z ní udělali ženu, kterou kdysi bývala. I na mladším Salvadorovi se prožité roky podepisovaly, pár pomalu chřadl. Oni, kteří se vždy obklopovali mladými a krásnými lidmi, najednou nedokázali snést pohled na toho druhého, jak schází věkem. Křik a hádky nebraly konce. Často si vyhrožovali a někdy došlo i na rány.

Přesto zkusili vrátit aspoň na chvíli svůj život do normálu. Jako za starých časů se vydali - v doprovodu asistentů - do Paříže, do svého oblíbeného apartmá v hotelu Meurice, aby si odpočinuli. Ráno volal Salvador pomocníka. Když přiběhl, našel Galu ležet na zemi vedle postele s velkými bolestmi. Přivolaný lékař diagnostikoval dvě zlomená žebra a zranění na ruce a noze. Odvezli ji do nemocnice a umělec se přiznal, že ženu uhodil holí: „Nutila mě, abych podepsal dokument, na jehož základě prodávám práva na reprodukci svých děl.“

Gala se ještě vrátila z nemocnice domů, ale zřejmě i v důsledku zranění 10. června 1982 v necelých 88 letech zemřela. Salvador Dalí strávil zbývající roky života čekáním na to, až se k ní bude moci 23. ledna 1989 připojit.